Zato vyděšený Petr v tu chvíli vytáčel telefon.
„Policie České republiky, jak vám můžeme pomoci?“ ozvalo se na druhém konci telefonní linky.
„Dobrý večer, ztratila se mi žena. Jsme na svatební cestě a v noci zmizela z našeho pronajatého bytu. Trpí somnambulií, tak mám strach o její zdraví.“
„Policie může vyhlásit pátrání až několik hodin po zmizení dotyčné osoby,“ informoval hlas na druhém konci. „A čímže to trpí?“
„Je náměsíčná. Ale tady je v cizím prostředí, tak mám strach, aby se jí něco nestalo. Bydlíme blízko centra, myslím, že nemůže být daleko. Půjdu ji hledat sám, ale kdyby ji někdo viděl, tak mě prosím kontaktujte.“
„Dobrá tedy, předám informaci naší noční pouliční hlídce a spojíme se s lékařem, aby ji případně ošetřil.“
V tom se postraní uličkou na náměstí dostal i Petr. Zahlédl modré světlo, které se odráželo na okolních budovách. Spěchal, aby byl co nejdříve u své ženy.
Jakmile se blížil, už volal: „Já jsem její manžel. To já jsem volal na policii o pomoc. Petr Chládek,“ pokračoval. Na nic nečekal a ihned k Emě přistoupil. Vzal ji za ruku, nůž podal policistům, kteří pouze němě zírali, a hladil ji po vlasech se slovy: „Vzbuď se, miláčku, to jsem já, Petr.“
„Dobrý večer, ztratila se mi žena. Jsme na svatební cestě a v noci zmizela z našeho pronajatého bytu. Trpí somnambulií, tak mám strach o její zdraví.“
„Policie může vyhlásit pátrání až několik hodin po zmizení dotyčné osoby,“ informoval hlas na druhém konci. „A čímže to trpí?“
„Je náměsíčná. Ale tady je v cizím prostředí, tak mám strach, aby se jí něco nestalo. Bydlíme blízko centra, myslím, že nemůže být daleko. Půjdu ji hledat sám, ale kdyby ji někdo viděl, tak mě prosím kontaktujte.“
„Dobrá tedy, předám informaci naší noční pouliční hlídce a spojíme se s lékařem, aby ji případně ošetřil.“
Policejní vůz zastavil kousek od ní. Modré blikající světlo majáku ozařovalo její jemnou tvář stejně jako okolní budovy. Do nočního ticha bylo slyšet vysílačku skrze zavřená okna vozu.
„Hlídka A4 hlásí nález pohřešované. Přepínám.“
„Proveďte kontrolu dotyčné, lékař už je na cestě za vámi. Přepínám.“
„Rozumím. Končím.“
Policisté vystoupili z vozu a pomalým krokem se blížili k Emě.
„Dobrý večer. Jste Ema Chládková?“ Neotočila se, ani neodpověděla. Stála dál bokem k hlídce a jen upřeně koukala před sebe. Jako kdyby pozorovala vodu v kašně, jejíž vodotrysk byl v noci vypnutý. Ještě odpoledne si v ní máčela nohy, aby se osvěžila, a laškovně stříkala vodu na svého manžela. Smála se a její zvonivý smích budil pozornost u kolemjdoucích. „Petře, miláčku, že mě tam nehodíš?“ volala a stříkala v parném dnu vodu kolem sebe. Lidé se otáčeli a usmívali se nad mládím a rozverností mladé ženy. Zamilovaně se pak s Petrem procházeli i po parku, drželi se za ruce a užívali si své líbánky. Zašli na romantickou večeři a odebrali se do pronajatého střešního apartmánu s výhledem na řeku. Teprve po půlnoci si Petr všiml, že jeho žena neleží vedle něho. Hledal ji po celém bytě, ale nikde nebyla. Volal na policii, protože se bál o její zdraví. Nebylo to prvně, kdy se to stalo. Tady ale byli v neznámém prostředí.
„Paní Chládková, slyšíte?“ opakoval policista svou výzvu.
„Venco, ona má v ruce nůž,“ všiml si jeho kolega.
„Ihned odložte ten nůž, paní Chládková,“ pokračoval poručík již ráznějším hlasem. Byl před výjezdem poučen, že má s dotyčnou mluvit klidně bez rychlých pohybů a moc jí neodporovat.
„Ne, to je moje,“ prvně promluvila Ema.
„Hele, vona mluví, Venco.“
„Hlídka A4 hlásí nález pohřešované. Přepínám.“
„Proveďte kontrolu dotyčné, lékař už je na cestě za vámi. Přepínám.“
„Rozumím. Končím.“
Policisté vystoupili z vozu a pomalým krokem se blížili k Emě.
„Dobrý večer. Jste Ema Chládková?“ Neotočila se, ani neodpověděla. Stála dál bokem k hlídce a jen upřeně koukala před sebe. Jako kdyby pozorovala vodu v kašně, jejíž vodotrysk byl v noci vypnutý. Ještě odpoledne si v ní máčela nohy, aby se osvěžila, a laškovně stříkala vodu na svého manžela. Smála se a její zvonivý smích budil pozornost u kolemjdoucích. „Petře, miláčku, že mě tam nehodíš?“ volala a stříkala v parném dnu vodu kolem sebe. Lidé se otáčeli a usmívali se nad mládím a rozverností mladé ženy. Zamilovaně se pak s Petrem procházeli i po parku, drželi se za ruce a užívali si své líbánky. Zašli na romantickou večeři a odebrali se do pronajatého střešního apartmánu s výhledem na řeku. Teprve po půlnoci si Petr všiml, že jeho žena neleží vedle něho. Hledal ji po celém bytě, ale nikde nebyla. Volal na policii, protože se bál o její zdraví. Nebylo to prvně, kdy se to stalo. Tady ale byli v neznámém prostředí.
„Paní Chládková, slyšíte?“ opakoval policista svou výzvu.
„Venco, ona má v ruce nůž,“ všiml si jeho kolega.
„Ihned odložte ten nůž, paní Chládková,“ pokračoval poručík již ráznějším hlasem. Byl před výjezdem poučen, že má s dotyčnou mluvit klidně bez rychlých pohybů a moc jí neodporovat.
„Ne, to je moje,“ prvně promluvila Ema.
„Hele, vona mluví, Venco.“
Václav pouze posunkem kolegovi naznačil, aby komunikaci nechal na něm.
„Ano, je to váš nůž, ale teď je potřeba, abyste ho položila na zem, paní Chládková.“
„Ale já nechci. Mám chuť na meloun, zrovna ho hledám. A pak ho musím nakrájet.“
„Nemusíte, my vám ho nakrájíme, nebojte se. Klidně si ten nůž odložte.“
„A vy víte, jak se krájí meloun?“
„Samozřejmě, my víme všechno. A taky vám pomůžeme a ochráníme vás.“
„Opravdu?“
„No jistě, jsme přece policie.
„Aha, to jste hodní.“
„Ano, je to váš nůž, ale teď je potřeba, abyste ho položila na zem, paní Chládková.“
„Ale já nechci. Mám chuť na meloun, zrovna ho hledám. A pak ho musím nakrájet.“
„Nemusíte, my vám ho nakrájíme, nebojte se. Klidně si ten nůž odložte.“
„A vy víte, jak se krájí meloun?“
„Samozřejmě, my víme všechno. A taky vám pomůžeme a ochráníme vás.“
„Opravdu?“
„No jistě, jsme přece policie.
„Aha, to jste hodní.“
V tom se postraní uličkou na náměstí dostal i Petr. Zahlédl modré světlo, které se odráželo na okolních budovách. Spěchal, aby byl co nejdříve u své ženy.
Jakmile se blížil, už volal: „Já jsem její manžel. To já jsem volal na policii o pomoc. Petr Chládek,“ pokračoval. Na nic nečekal a ihned k Emě přistoupil. Vzal ji za ruku, nůž podal policistům, kteří pouze němě zírali, a hladil ji po vlasech se slovy: „Vzbuď se, miláčku, to jsem já, Petr.“
Její výraz se během chvilky proměnil. Ema zamrkala a přestala koukat skrze lidi a věci před sebou.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ ptala se hned svého muže. Až pak si všimla, že je jen v lehké noční košilce, která je dost průsvitná.
„Byla jsi zase náměsíčná, zlato, už s tím opravdu musíme něco udělat,“ objímal jí Petr. „Tentokrát tě musí vyšetřit i lékař!“
Zadání:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce a v ruce drží nůž.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ ptala se hned svého muže. Až pak si všimla, že je jen v lehké noční košilce, která je dost průsvitná.
„Byla jsi zase náměsíčná, zlato, už s tím opravdu musíme něco udělat,“ objímal jí Petr. „Tentokrát tě musí vyšetřit i lékař!“
Zadání:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce a v ruce drží nůž.
Příběh dopište.
