(smutný)
Listopadová půl čtvrtá odpolední. Striptýzová alej končí svou svlékací produkci a mizí za mlžnou oponou. Jáchymovy nohy rozrážejí chuchvalce javorového šustivého mléka, které každým krokem tmavne. Bledá sluníčka pouličních lamp s mlhou marně zápasí. Cizinec ba i místní by mohl snadno zabloudit. Zvon nedalekého svatojakubského kostela jako mlžný maják nabízí alespoň trochu orientace. Bim bam, bim bam. Jáchym často přemýšlí, proč zvoní vždy v tento čas. Proč ne v celou?
Ale nyní na to nemá ani pomyšlení. Hlavu má plnou jiných otázek. Proč to udělala? Proč? Co se přihodilo? Co udělal špatně, že mu vrátila prsten darovaný z lásky? Už za mnou nechoď, nevolej. Sbohem. Sbohem Jáchyme. A tma. Ublížil jí? Ale čím a jak a kdy a… nebo má někoho jiného? Bim bam, bim bam…
Jáchym, chlap jako hora, vulkán plný lásky. Jeho práh bolesti je hodně vysoko a hned tak něco jej nedostane. Tuhle bolest ale nezná. Je jí zaskočen, je zmatený. Bez ohledu na tohle vše se mu náhle po zarostené tváři řinou slzy zasažené duše. Bim bam, bim bam. A mlha stále houstne…
Mudrlanti
„Dívej. Kamion plný prken.“
„To nejsou prkna, to jsou fošny.“
„Jo? A jaký rozdíl je mezi prknama a fošnama?“
„Mě neříkej, že nevíš?“
„Tak jo. Veze fošny.“
Po chvilce mlčení: „Ale nahoře je aj pár prken a latěk.“
Housenky
Listopadová půl čtvrtá odpolední. Striptýzová alej končí svou svlékací produkci a mizí za mlžnou oponou. Jáchymovy nohy rozrážejí chuchvalce javorového šustivého mléka, které každým krokem tmavne. Bledá sluníčka pouličních lamp s mlhou marně zápasí. Cizinec ba i místní by mohl snadno zabloudit. Zvon nedalekého svatojakubského kostela jako mlžný maják nabízí alespoň trochu orientace. Bim bam, bim bam. Jáchym často přemýšlí, proč zvoní vždy v tento čas. Proč ne v celou?
Ale nyní na to nemá ani pomyšlení. Hlavu má plnou jiných otázek. Proč to udělala? Proč? Co se přihodilo? Co udělal špatně, že mu vrátila prsten darovaný z lásky? Už za mnou nechoď, nevolej. Sbohem. Sbohem Jáchyme. A tma. Ublížil jí? Ale čím a jak a kdy a… nebo má někoho jiného? Bim bam, bim bam…
Jáchym, chlap jako hora, vulkán plný lásky. Jeho práh bolesti je hodně vysoko a hned tak něco jej nedostane. Tuhle bolest ale nezná. Je jí zaskočen, je zmatený. Bez ohledu na tohle vše se mu náhle po zarostené tváři řinou slzy zasažené duše. Bim bam, bim bam. A mlha stále houstne…
Mudrlanti
(veselý)
„Dívej. Kamion plný prken.“
„To nejsou prkna, to jsou fošny.“
„Jo? A jaký rozdíl je mezi prknama a fošnama?“
„Mě neříkej, že nevíš?“
„Tak jo. Veze fošny.“
Po chvilce mlčení: „Ale nahoře je aj pár prken a latěk.“
Housenky
(hnusný)
Je pozdě. Tma, že nevidíme na cestu, na sebe, na ruce, na nic. Nevím jak Luďkovi, ale mně únava plete nohama.
„Luďo, kašlem na to. Já už dál nejdu. Rozbalíme bágly tady. Kdo ví, kde ty boudy jsou. Neprší tak si ustelme pod širákem.“
„Tak jo. Já už toho mám taky plné kecky,“ znaveně mumlá Luděk.
Po minulé deštivé noci i dnu nám oběma klekly baterky, sirky zvlhly, oči ani po loku rumu nesvítí. Cítíme pod nohama nějakou nižší trávu či co, snad mech, je nám to jedno. Rozbalujeme celty a spacáky a, a dobrou noc.
Dní se. Něco mě nepříjemně šimrá za krkem na obličeji i na dlaních. Otevírám oči a v tu ránu se mi nejen že chce, ale i zvracím. Všude, všude kam jen dohlédnu, jsou housenky. Jsou jich tisíce. Hubené tlusté, dlouhé i krátké. Některé těsně kolem mě rozmačkané, slizké, asi jak jsem se v noci točil. Housenky nějakého běláska. Žluto zeleno černé, chlupaté, lechtající, zalezlé všude. Všude! Mám je i ve vlasech, ve spacáku. Vstávám jako o poplachu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Šílím. Vyklepávám housenky z pohorek, natřásám se, dupu nohama, abych je dostal z těla. Je jich tolik, že z nich pod sebou vyrábím kaši. Řvu. Luděk se probudil, řveme oba. Malá hnusná žluto zeleno černá chlupatá invazní apokalypsa. Tak tomu říkám budíček. Fuj!
Sluníčka
Je pozdě. Tma, že nevidíme na cestu, na sebe, na ruce, na nic. Nevím jak Luďkovi, ale mně únava plete nohama.
„Luďo, kašlem na to. Já už dál nejdu. Rozbalíme bágly tady. Kdo ví, kde ty boudy jsou. Neprší tak si ustelme pod širákem.“
„Tak jo. Já už toho mám taky plné kecky,“ znaveně mumlá Luděk.
Po minulé deštivé noci i dnu nám oběma klekly baterky, sirky zvlhly, oči ani po loku rumu nesvítí. Cítíme pod nohama nějakou nižší trávu či co, snad mech, je nám to jedno. Rozbalujeme celty a spacáky a, a dobrou noc.
Dní se. Něco mě nepříjemně šimrá za krkem na obličeji i na dlaních. Otevírám oči a v tu ránu se mi nejen že chce, ale i zvracím. Všude, všude kam jen dohlédnu, jsou housenky. Jsou jich tisíce. Hubené tlusté, dlouhé i krátké. Některé těsně kolem mě rozmačkané, slizké, asi jak jsem se v noci točil. Housenky nějakého běláska. Žluto zeleno černé, chlupaté, lechtající, zalezlé všude. Všude! Mám je i ve vlasech, ve spacáku. Vstávám jako o poplachu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Šílím. Vyklepávám housenky z pohorek, natřásám se, dupu nohama, abych je dostal z těla. Je jich tolik, že z nich pod sebou vyrábím kaši. Řvu. Luděk se probudil, řveme oba. Malá hnusná žluto zeleno černá chlupatá invazní apokalypsa. Tak tomu říkám budíček. Fuj!
Sluníčka
(krásný)
Nový chodník z šedočerných břidlicových placáčů dal Radimovi zabrat. Brblal u té práce, která mu trvala skoro celý týden, ale teď byl na své dílo pyšný. Manželka Věra chodník pochválila, což bral jako medaili. Odpoledne mají přijet společní známí a tak se těšil, že se bude moci chlubit novou krásnou cestou od domu skrz zahradu do pergoly. Celý týden pralo slunce, ale dnešek je zamračený. Nevadí, hlavně že není chladno. Před druhou odpolední vyšel z bytu ještě jednou překontrolovat svou stavbu.
„Bětko!“ vykřikl rozčíleně při pohledu na nové dílo. „Tak kde jsi?! Bětko, okamžitě sem!“ Šestiletá dcerka přibíhá od pergoly. Usmívá se. Ruce po lokty do žluta, stejně jako žlutí od křídy umazané tváře.
„Proč jsi to udělala?“ vyjelo z něj a ukazoval na nový chodník.
„Tati, no přece dneska nesvítí sluníčko, tak jsem jich namalovala moc, aby svítila na cestu, když někdo přijde, víš?“ říká bezelstně.
Šedočerný břidlicový chodník je po celé své délce pomalován žlutými sluníčky s mnoha paprsky. Vypadá jako rozkvetlá pampelišková louka. Bětka stoji pyšně u svého výtvoru a očekává pochvalu. Musela to být docela dřina pomalovat těch třicet metrů.
Radimova tvář, zprvu křivá zlobou, se pochopením situace rozjasnila, objal dcerku, dal jí pusu a řekl: „Tos udělal moc dobře, že jsi novou cestičku rozzářila. Mě by to nenapadlo. Ještě, že tě máme!“
Nový chodník z šedočerných břidlicových placáčů dal Radimovi zabrat. Brblal u té práce, která mu trvala skoro celý týden, ale teď byl na své dílo pyšný. Manželka Věra chodník pochválila, což bral jako medaili. Odpoledne mají přijet společní známí a tak se těšil, že se bude moci chlubit novou krásnou cestou od domu skrz zahradu do pergoly. Celý týden pralo slunce, ale dnešek je zamračený. Nevadí, hlavně že není chladno. Před druhou odpolední vyšel z bytu ještě jednou překontrolovat svou stavbu.
„Bětko!“ vykřikl rozčíleně při pohledu na nové dílo. „Tak kde jsi?! Bětko, okamžitě sem!“ Šestiletá dcerka přibíhá od pergoly. Usmívá se. Ruce po lokty do žluta, stejně jako žlutí od křídy umazané tváře.
„Proč jsi to udělala?“ vyjelo z něj a ukazoval na nový chodník.
„Tati, no přece dneska nesvítí sluníčko, tak jsem jich namalovala moc, aby svítila na cestu, když někdo přijde, víš?“ říká bezelstně.
Šedočerný břidlicový chodník je po celé své délce pomalován žlutými sluníčky s mnoha paprsky. Vypadá jako rozkvetlá pampelišková louka. Bětka stoji pyšně u svého výtvoru a očekává pochvalu. Musela to být docela dřina pomalovat těch třicet metrů.
Radimova tvář, zprvu křivá zlobou, se pochopením situace rozjasnila, objal dcerku, dal jí pusu a řekl: „Tos udělal moc dobře, že jsi novou cestičku rozzářila. Mě by to nenapadlo. Ještě, že tě máme!“
