„Co tu bloumáš mladej! Postupuj dále do vozu, jinak to vodjede bez nás!"
„Promiňte, pane," vyhrknu a myslím si: „aby ses' nezbláznil dědku."
Dávám se doprava a přede mnou dlouhatánská chodba. Vpravo míjím záchod- aha ve stanici nelze. Ale naštěstí už se rozjíždíme- ale!
„Moment! Paní! Já tu byl... první..."
Nevadí, ještě vydržím. Ono je to spíš nervozitou.
Postoupím tedy dál do vagonu. Po levé straně za okny se vleče krajina, vpravo jsou kupé. Mezi těmi okny vlevo visí nějaká madla. Kdyby nebyla tak vysoko, mohl bych se přidržet. Aha, záchranná brzda. Tak tam raději ne. Vpravo jsou kupé. Prostorná. V každém šest míst. Sedačky potažené červenou koženkou, ta už ale dávno není červená. Pod okny stoleček- tak na bagetu. Teda- když tenhle vagon vyráběli, bagety tu byly známé tak z černobílých francouzských filmů.
„Tak jdeš dovnitř, nebo ven, mladej?!"
Ten dědek snad po mně jde!
„Kontrola jízdenek!"
Aha, ten jde po všech.
„Já nevím, asi dovnitř. Proč?"
Podle jízdenky tady vystupuješ!
„Jak dlouho jsme jeli?"
„Dvanáct minut."
„Já myslel tak hodinu."
„ Z Pardubic do Dašic hodinu?! Tak takhle fakt nejezdí ani České Dráhy. Kam jedeš?"
„První rande- na inzerát."
„Jak se poznáte?"
„Dáma s karafiátem v zubech."
„Pěkně blbý, ale jestli támhleta slečna nežvejká tu kytku z hladu, tak to bude ona! Docela hezká, tak běž, držím Ti palce, mladej!"
