Vloni nás navštívila neúroda jablek. Těch pár nasbíraných košíčků se uplatnilo jako štrúdl. Můj chtivý předpoklad, že jablka skončí coby jablečný kvas a na Silvestra už budeme zahříváni vlastní pálenkou, se nesplnil. Zahřál jsem se teplým štrúdlem. Ale letos, letos si loňské zklamání vynahradím. Větve jabloní jsou obsypány. Jablek je na větvích jako rybízu. Až jablíčka zmohutní, budou se větve úplně prohýbat, jablek je, jé je! Odhaduji na takových čtyřicet litrů šedesátky. A až ji naředíme na poctivých padesát dva procent, tak…no to abych přikoupil demižon!
„Tati!“ volá na mě syn, „Mám nápad.“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost.“
„Ty jseš na vozíku, máma, má nohy nemocné, moje drahá se od naší dcery nevzdálí a víš, že já jsem uvázaný v dílně jako pes u boudy od nevidím do nevidím, prostě nemám čas. Sekat celou naši velkou zahradu sekačkou už je pro máti namáhavé a tak jsem vymyslel prase.“
„Počkej, počkej, jaké prase? Na co prase?“
„Tati, vietnamské prase. To žere trávu stejně jako ovce nebo koza. Vietnamské prase bude naše nová sekačka! Uděláme vzadu nový plot, kterým zahradu rozpůlíme, já zbuduju něco jako chlívek a hotovo. A bonusem bude na podzim zabíjačka. Dobrý, ne?“ zubil se nad svým nápadem, který začal také hned realizovat, neboť na otálení není čas. Ten mají vidláci. My-městská náplava- my si víme rady hned.
Červen
Každá návštěva se jde u nás nejprve podívat na náš zvěřinec.
„Jé, mami, dívej! Prasátka. Jak se jmenujou?“
„To já nevím. Počkej, zeptáme se tety. Teto, jak se jmenujou?“ Manželka, poučená, že nejhorší co můžeme udělat je, že dobytku určenému k porážce dáme jména, by měla říct: „Ony se, Ivanko, nijak nejmenujou,“ odpověděla: „Růžena a Jaruna. Ta velká je Růža a menší je Jaruna.“
Pro děti zábavná podívaná-mají u našeho prasečího výběhu dokonce lavičku-pro nás děs. Zahrada přepažená novým plotem pomalu mění svou podobu. Vietnamská prasata trávu moc nežerou, zato vytrvale ryjí a přetvářejí úhledný pozemek na měsíční krajinu.
Rozhodli jsme se na poslední chvíli pro prasata dvě, protože jedno by prý tak velikou zahradu nezvládlo spásat. Tak teď už víme, že ani dvě. Aby Růžena s Jarunou netrpěly hladem, připravuje jim střídavě syn, nebo manželka šrot a také pamlsky ze zbytků naší kuchyně. Prasata mají obden zaječí úmysly. Už několikrát se jim podařilo podrýt se pod plotem a vydat se na vandr tu k sousedům, tu pod okna našeho bytu. Plot kolem zahrady se musí stále vylepšovat a zpevňovat. Práce kolem našich milých sviní zabírá čím dál větší kusy času. Trávu nespásají, ani sekačka by už v rozrytém prostoru nic nezmohla. Zřejmě jim tráva chutná méně než šrot. Někde se stala chyba.
„Tati!“ volá na mě syn, Mám nápad.“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost!“
„Koupíme dvě ovce. Ovce trávu žrát budou.
„Myslíš, že se ovce s těmi sviněmi snesou?“
„Musí! Co zvládne safari ve Dvoře Králové, zvládneme my taky.“
„A co s ovcemi na zimu?“
„Úkolem ovcí bude do podzimu spást trávu a našim úkolem bude vyžrat mražák, aby bylo místo na maso. Prasečí i jehněčí.“
„No, možná řešením je, tenhle nápad,“ shodli jsme se nakonec všichni.
Červenec
Ovce nebyly ten nejlepší nápad. Prasata si hrají na ovčácké psy. Honí ovce zahradou sem tam, nenechají je v klidu. Nikdy bychom neřekli, že je svině teritoriální tvor, který si své území značkuje. Tedy, nevíme jak je to jinde, ale ta naše prasata si zahradu hlídají tak intenzivně, že ovce nechtějí značkovanou, počůranou, trávu spásat. Proto také spásly listí na všech mladých stromcích, které manželka na jaře pečlivě vysadila. Některé už vloni. Meruňky, švestky, jablůňky. Vše je pryč. Vše prošlo ovčím trávicím traktem. Už víme, že ovce milují listí víc jak trávu.
„Tati!“volá na mě syn, „Mám nápad!“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost!“
„Vybudujeme ovcím jejich vlastní výběh. Svině necháme oddělené, když nám ovce terorizují, co?“ Znělo to rozumně. Ovšem ještě než se tak stalo, jedna z ovcí se neprozřetelně nažrala zbytku prasečího šrotu a přes veškerou péči, včetně odborné, uhynula.
Ovce je stádové zvíře. Neměla by zůstávat sama, ale nám se další kus pořizovat nechce, zvláště, je-li její čas na tomto světě omezen na pár měsíců. Naše ovečka má nyní svůj vlastní výběh. Kamarádku jí nahrazuje luxusní péče.
Srpen
Mé předpoklady ohledně jablek se začínají naplňovat. Větve stromů jsou jako těhotné. Demižony přikoupím alespoň dva. A šťouchat jablka do kvasu budu s láskou. Je horko a sucho. Jablka už začínají padat. Přichází můj nejvyšší čas!
„Jirko!“ volá na mě má drahá manželka. „Mám nápad.“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost!“
„Ta naše ovce pořád tak smutně bečí, já ji začnu pouštět z jejího výběhu i sem do přední zahrady, ať má společnost. Trávy je zde taky dost a navíc si může vylepšit jídelníček padanýma jabkama. Ale musíš jí je pěkně rozkrájet na půlky, líp na čtvrtky. Ona celé nerozkousne. Tak ať se má dobře, když je tak sama, chudák, co?“
Září
Jablka letos padají jako nikdy. Co spadne v zahradě u prasat, je prasat. Z ostatních stromů jich denně rozkrájím kýbl až dva. Ovce jich denně kýbl až dva sežere. Myslím, že nemá cenu kupovat dva demižony.
„Jirko!“ povídá mi má drahá manželka. „Mám nápad.“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost!“
„Letos, jak to tak vypadá, kvas dělat nebudeme. Ovce tu bude do listopadu a to pro ni jablka vystačí tak akorát, co?“ usmála se na mě a ovce, kterou začala poslední dobou oslovovat familiérně Jarmilko, ji něžně šťouchla čumákem do ramene. Právě jsme v přední části zahrady krájeli další várku sladkých jablíček pro tu nenažranou vlněnou kouli.
„Tak co, ulehčil ti nákup zvěře letos práci?“ ptám se místo odpovědi.
„Vole,“ řekla.
Říjen
Letos byla ohromná úroda jablek. Jen pár košíčků se uvelebilo ve sklepě, aby bylo na štrúdl. Můj chtivý předpoklad, že jablka skončí coby jablečný kvas a na Silvestra už budeme zahříváni vlastní pálenkou, se nesplní. Zahřeju se teplým štrúdlem.
„Tati!“ volá na mě syn, „Mám nápad.“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost.“
„Příští rok na jaře místo ovcí, koupím prasata čtyři. Zahrada je teď hezky prokypřená, zjara tráva pojede jako divá. Svině zahradu určitě spasou, když je nebudeme krmit šrotem, co?“
Nevím, jestli ví, že má drahá a jeho matka v jedné osobě, tiše podporována zbytkem ženského osazenstva našeho domu, už tajně kupuje pro Jarmilu seno na zimu. Taky už byla řeč o tom, že by neměla zůstat sama a mluvily o vánocích a návštěvách a živém Betlému. Přemýšlel jsem v tu chvíli, kdo v něm bude oslem.
Jablečné zklamání si proto vynahradím. Hodlám napsat Ježíškovi o pár flašek slivovice, protože s prasaty či bez prasat, ovce nepočítaje, kdo ví, jaká bude příští rok jablečná úroda!
„Má drahá,“ volám na manželku, „mám nápad.“
„Tak sem s ním. Dobrých nápadů není nikdy dost,“ praví manželka.
„Koupím, když už nemáme nic do pálenice, pár lahvinek…“
„Blbější nápad jsem v životě neslyšela! Ty nevíš, co se u nás v republice s tím chlastem děje?!“ řekla a odešla za Jarmilkou.
Škoda, řekl jsem si, a to bylo letos fakt hodně jablek.
