Vážně, už dlouho cítím, že mi všechno přerůstá přes hlavu. Občas nestíhám. Z postele přitom lezu už před šestou. Blesková hygiena. Kde jsou ty časy, kdy jsem trávila u zrcadla i hodinu. Teď jsme ráda, když si navlhčené vlasy přefouknu fénem a na obličej domaluju jen to, co mi noc nejvíc pomuchlala . Dřív, než stačím zapnout kávovar, objeví se ve dveřích rozespalý manžel.
„Kam jsi mi zase zašantročila ponožky? Mám dneska hrozný fofr a kvůli tobě ztrácím čas jejich hledáním. Sakra!“ “ Hádat se s ním v tomhle jeho rozpoložení nemá valný smysl. Místo toho, abych připravila kávu, přecházím do ložnice a mlčky mu podávám ponožky, které má od večera pečlivě položené na stolečku hned vedle postele.
„No, vidíš,“ řekne spokojeně, aniž by uznal, že je prostě jen línej podívat se dál, než na špičku svého nosu.
„A máš už hotový to kafe? Vidíš, že spěchám!“
Vracím se do kuchyně a zapínám kávovar. A hned jdu budit syna. Tenhle úkol bývá nadlidský. Konečně je z pelechu venku.
„Co máme k snídani?“ Mladej je po tátovi. Po ránu je vždycky protivný, a tak bez dalšího otevírám ledničku. „Co by si vaše veličenstvo dalo?“
„No.... třeba vajíčka. Michaný... a k tomu rohlík s nutelou,“ protáhne mlsně.
Konečně je krmení dravců u konce. Manžel zhltnul kafe, odložil nedojedenou housku na stůl a už za ním klaply dveře.
„No.... třeba vajíčka. Michaný... a k tomu rohlík s nutelou,“ protáhne mlsně.
Konečně je krmení dravců u konce. Manžel zhltnul kafe, odložil nedojedenou housku na stůl a už za ním klaply dveře.
„Mami, hodíš mě do školy?“ žadoní syn. Narvaný batoh na zádech. „Musím ještě dodělat ten projekt. Už jsem tam měl bejt.“
Povzdechnu. To už to svoje kafe nestihnu. Nevadí, dám si v práci. Před školou mě synek letmo líbne na tvář.
„Čau! A prosím tě, odvezeš mě odpoledne na trénink? Víš, jak je to daleko... Nestihnul bych to.“
V kanclu je dusno. Do začátku pracovní doby zbývá sice ještě minuta, ale kolegyně Maruška už se zmateně prohrabuje šanony.
V kanclu je dusno. Do začátku pracovní doby zbývá sice ještě minuta, ale kolegyně Maruška už se zmateně prohrabuje šanony.
„Před chviličkou sem vletěla šéfová a řádila jako tajfun,“ špitne mi celá rudá. „Dostala prej spucunk na vedení, a znáš, to, zákon padajícího enóna... Jestli jí ještě dneska nedodáme ty rozbory, můžeme se rozloučit s odměnami.“
V duchu se loučím s kafem.
V duchu se loučím s kafem.
„Co naděláme! Dodáme! Naštěstí už něco máme.“
Otevírám počítač.
„Nevíš, kam jsem to včera ukládala...? Jasně, nevíš... Ale Matruš, neboj, já to najdu. A ty mi prosím zatím oskenuj všechny podklady. Měly by být támhle v té složce...“
Čas letí jak koně splašení. Pot z nás leje. Kurník, a do toho ještě vyřizovat telefony. To se dneska všichni zbláznili? Oběd nestíháme, ale Maruška má naštěstí v šupleti zásobu sušenek.
Čas letí jak koně splašení. Pot z nás leje. Kurník, a do toho ještě vyřizovat telefony. To se dneska všichni zbláznili? Oběd nestíháme, ale Maruška má naštěstí v šupleti zásobu sušenek.
„Máš už hotové ty tabulky... ? Ještě musíme zkontrolovat všechna čísla. Doufám, že nám nic neuteklo...
„Jestli se umíš modlit, tak to udělej i za mě! “ spokojeně se směju na svou prima parťačku.
Hurá, můžeme tisknout! Kolik je to vlastně stránek? Jedním koutkem oka popoháním tiskárnu, druhým sleduju ciferník hodin. Šéfová si nás nevěřícně změří, když se objevíme vítězoslavně ve dveřích s ještě kouřícím se výtiskem podrobné zprávy.
Hurá, můžeme tisknout! Kolik je to vlastně stránek? Jedním koutkem oka popoháním tiskárnu, druhým sleduju ciferník hodin. Šéfová si nás nevěřícně změří, když se objevíme vítězoslavně ve dveřích s ještě kouřícím se výtiskem podrobné zprávy.
„Holky, jste dobrý,“ utrousí. Tahle strohá věta je od ní tou největší pochvalou.
„Maruško, nezlob se, musím prchat. Zítra ti to pomůžu uklidit,“ vyhrknu a mizím ve dveřích. Hodina „H“ právě odbila. Teď vyzvednout kluka u školy a zavézt na trénink. A připravit večeři. Mužskej toho měl dneska asi taky nad hlavu. Než skončí trénink, stačím vyřídit poštu a oběhnout obchody.
Manžel už byl doma.
„Maruško, nezlob se, musím prchat. Zítra ti to pomůžu uklidit,“ vyhrknu a mizím ve dveřích. Hodina „H“ právě odbila. Teď vyzvednout kluka u školy a zavézt na trénink. A připravit večeři. Mužskej toho měl dneska asi taky nad hlavu. Než skončí trénink, stačím vyřídit poštu a oběhnout obchody.
Manžel už byl doma.
„Hele, co jsem koupil,“ ukazuje šťastně bedýnku s čerstvými jahodami a dvě kostky tvarohu. „Dal bych si jahodový knedlíky. Co ty na to? Já se jdu zatím osprchovat a než bude večeře, tak si trochu dáchnu.“
„Jé,“ nadšeně se přidá syn. „To bude bašta.“
Odhazuje do kouta tašku s propoceným dresem a tenisky, a mizí v pokoji. S mobilem.
No, myslela jsem, že dneska ohřeju jen párky. Ale co bych pro ty moje dva poklady neudělala, že? Ty knedlíky jsem dovařila doslova za minutu sedm. Za dalších deset minut je ti moji chlapi nadšeně naházeli do sebe.
No, myslela jsem, že dneska ohřeju jen párky. Ale co bych pro ty moje dva poklady neudělala, že? Ty knedlíky jsem dovařila doslova za minutu sedm. Za dalších deset minut je ti moji chlapi nadšeně naházeli do sebe.
„Mami, jseš jednička,“ udělili mi unisono svou největší pochvalu – a znovu se vytratili. Ještě celá zrůžovělá námahou, jsem usedla na židli a tupě civěla na haldu špinavého nádobí.
„Kdo z vás to dá do myčky?“ volám. Leč marně. Pánové jsou už zase někde zalezlí a odpočívají.
Možná ale, že ještě tak přepracovaná nejsem, když jsem z posledních sil i tuhle hrůzu dokázala uklidit. Ale kdybych řekla, že jsem utahaná jako pes, pak by to můj stav zdaleka nevystihovalo.
Možná ale, že ještě tak přepracovaná nejsem, když jsem z posledních sil i tuhle hrůzu dokázala uklidit. Ale kdybych řekla, že jsem utahaná jako pes, pak by to můj stav zdaleka nevystihovalo.
Napište krátký smysluplný a nejlépe vtipný příběh na téma JSEM PŘEPRACOVANÝ/Á.
Může to být monolog, dialog, vnitřní dialog...
V příběhu použijte:
Alespoň jednu číslovku.
Alespoň jeden název potraviny.
Alespoň jednu barvu.
Alespoň jedno zvíře.
