„Zabite ju! Zabite ju! Ježišmarja honem ju zabite, nebo se zblázním!“ Bylo ráno, byl červenec 1970, první den naší dovolené. Naší rodinné dovolené, jejíž komicko-dramatický průběh předznamenalo tohle ráno.
Tata už dlouho dopředu přepečlivě plánoval. Mapy, itinerář na papíře pěkně hodinu po hodině, vše málem i s údaji o azimutových stupních. Překrásný harmonogram na čtrnáct dnů dopředu. Přitom, jak znám naši familii, je prakticky nemožné takový harmonogram dodržet. I kdyby klaplo všechno a všichni kolem, jistě kixne něco u nás. Ráno půl hodiny před hodinou H nula, což je čas odjezdu, ohrozila Há nulu myš. Obyčejná domácí, standardně šedá, zákeřná myš.
Naše útulné embéčko, v podstatě již naložené až po střechu, čekalo před školou na poslední svá zavazadla - na nás. Ovšem kromě taty. Ten, když všechna zavazadla patřící do kufru, do něj poskládal, si sedl za volant a významně čekal, aby bylo zbytku rodiny jasné, že On je připraven a očekává, že dodržíme naplánovaný čas. Nestalo se. Myš, která pravděpodobně ze dvora a přes školní chodbu vběhla do kuchyně, překazila mamin plán. Chtěla poté, co nachystala všechno a nás všechny na cestu, věnovat se pár minut sobě. Tedy převléknout se, upravit se, zkontrolovat že je vypnutá elektřina, zavřená voda a podobně a jako poslední zamknout a opustit školu. Myš vletěla pod kredenc. Jako na povel jsme já a mí bratři, včetně mamy, popadli zbraně, které byly po ruce. Smeták, pohrabáč, lopatku na uhlí, papuč. Myš zvolila novou ústupovou cestu před přesilou protivníka. Vystartovala z podkredence a po chvíli kličkování pod osmi nohama zmizela za gaučem. Že nemůžeme po dobu dovolené nechat myš hospodařit v našem bytě, byla hotovka. Musíme její osud zpečetit. Proto musíme odsunout gauč. Pavel a mama, oba v pohotovostním postoji, číhali na malou mršku, zatímco Petr a já jsme odsouvali těžký gauč od stěny. Odtáhli jsme jej o pár cenťáků, Petr klekl na matraci a koukl za něj.
„Je tu! Tady, tady je! Bacha, už letí ven!“ křičel plný vzrušení. Myš se mistrně vyhnula jeho pohrabáči a vlítla znovu mezi nás.
„Kde je? Kam zmizla?“ ptal jsem se, ale jen nechápavé pohledy mi byly odpovědí. Mama, do té chvíle v předklonu s županem až po podlahu, se narovnala a v tu ránu spustila svůj vražedný řev. Spolu s řevem začala provádět poměrně nekoordinovaný zběsilý tanec, který by jí záviděl nejeden Apač a pokoušela se při něm plácat si rukama na záda, což je úkon obtížný. A pak jsme ji uviděli. Tedy její obrys jak se sune zády nahoru pod županem směrem k mamině krku. Prej zabite ju. To jsme měli vrazit do myši a do zad nůž, nebo použít smetákovou násadu a zvalchovat maminy záda?
„Vysleč ten župan, mamo, slyšíš, vysleč ho! Rychle!“ Pavel zavelel a my jsme už rvali oděv z mamy. Zůstala v mžiku stát v kuchyni jen ve spodním prádle a my, jako smyslů zbavení, jsme dupali a skákali po zmuchlaném županu, ležícím teď na podlaze. Povedlo se. Statečná myš zemřela v záhybech hebké látky oblíbeného županu po prostějovské babičce.
Mama se myší nebojí, aby bylo jasno. Není z těch ženských, které ječí a stoupají si přitom na židle. Ovšem myš, drápající se pomocí svých nožiček po skoro nahém těle vzhůru, není pro nepřipraveného nic příjemného. A taky stres z nabourání tatova plánu. Myš byla ve skutečnosti jen malým zdržením. Tím hlavním a zásadním byly moje kalhoty. Co jiného, že. Mama, sotva se mírně zklidnila po myším extempóré, nás začala lifrovat ven z baráku. Pro jistotu si nás ještě chtěla prohlédnout, jak jsme na cestu nachystáni. Jestli náhodou nehodáme vycestovat v něčem co se na cestu, podle ní, vůbec nehodí. Zevrubná prohlídka úspěšná u Petra i Pavla ztroskotala pohledem na můj zevnějšek.
„Od kdy víš, o té díře na gatích?! Že je máš rozpárany přes pul prdele? Řekni mě laskavě, jak dlouho ju máš?! A nelži!“obrátila svůj lehce zuřivý, chvějivě nebezpečný hlas, proti mně. V ten moment jsem se cítil jako ta myš zahnaná do kouta.
„Od včerejška.“
„Ježišmarja, mě z tebe trefí šlak. Kolik ti je, no schválně mě řekni jak si staré. Já ti řeknu kolik ti je. Šestnáct! Ale nechováš se tak. No jenom mě řekni, co já teď budu dělat?!“ Začala rozčíleně pobíhat po kuchyni a najednou nevěděla co popadnout a dělat dřív. Stál jsem v kuchyni s hluboce provinilým výrazem a zároveň myslel na čundr a na kluky a na to, že z nich by na mě nikdo neřval kvůli debilním gatím a už abych na tom čundru byl a taky na to, že nikdy, skutečně nikdy už nepojedu na žádnou dovolenou s rodiči. Samozřejmě s výjimkou té, která právě teď začíná, z té se už nevyzuju. Není pochyb o tom, že jsem měl plán, jak své další nenáviděné kalhoty jakože rozpářu až na cestách, a já si budu moci vzít jediné druhé, co jsem měl s sebou sbalené, sice starší, ale lepší. Jenže představy mamy, v čem musím reprezentovat naši rodinu, se zásadně liší od těch mých.
„A tos mně nemohl říct, abych ju zašila včera? Víš moc dobře, že žádny jiny slušny gatě na cesty nemáš. Akorát tyto a ty…Já bych tě…No to musím na šicím stroju…A tak je to furt, když ne jeden, tak druhé a všecko je na mě, a za všechno já možu a …, dělé, nehleď a shoď je, ať to rychle spravím.“ Mama drmolila svoje brblání a přitom usilovně chystala šlapací mašinu na šití. Sebe potom už jen odbyla, linky tužkou na obočí odflinkla, ne jako jindy. Jenom rty si přejela rtěnkou a šplíchla na sebe živé květy. Aj tak jsme startovali H nula plus čtyčicet pět minut. Ale už po patnácti minutách pohřebního ticha si tata mamou nechal zapálit marsku, ona si taky jednu práskla do plic a tata začal nahlas básnit o všech krásách, které máme před sebou a jak embéčko polykalo kilometry, začali jsme se na ty krásy těšit aj my bráši.
Ostravská patálie
Tata měl všecko dobře vymyšlené a na papíře zdokumentované. Podle těch zápisů, kterým říkal itinerář, měla naše rodinná dovolenková čtrnáctidenní pouť namířeno do dvou protilehlých spřátelených států, do kterých jsme se měli dostat skrz Slovensko. Teď si tata střídavě pokuřoval a pohvizdoval a vůbec si vesele notoval. Jeho zpěv lemoval ukrajování kilometrů do Ostravy. Když jsme bydleli ve Vilémovicích, občas nás tam navštívil jeho známý, kterého poznal jako vojáka v záloze na vojenském cvičení. Pan Zdeněk Hofmánek k nám přijel z Ostravy vždycky nejmíň na dva dny. Teď zřejmě tata dohodl, že na jeden den u Hofmánků zůstaneme zase my grátis. Prohlédneme si centrum Ostravy, těžební věže, haldy a Černou louku. Petr s Pavlem se ohromě těší na svou první jízdu tramvají. Nejdřív se u Hofmánků najíme, necháme věci, a před barákem auto a potom tramvají hurá do centra černé Ostravy. I já jsem se nakazil těšením.
Hofmánkovi nás uvítali širokými úsměvy a už ve dveřích slibovaným obědem, který bylo cítit všude kolem ve vzduchu. Voňavoučké řízky a slepičí vývar mi vehnaly lačné sliny do pusy. Nervózní ráno s myší a gaťama se asi podepsalo na pociťovaném hladu. Byli jsme obřadně uvedeni do velikánského obýváku. Předválečná vila, kterou by si leckdo mohl snadno poplést se zámečkem, prý patřila bohatým Židům. Teď říkala pane panu Hofmánkovi. I vybavení domu bylo pořizováno zřejmě u nejlepších šlechtických rodů střední Evropy. Mě a bráchy přenechali Hofmánkovi svým ratolestem a hrnuli se, ještě před obědem, učinit velkolepou vilní exkurzi od střechy po sklepení pro tatu s mamou. Hofmánková se furt čemusi smála, natřásala se jako sulc. Mluvila hlučným kejhavým hlasem, který se přebíjel jako trumfy s nakřáplým Hofmánkovým barytonem.
Co jsme už koupili, co právě kupujeme, co máme v plánu brzy nakoupit. Zdálo se, že jim bude co nevidět patřit celá ostravsko-karvinská černouhelná pánev. Nebylo rozumět skoro žádné větě, které se rozléhaly prostorným domem. Jenže vtom se stalo cosi, co asi nikdo nečekal. Do hlučného halasu se rozezněl mnohem naléhavější zvuk domovního zvonku. Hofmankovic desetiletá dceruška se vyřítila ke dveřím a otevřela, jakoby automaticky čekali další vítanou exkurzní návštěvu. Ale tohle nebyla vítaná návštěva. Do vily vtrhli čtyři esenbáci a dva další chlápci v civilu.
Pak se děly věci ráz na ráz. Jeden z těch chlápků chtěl vědět, jestli je možnost, aby se o Hofmankovic děcka postarali staří rodiče, teda jejich děda s babičkou. Našim, poté co zjistili, co jsme zač a co tam děláme, doporučili urychleně opustit byt, Ostravu a možná i střední Evropu. Pan Hofmánek a paní Hofmánková, kterou už dávno přešel smích, stáli v předsíni, obklopeni uniformovanými příslušníky. Pan Hofmánek měl bledý obličej, do čárky sevřené rty, na rukou pouta. Zaznívala slova o krádežích, podvodech, dlouhodobých záměrných defraudacích, což ani nevím, co jsou, o bezodkladné domovní prohlídce, vyšetřovací vazbě a nejmíň pěti letech natvrdo.
Při srážkách s úřady a zvláště uniformami byl otec ukázněný. Ochotně jim předložil doklady totožnosti. V tichosti jsme si pak pobrali našich pár svršků, které příslušníci prohlédli, a jen co prohrábli i naše embéčko nás propustili. Naši náhle neměli o prohlídku města zájem. Tata mluvil stále dokolečka o tom, že neví, co si o tom má myslet, že by ho nikdy nenapadlo, že má za kamaráda zločince, jestli to teda zločinec doopravdy je, protže taky nic z obvinění nemusí být pravda, šak přece víme, jak tyhle věci u nás fungujou. Ale stejně - že jo. Třeba ten honosný barák, nóbl nábytek. Bohatství vily bylo nejen viditelné, ale kapalo jim z úst až hrůza. On, obyčejný fotograf a aranžér ve fabrice, a ona…vlastně co dělala ona? Na tuhle řeč jsem nahlas podotkl, že ona přece určitě vodí exkurze po tom jejich zámečku. Mama na to říkala, že je možná dobře, že už jsme pryč, protože se tam vyloženě necítila dobře, že z té Hofmánkové jí naskakovala husí kůže. Místo řízků s bramborovým salátem jsme poobědvali chleba se škvarkovým sádlem a bylo jasné, že tatův itinerář dostal dnes už druhou ránu. Tato byla přímo pod pás. No co, přespíme ve stanu někde na Oravě. Ostravy jsme měli najednou všichni plné zuby, ačkoliv ona sama chudák za nic nemohla.
Ach ta měny
Naši, kteří měli financování téhle letošní dovolené rozplánované na haléře a každý kopeček pochtívané zmrzliny byl problém, měli rozpočet nabouraný hned od začátku. Sice jsme ušetřili za tramvajové lístky, ale mnohem víc nás stálo kempovné na okraji Vrátné doliny. Druhý den ráno jsme s novým elánem zamířili ke státní hranici směr sever přes Trstenou do Polska. Tata si moc přál vidět Tatry ze severu, což je prý možné jen z polské strany. Zeměpis náhodou byl jeden z předmětů, co mě jakž takž bavil a tak vím, že Tatry jsou pro Poláky, když nepočítám Krkonoše, jediné vyšší hory a mají je na jihu, zatímco my na severu. Takže přes Trstenou a hraniční přechod Suchá Hora do Polska a potom hurá na východ, směr Zakopané a přes Dunajec zpět k nám.
Máme u nás v republice hodně blbé předpisy a ještě blbější vykonavatele těch blbých předpisů a vyhlášek. Alespoň na takové jsme narazili hned na hranicích s Polskem. Celníci se chovali jako všemocní nadutci. Nechtěli nás za čáru pustit. Kdybychom prchali na západ, tak by to bylo jasné. Na západ se jenom tak nedostane nikdo. Myslím, že i vlaštovky musí mít cestovní pas, výjezdní doložku a devizový příslib. Tata se furt s celníkama o něčem dohadoval, ale asi mu vysvětlování, že jsme obyčejná, nemajetná rodina, která se jede podívat do spřátelené socialistické země, nebylo nic platné.
„Súdruh Nemec, pochopte už konečne, že vás do Poľskej ľudovej republiky nemôžeme pustiť s inými peniazmi okrem korún a poľských zlotých. Chápete to? Vy do Poľska s maďarskými forintami nepôjdete a to je naše posledné slovo.“
„A co mám podle vás tedy udělat? Co mi poradíte. Mě nikdo neupozornil…nikde jsem se nedočetl, že by nebylo možné cestovat po spřátelených státech s měnou jiného státu. U valut bych to chápal. Ale forinty nejsou žádné valuty. Tak co. To se máme obrátit a jet zpátky domů? Takhle se chováte k pracujícím?“ Tatovy otázky zůstávaly bez odpovědí. Vyslovoval je zřejmě jen proto, aby se snáze vyrovnal s nenadálou situací.
„Pozrite sa. My s tým naozaj nič neurobíme. Taký je predpis. Možno urobíte najlepšie, ak forinty pošlete poštou na tú colnicu, cez ktorú chcete ísť do Maďarska. A keď prídete na colnicu o štyri dni, peniaze tam už budú na vás čakať. Pošlite si ich na svoje meno. Kadiaľ sa chystáte ísť k tým Maďarom?“ celník se náhle snažil být lidský. Tata chvíli pochyboval o jeho návrhu, ale protože jeho samotného nic chytřejšího nenapadlo, s posláním peněz souhlasil. Kdesi splašili obálku, vložili naše forintové týdení živobytí, opatřili adresou celnice a v závorce připsali: k rukám Františka Němce. Soudruzi na čáře se dokonce práskli přes kapsu a ze svých zásob nalepili známku a ještě před našimi zraky šoupli drahocennou obálku do poštovní schránky.
Cesta do Polské lidové republiky byla volná. Mě tato dovolená začínala být pozvolna také volná. Nebýt krásné přírody, byla by celé dny jen nuda. S bráchama jsme hráli na dece ferbla, s mamou navíc potom i žolíky. Tata karty raději nehrál. Nerad prohrává. Stačí mu asi prohry v životě.
Ožil jsem až na Pieninách. Zpátky do republiky z Polska jsme se dostali z východní části Vysokých Tater. Leží tam Čiervený kláštor a protéká řeka Dunajec. Pieniny se tam říká proto, že voda tam krásně pění, nebo jako s pěnou vypadá. Nádherné údolí s řekou, po které se plaví pltě. Atrakce pro turisty. Takové vory se sedačkama. Tož tohle se mi velice líbilo a taky naše zastávka na Štrbském plese. Tatry jsou fakt majestátné hory, každý pohled bere dech. Hned bych si sem vyjel s klukama na čundr. Na Slovensko pojedeme stoprocentně, už jsem se právě teď rozhodl. S partou tady bude rozhodně větší sranda než s našima.
Kopec Baranec
Projeli jsme pod Tatrama směrem na západ a zastavili se až v Ráčkové dolině. Tata po cestě sliboval, že známí, kteří už na Slovensku letošní dovolenou absolvovali, si v Ráčkové dolině užili nádherný týden. Prý je tam kemp, v němž není problém najít levné ubytování kdykoliv. I když prý přijedeme neočekávaně, přivítají nás s otevřenou náručí.
Cha, cha. Ráčková dolina je sice kouzelný kus Slovenska, jenže kemp náhle zavřela hygienická stanice. Prý úplavice nebo něco podobného. Zavřeli i nedaleký pionýrský tábor. Proto jsme zabočili do dalšího z malebných údolí o kousek dál na západ. Projeli jsme vesničkou Jakubovany. Před námi se tyčil jeden z vrcholků západních Tater, Baranec 2185m. Slušná výška.
„Ten si vylezu, ten kopec,“ nechal se slyšet brácha Pavel.
„Blázníš? Víš, jak je to vysoko? To se odsud nezdá, ale bude to asi pěkná štreka. Tak na celý den. Tolik času nemáme.“ Tata kroutil pochybovačně hlavou.
Vystoupili jsme z embéčka, protáhli rozlámané údy a měli štěstí. Přímo na úpatí hory byl nevelký kemp a hlavně, bylo v něm docela dost volných chatek. Hned jsme dvě obsadili. Slunce na západě vrhalo dlouhé stíny a nadcházející večer s buřty u ohýnku byl docela příjemným zakončením dne. Večer byl navíc korunován Pavlovým vítězstvím. Škemral tak dlouho, až tata výpravu na Baranec povolil s tou podmínkou, že půjdeme všichni tři bratři. On s mamou si dole odpočinou.
„A ráno si přistaňte, ať se stihnete do oběda vrátit. Odpoledne, jen co se najíme, jedeme. Jasný?“ Ptal se otec přísně, aniž vlastně čekal odpověď a pochopitelně se díval na mě. Jsem nejstarší a mám zodpovědnost. „A jenom po značené cestě! Ne, že vás napadne lézt, kam nemáte.“
„Jasně, tati. V poledne jsme zpátky,“ přislíbil jsem.
Ráno slunce nevystoupalo natolik, aby vpusilo do údolí teplejší vzduch, a my už byli na cestě. Pavel nás hnal. Byl zvědavý, jak Tatry vypadají z kopce. Značená stezka byla vyšlapaná a překvapivě pohodlná. Dole v kempu nám říkali, že při svižné chůzi se Baranec dá zvládnout za dvě, dvě a půl hodinky. Žádná zavazadla jsme s sebou netáhli. Chlebník se svačinou. To bylo všechno. Když jsme se ocitli nad hranicí lesního porostu a kolem nás se krčila už jen tu a tam kleč, sluníčko se do nás opřelo plnou silou. Vzduch byl klidný a v deset hodin jsme už stáli nahoře.
Nádhera. Otevřel se nám úchvatný pohled na sever a východ. Jeden zubatý vrchol za druhým. Pavel se doslova rozplýval. Já s Petrem jsme byli nakonec rádi, že jsme se nechali ukecat. V jasném vzduchu se před námi otevřelo panorama Roháčů, Kriváň a v dálce i Vysoké Tatry, odkud jsme včera přijeli. Na jednu stranu Jamnická dolina, na druhou Žiarská dolina, vše jako na dlani. Asi půl hodiny jsme se kochali, pak jsem zavelel k návratu.
Pavel sice své kroky nasměroval dolů, ale jinudy, než jsme přišli. Začal sestupovat neznačenou cestou. Spíše necestou. Prostě si to namířil mezi klečí nejbližší cestou dolů. Prý to tudy bude jistě podstatně kratší, než jít zpět stejnou trasou. Ukazoval nám přitom oblouk pěší značené turistické cesty.
Při srážkách s úřady a zvláště uniformami byl otec ukázněný. Ochotně jim předložil doklady totožnosti. V tichosti jsme si pak pobrali našich pár svršků, které příslušníci prohlédli, a jen co prohrábli i naše embéčko nás propustili. Naši náhle neměli o prohlídku města zájem. Tata mluvil stále dokolečka o tom, že neví, co si o tom má myslet, že by ho nikdy nenapadlo, že má za kamaráda zločince, jestli to teda zločinec doopravdy je, protže taky nic z obvinění nemusí být pravda, šak přece víme, jak tyhle věci u nás fungujou. Ale stejně - že jo. Třeba ten honosný barák, nóbl nábytek. Bohatství vily bylo nejen viditelné, ale kapalo jim z úst až hrůza. On, obyčejný fotograf a aranžér ve fabrice, a ona…vlastně co dělala ona? Na tuhle řeč jsem nahlas podotkl, že ona přece určitě vodí exkurze po tom jejich zámečku. Mama na to říkala, že je možná dobře, že už jsme pryč, protože se tam vyloženě necítila dobře, že z té Hofmánkové jí naskakovala husí kůže. Místo řízků s bramborovým salátem jsme poobědvali chleba se škvarkovým sádlem a bylo jasné, že tatův itinerář dostal dnes už druhou ránu. Tato byla přímo pod pás. No co, přespíme ve stanu někde na Oravě. Ostravy jsme měli najednou všichni plné zuby, ačkoliv ona sama chudák za nic nemohla.
Ach ta měny
Naši, kteří měli financování téhle letošní dovolené rozplánované na haléře a každý kopeček pochtívané zmrzliny byl problém, měli rozpočet nabouraný hned od začátku. Sice jsme ušetřili za tramvajové lístky, ale mnohem víc nás stálo kempovné na okraji Vrátné doliny. Druhý den ráno jsme s novým elánem zamířili ke státní hranici směr sever přes Trstenou do Polska. Tata si moc přál vidět Tatry ze severu, což je prý možné jen z polské strany. Zeměpis náhodou byl jeden z předmětů, co mě jakž takž bavil a tak vím, že Tatry jsou pro Poláky, když nepočítám Krkonoše, jediné vyšší hory a mají je na jihu, zatímco my na severu. Takže přes Trstenou a hraniční přechod Suchá Hora do Polska a potom hurá na východ, směr Zakopané a přes Dunajec zpět k nám.
Máme u nás v republice hodně blbé předpisy a ještě blbější vykonavatele těch blbých předpisů a vyhlášek. Alespoň na takové jsme narazili hned na hranicích s Polskem. Celníci se chovali jako všemocní nadutci. Nechtěli nás za čáru pustit. Kdybychom prchali na západ, tak by to bylo jasné. Na západ se jenom tak nedostane nikdo. Myslím, že i vlaštovky musí mít cestovní pas, výjezdní doložku a devizový příslib. Tata se furt s celníkama o něčem dohadoval, ale asi mu vysvětlování, že jsme obyčejná, nemajetná rodina, která se jede podívat do spřátelené socialistické země, nebylo nic platné.
„Súdruh Nemec, pochopte už konečne, že vás do Poľskej ľudovej republiky nemôžeme pustiť s inými peniazmi okrem korún a poľských zlotých. Chápete to? Vy do Poľska s maďarskými forintami nepôjdete a to je naše posledné slovo.“
„A co mám podle vás tedy udělat? Co mi poradíte. Mě nikdo neupozornil…nikde jsem se nedočetl, že by nebylo možné cestovat po spřátelených státech s měnou jiného státu. U valut bych to chápal. Ale forinty nejsou žádné valuty. Tak co. To se máme obrátit a jet zpátky domů? Takhle se chováte k pracujícím?“ Tatovy otázky zůstávaly bez odpovědí. Vyslovoval je zřejmě jen proto, aby se snáze vyrovnal s nenadálou situací.
„Pozrite sa. My s tým naozaj nič neurobíme. Taký je predpis. Možno urobíte najlepšie, ak forinty pošlete poštou na tú colnicu, cez ktorú chcete ísť do Maďarska. A keď prídete na colnicu o štyri dni, peniaze tam už budú na vás čakať. Pošlite si ich na svoje meno. Kadiaľ sa chystáte ísť k tým Maďarom?“ celník se náhle snažil být lidský. Tata chvíli pochyboval o jeho návrhu, ale protože jeho samotného nic chytřejšího nenapadlo, s posláním peněz souhlasil. Kdesi splašili obálku, vložili naše forintové týdení živobytí, opatřili adresou celnice a v závorce připsali: k rukám Františka Němce. Soudruzi na čáře se dokonce práskli přes kapsu a ze svých zásob nalepili známku a ještě před našimi zraky šoupli drahocennou obálku do poštovní schránky.
Cesta do Polské lidové republiky byla volná. Mě tato dovolená začínala být pozvolna také volná. Nebýt krásné přírody, byla by celé dny jen nuda. S bráchama jsme hráli na dece ferbla, s mamou navíc potom i žolíky. Tata karty raději nehrál. Nerad prohrává. Stačí mu asi prohry v životě.
Ožil jsem až na Pieninách. Zpátky do republiky z Polska jsme se dostali z východní části Vysokých Tater. Leží tam Čiervený kláštor a protéká řeka Dunajec. Pieniny se tam říká proto, že voda tam krásně pění, nebo jako s pěnou vypadá. Nádherné údolí s řekou, po které se plaví pltě. Atrakce pro turisty. Takové vory se sedačkama. Tož tohle se mi velice líbilo a taky naše zastávka na Štrbském plese. Tatry jsou fakt majestátné hory, každý pohled bere dech. Hned bych si sem vyjel s klukama na čundr. Na Slovensko pojedeme stoprocentně, už jsem se právě teď rozhodl. S partou tady bude rozhodně větší sranda než s našima.
Kopec Baranec
Projeli jsme pod Tatrama směrem na západ a zastavili se až v Ráčkové dolině. Tata po cestě sliboval, že známí, kteří už na Slovensku letošní dovolenou absolvovali, si v Ráčkové dolině užili nádherný týden. Prý je tam kemp, v němž není problém najít levné ubytování kdykoliv. I když prý přijedeme neočekávaně, přivítají nás s otevřenou náručí.
Cha, cha. Ráčková dolina je sice kouzelný kus Slovenska, jenže kemp náhle zavřela hygienická stanice. Prý úplavice nebo něco podobného. Zavřeli i nedaleký pionýrský tábor. Proto jsme zabočili do dalšího z malebných údolí o kousek dál na západ. Projeli jsme vesničkou Jakubovany. Před námi se tyčil jeden z vrcholků západních Tater, Baranec 2185m. Slušná výška.
„Ten si vylezu, ten kopec,“ nechal se slyšet brácha Pavel.
„Blázníš? Víš, jak je to vysoko? To se odsud nezdá, ale bude to asi pěkná štreka. Tak na celý den. Tolik času nemáme.“ Tata kroutil pochybovačně hlavou.
Vystoupili jsme z embéčka, protáhli rozlámané údy a měli štěstí. Přímo na úpatí hory byl nevelký kemp a hlavně, bylo v něm docela dost volných chatek. Hned jsme dvě obsadili. Slunce na západě vrhalo dlouhé stíny a nadcházející večer s buřty u ohýnku byl docela příjemným zakončením dne. Večer byl navíc korunován Pavlovým vítězstvím. Škemral tak dlouho, až tata výpravu na Baranec povolil s tou podmínkou, že půjdeme všichni tři bratři. On s mamou si dole odpočinou.
„A ráno si přistaňte, ať se stihnete do oběda vrátit. Odpoledne, jen co se najíme, jedeme. Jasný?“ Ptal se otec přísně, aniž vlastně čekal odpověď a pochopitelně se díval na mě. Jsem nejstarší a mám zodpovědnost. „A jenom po značené cestě! Ne, že vás napadne lézt, kam nemáte.“
„Jasně, tati. V poledne jsme zpátky,“ přislíbil jsem.
Ráno slunce nevystoupalo natolik, aby vpusilo do údolí teplejší vzduch, a my už byli na cestě. Pavel nás hnal. Byl zvědavý, jak Tatry vypadají z kopce. Značená stezka byla vyšlapaná a překvapivě pohodlná. Dole v kempu nám říkali, že při svižné chůzi se Baranec dá zvládnout za dvě, dvě a půl hodinky. Žádná zavazadla jsme s sebou netáhli. Chlebník se svačinou. To bylo všechno. Když jsme se ocitli nad hranicí lesního porostu a kolem nás se krčila už jen tu a tam kleč, sluníčko se do nás opřelo plnou silou. Vzduch byl klidný a v deset hodin jsme už stáli nahoře.
Nádhera. Otevřel se nám úchvatný pohled na sever a východ. Jeden zubatý vrchol za druhým. Pavel se doslova rozplýval. Já s Petrem jsme byli nakonec rádi, že jsme se nechali ukecat. V jasném vzduchu se před námi otevřelo panorama Roháčů, Kriváň a v dálce i Vysoké Tatry, odkud jsme včera přijeli. Na jednu stranu Jamnická dolina, na druhou Žiarská dolina, vše jako na dlani. Asi půl hodiny jsme se kochali, pak jsem zavelel k návratu.
Pavel sice své kroky nasměroval dolů, ale jinudy, než jsme přišli. Začal sestupovat neznačenou cestou. Spíše necestou. Prostě si to namířil mezi klečí nejbližší cestou dolů. Prý to tudy bude jistě podstatně kratší, než jít zpět stejnou trasou. Ukazoval nám přitom oblouk pěší značené turistické cesty.
Zdálo se mi, že jeho argument zní logicky. Za chvíli bude půl jedenácté, než se dostaneme do kempu, bude jedna, a my slíbili být dole na poledne. Všichni tři jsme tedy začali rychle sestupovat strmým kopcem.
Již po pár stovkách metrů se začala v terénu rýsovat úžlabina, vedoucí zcela nepochybně k našemu kempu kdesi dole. Když se nám pod nohama náhle objevil zurčící pramen vody, uvítali jsme to, zahnali žízeň a osvěžili zpocené obličeje.
Kleč vystřídaly stromy a my se ocitli v jejich příjemném stínu. To už se dravý potůček stihl změnit v docela dravý, prudce klesající horský potok, ke kterému se z boků připojily další dva menší přítoky. Petr, nejrychlejší z nás, se vepředu náhle zastavil a čekal, až jej dojdeme.
„Co je? Co se děje?“ ptal jsem se.
„Voda tady padá asi dva metry do hloubky. Takový malý vodopád.“
„To nic, tam skočím,“ řekl Pavel.
Na nic se neptal, hup, a už byl dole. Doskočil na malou travnatou plošinu a hned se pustil dále. Petr skočil a já až poslední též. Ale až dole jsem si uvědomil, že voda v okolním terénu vyhloubila docela hluboké koryto, kolem kterého se zvedá jen skalní stěna. To už Pavel vepředu volal, že je tam další vodopád. Žádná legrace. Dravý proud vody padal do hloubky nejméně třímetrové. Nahlíželi jsme přes okraj dolů a rozhlíželi se okolo. Kdepak, jiná cesta než dolů korytem nebyla již možná. Třeba někde o kus níž to půjde a vylezeme z pasti ven.
Tento další skok již skončil pro všechny ve vodě. Byla ledová. Tůň pod vodopádem byla jen asi metr hluboká. Přesto jsme skončili na moment všichni pod hladinou. Náš postup se dramaticky zpomalil. Museli jsme zkoumat každý kousek sestupu, hledat nejschůdnější cestu. Koryto potoka, hluboce zařezané do skalního masivu, se zdálo, že padá dolů stále strměji. Skalní stěny kolem byly hladké, u vody vlhké, studené a místy porostlé slizkým mechem. Slunce nemělo šanci a chvílemi jsem měl pocit, že voda padá rovnou do pekla.
Jako zázrakem mi pořád fungovaly hodinky. Půl druhé odpoledne, a my byli stále uvěznění mezi skalami. Chvílemi na břehu, častěji však po kolena, po pás, chvílemi i po krk v ledové vodě.
A do hlavy mi bušila ta zatracená zodpovědnost. Už jsme měli být dávno na cestě k hranici s Maďarskem, zatímco jsme uvězněni v úzké dolině. Ona se tak doopravdy i jmenuje, Úzká dolina. Navíc o nás nikdo neví.
Ovšem nejtěžší chvíle měly teprve přijít. To když díky dalšímu přítoku potok opět zmohutněl. Sestupovat korytem už vůbec nebyla žádná legrace. Bráši se drželi kupodivu lépe než já. Moje neobratnost a strach mě svazovaly. Místa, kam Petr s Pavlem hravě seskočili, kudy se protáhli, kterou skalku díky pár chytům slezli, ta pro mě byla obrovským problémem. Čím dál častěji jsem musel sbírat odvahu a moje pomalost nás brzdila. Vše vyvrcholilo na místě, na němž jsem oznámil, že tady zůstanu. Ať mě najdou záchranáři. Ať tady třeba umřu, dál zkrátka nejdu! Co jsem viděl před sebou, bylo příšerné.
Voda se řítila úzkým korytem, vyhlazeným jako skluzavka podél hladké skalní stěny a zatáčela někam do neznáma. Podle zvuku bylo jasné, že za zatáčkou padá do veliké hloubky. Další vodopád, který padá neznámo kam. Zůstali jsme chvíli vyčerpaní, vysílení a vyděšení na malém skalním ostrůvku jako stvořeném pro nástup do toboganu.
„Já něco zkusím,“ řekl Pavel a pokoušel se zapřít ruce a nohy o skálu tak, aby tělo zůstalo nad vodou a aby se dostal do místa, odkud uvidí, kam voda padá. Po chvíli nám zmizel za vodní zákrutou. Pak už jsme slyšeli jen křik, slabě přehlušující hukot padajících vod. Nastalo tíživé ticho. Po chvíli se ale odkudsi zdola ozval Pavlův hlas: „Pojďte! Nic to není. Dá se to zvládnout.“
„Jdeš první?“ otočil se na mě Petr. Když uviděl můj vystrašený obličej, řekl, že on tedy zkusí, stejně jako Pavel, držet se co nejdál nad vodou. Za chvíli mi zmizel z dohledu. Potom opět řev a následné volání, ať už jdu. To se snadno řekne. Chvíli jsem tam stál, zuby mi drkotaly. Vnímal jsem jen stále hlasitější řev vody a povzbuzování bráchů.
Stejně jako Pavel jsem se pravou rukou a pravou nohou zapřel o skálu, vystupující z vody. Levé končetiny jsem zapřel stejným způsobem na druhé straně. Pomalu jsem se sunul kupředu a bál se, aby mi tělo, záda a zadek neklesly do vody pode mnou. Bylo mi jasné, že by mě rychlý proud okamžitě sebral. V takových chvílích nedokážu, co jiní. Pravá ruka mi uklouzla na mechem porostlé stěně a v ten moment se mi už voda hrnula přes záda a já ucítil její obrovský tlak.
Již po pár stovkách metrů se začala v terénu rýsovat úžlabina, vedoucí zcela nepochybně k našemu kempu kdesi dole. Když se nám pod nohama náhle objevil zurčící pramen vody, uvítali jsme to, zahnali žízeň a osvěžili zpocené obličeje.
Kleč vystřídaly stromy a my se ocitli v jejich příjemném stínu. To už se dravý potůček stihl změnit v docela dravý, prudce klesající horský potok, ke kterému se z boků připojily další dva menší přítoky. Petr, nejrychlejší z nás, se vepředu náhle zastavil a čekal, až jej dojdeme.
„Co je? Co se děje?“ ptal jsem se.
„Voda tady padá asi dva metry do hloubky. Takový malý vodopád.“
„To nic, tam skočím,“ řekl Pavel.
Na nic se neptal, hup, a už byl dole. Doskočil na malou travnatou plošinu a hned se pustil dále. Petr skočil a já až poslední též. Ale až dole jsem si uvědomil, že voda v okolním terénu vyhloubila docela hluboké koryto, kolem kterého se zvedá jen skalní stěna. To už Pavel vepředu volal, že je tam další vodopád. Žádná legrace. Dravý proud vody padal do hloubky nejméně třímetrové. Nahlíželi jsme přes okraj dolů a rozhlíželi se okolo. Kdepak, jiná cesta než dolů korytem nebyla již možná. Třeba někde o kus níž to půjde a vylezeme z pasti ven.
Tento další skok již skončil pro všechny ve vodě. Byla ledová. Tůň pod vodopádem byla jen asi metr hluboká. Přesto jsme skončili na moment všichni pod hladinou. Náš postup se dramaticky zpomalil. Museli jsme zkoumat každý kousek sestupu, hledat nejschůdnější cestu. Koryto potoka, hluboce zařezané do skalního masivu, se zdálo, že padá dolů stále strměji. Skalní stěny kolem byly hladké, u vody vlhké, studené a místy porostlé slizkým mechem. Slunce nemělo šanci a chvílemi jsem měl pocit, že voda padá rovnou do pekla.
Jako zázrakem mi pořád fungovaly hodinky. Půl druhé odpoledne, a my byli stále uvěznění mezi skalami. Chvílemi na břehu, častěji však po kolena, po pás, chvílemi i po krk v ledové vodě.
A do hlavy mi bušila ta zatracená zodpovědnost. Už jsme měli být dávno na cestě k hranici s Maďarskem, zatímco jsme uvězněni v úzké dolině. Ona se tak doopravdy i jmenuje, Úzká dolina. Navíc o nás nikdo neví.
Ovšem nejtěžší chvíle měly teprve přijít. To když díky dalšímu přítoku potok opět zmohutněl. Sestupovat korytem už vůbec nebyla žádná legrace. Bráši se drželi kupodivu lépe než já. Moje neobratnost a strach mě svazovaly. Místa, kam Petr s Pavlem hravě seskočili, kudy se protáhli, kterou skalku díky pár chytům slezli, ta pro mě byla obrovským problémem. Čím dál častěji jsem musel sbírat odvahu a moje pomalost nás brzdila. Vše vyvrcholilo na místě, na němž jsem oznámil, že tady zůstanu. Ať mě najdou záchranáři. Ať tady třeba umřu, dál zkrátka nejdu! Co jsem viděl před sebou, bylo příšerné.
Voda se řítila úzkým korytem, vyhlazeným jako skluzavka podél hladké skalní stěny a zatáčela někam do neznáma. Podle zvuku bylo jasné, že za zatáčkou padá do veliké hloubky. Další vodopád, který padá neznámo kam. Zůstali jsme chvíli vyčerpaní, vysílení a vyděšení na malém skalním ostrůvku jako stvořeném pro nástup do toboganu.
„Já něco zkusím,“ řekl Pavel a pokoušel se zapřít ruce a nohy o skálu tak, aby tělo zůstalo nad vodou a aby se dostal do místa, odkud uvidí, kam voda padá. Po chvíli nám zmizel za vodní zákrutou. Pak už jsme slyšeli jen křik, slabě přehlušující hukot padajících vod. Nastalo tíživé ticho. Po chvíli se ale odkudsi zdola ozval Pavlův hlas: „Pojďte! Nic to není. Dá se to zvládnout.“
„Jdeš první?“ otočil se na mě Petr. Když uviděl můj vystrašený obličej, řekl, že on tedy zkusí, stejně jako Pavel, držet se co nejdál nad vodou. Za chvíli mi zmizel z dohledu. Potom opět řev a následné volání, ať už jdu. To se snadno řekne. Chvíli jsem tam stál, zuby mi drkotaly. Vnímal jsem jen stále hlasitější řev vody a povzbuzování bráchů.
Stejně jako Pavel jsem se pravou rukou a pravou nohou zapřel o skálu, vystupující z vody. Levé končetiny jsem zapřel stejným způsobem na druhé straně. Pomalu jsem se sunul kupředu a bál se, aby mi tělo, záda a zadek neklesly do vody pode mnou. Bylo mi jasné, že by mě rychlý proud okamžitě sebral. V takových chvílích nedokážu, co jiní. Pravá ruka mi uklouzla na mechem porostlé stěně a v ten moment se mi už voda hrnula přes záda a já ucítil její obrovský tlak.
Chvilku jsem se křečovitě držel, snažil se dostat tělo zpět nad hladinu, ale bylo to marné. Tlak vody mě donutil se pustit a já se stal snadnou hříčkou vodního dravce. Leťel jsem skluzavkou za zatáčku a tam se otevřela propast. Alespoň to tak z výšky vypadalo. Nejmíň takových sedm metů. Letěl jsem vzduchem a pak se ponořil do překvapivě hluboké vody. Odrazil jsem se ode dna a po chvilce jsem vyplaval u břehu. Nevím, kolik bylo hodin. Hodinky se zastavily, když rafička ukazovala čtyři hodiny, deset minut odpoledne.
Ještě nás čekalo několik zrádných míst, pastí a minipastí, ale už nic nebylo tak divoké, jako předešlý zážitek. A pak jsme náhle zjistili, že lze z koryta vystoupit na břeh zcela a dokonce jsme nalezli drobnou zvěří stezku, která nás vyvedla až k lesní cestě, po které jsme za chvíli došli k prvním chatkám kempu.
Z něj už dávno zahájili operaci na záchranu tří bratrů, kteří se ztratili kdesi během výstupu na Baranec. Náš zubožený stav bledozelených hastrmanů dával tušit, co asi máme za sebou.
Ještě nás čekalo několik zrádných míst, pastí a minipastí, ale už nic nebylo tak divoké, jako předešlý zážitek. A pak jsme náhle zjistili, že lze z koryta vystoupit na břeh zcela a dokonce jsme nalezli drobnou zvěří stezku, která nás vyvedla až k lesní cestě, po které jsme za chvíli došli k prvním chatkám kempu.
Z něj už dávno zahájili operaci na záchranu tří bratrů, kteří se ztratili kdesi během výstupu na Baranec. Náš zubožený stav bledozelených hastrmanů dával tušit, co asi máme za sebou.
Když se místní šéfová kempu dozvěděla, kudy jsme šli dolů, jen se pokřižovala: „Veď sa tam už zopár ľudí zabilo. Naozaj!“
Vysílačka zastavila akci záchranářů a my jsme dostali čaj. Já jej měl s rumem. Dostali jsme se dolů? Dostali. Je na mě tedy spolehnutí? Je. Nakonec naši mohli být rádi, že si prodloužili o další den dovolenou v tak krásném prostředí. Kdyby tušili, co máme před sebou, ještě by mi poděkovali.
Čekání na forinty
Naše škodovka zamířila na jih napříč Slovenskem, směrem k maďarským hranicím. V autě bylo ticho. Každý po svém sbíral sílu k dalšímu těšení, bude-li jaké.
Na čáře dostal itinerář další drsnou trhlinu. Hlavně časovou. Sečtělý otec se nikde nedočetl, jak veliký, jak frekventovaný přechod do Maďarska si vybral. Tenhle byl velmi, velmi opuštěný. Embéčko, plně obsazené naší rodinou, jakoby váhavě dokodrcalo úzkou silničkou k baráku stojícímu u cedule COLNICA. Byl to domeček, jaké vídávám při jízdě vlakem sem tam u železničních přejezdů se závorama. Drážní domek jako vyšitý. Dovnitř se vlezl právě jeden celník, možná dva. Koza, která se u celnice pásla, přivázána ke kolíku, kolem kterého už vypásla všechnu trávu až na drny, by se do domečku nevlezla. Vypadalo vše tak, že hned za hraniční čárou už je konec světa. Opustili jsme nevěřícně auto. Koza zvedla bradu od vyprahlé země a hladově zabečela. Z domku u silnice se ozval nějaký hluk a hádavý křik, něco třísklo o něco a vzápětí z parapetu otevřeného okna sletěl dolů květináč a rozpadl se hned na ix kusů.
Vysílačka zastavila akci záchranářů a my jsme dostali čaj. Já jej měl s rumem. Dostali jsme se dolů? Dostali. Je na mě tedy spolehnutí? Je. Nakonec naši mohli být rádi, že si prodloužili o další den dovolenou v tak krásném prostředí. Kdyby tušili, co máme před sebou, ještě by mi poděkovali.
Čekání na forinty
Naše škodovka zamířila na jih napříč Slovenskem, směrem k maďarským hranicím. V autě bylo ticho. Každý po svém sbíral sílu k dalšímu těšení, bude-li jaké.
Na čáře dostal itinerář další drsnou trhlinu. Hlavně časovou. Sečtělý otec se nikde nedočetl, jak veliký, jak frekventovaný přechod do Maďarska si vybral. Tenhle byl velmi, velmi opuštěný. Embéčko, plně obsazené naší rodinou, jakoby váhavě dokodrcalo úzkou silničkou k baráku stojícímu u cedule COLNICA. Byl to domeček, jaké vídávám při jízdě vlakem sem tam u železničních přejezdů se závorama. Drážní domek jako vyšitý. Dovnitř se vlezl právě jeden celník, možná dva. Koza, která se u celnice pásla, přivázána ke kolíku, kolem kterého už vypásla všechnu trávu až na drny, by se do domečku nevlezla. Vypadalo vše tak, že hned za hraniční čárou už je konec světa. Opustili jsme nevěřícně auto. Koza zvedla bradu od vyprahlé země a hladově zabečela. Z domku u silnice se ozval nějaký hluk a hádavý křik, něco třísklo o něco a vzápětí z parapetu otevřeného okna sletěl dolů květináč a rozpadl se hned na ix kusů.
Tata zůstal stát na rozžhavené cestě, rači ani ke dveřím moc nešel a čekal. Z nitra domku se stále ozývaly zvuky typické pro divokou hádku. Takových jsem byl ve Vilémovicích svědkem často. Ne u nás, ale jinde po dědině. Třeba naproti Dumasům u Račáků, tam byla jednou divokánská hádka a taky lítalo vzduchem kde co a potom, až se seběhla půlka Vilémovic, si stará Račáková vylezla nad barák na mez a na všechny vystrčila nahou zadnici, plácala se do ní, přičemž stále sprostě hulajdala. Takže nic nového. Ale tam jsme nikdy nebyli na dramatické situace sami, tady jo. A rozzuřený celník má určitě kvér, my tak akorát kudlu na chleba.
Tata se pomalu vrátil k autu, ještě chvilku čekal, a ve chvíli, kdy se domek zdánlivě zklidnil, zmáčkl třikrát krátce klakson. Pár vteřin se nedělo nic, potom ale před celnici vyšel takový rtuťovitý čahoun. Měl na sobě kalhoty, rozepnutou košili a u pasu skutečně pouzdro s pistolí. Na hlavě celnickou placatýrku.
„Čo tu robíte? Odtiaľto cesta ide iba k Maďarom.“ Během řeči se upravoval a tím se zároveň zklidňoval. Zřejmě nás odhadl na zbloudilce, kteří se ocitli na státní hranici omylem.
„Dobrý den,“ pozdravil tata a my poslušně všichni po něm, „však my cestujeme do Maďarska, do Budapešti a na Balaton. Němec, jmenuji se František Němec a měl bych tu mít na své jméno zásilku. Dopis.“
Celník se na otce díval jako na idiota.
„Aký dopis?“
„No normální dopisní obálka. Je na ní vaše adresa a poznámka, že je určena do mých ruk. Posílali jsme ji ze Suché Hory od vašich kolegů. Tak je tu? Přišla?“ tata evidentně znervozněl.
„Nie. Nič také. A na čo vôbec si posielate sám sebe dopisy cez Slovensko? Ste kokot, alebo čo?“ Tata se snažil vysvětlit tomu ozbrojenému hlídači československé suverenity, proč byl nucen posílat si dopis na celnici, ve které on slouží. A bydlí. Z domku byl mimo jeho hlas slyšet i ječivý ženský křik a navíc pláč děcka. Venku mečela koza. Taková hraniční idila, kterou jsme si dovolili narušit my, unavení, zpocení a lehce vyplašení, co že se bude dít.
Tata se pomalu vrátil k autu, ještě chvilku čekal, a ve chvíli, kdy se domek zdánlivě zklidnil, zmáčkl třikrát krátce klakson. Pár vteřin se nedělo nic, potom ale před celnici vyšel takový rtuťovitý čahoun. Měl na sobě kalhoty, rozepnutou košili a u pasu skutečně pouzdro s pistolí. Na hlavě celnickou placatýrku.
„Čo tu robíte? Odtiaľto cesta ide iba k Maďarom.“ Během řeči se upravoval a tím se zároveň zklidňoval. Zřejmě nás odhadl na zbloudilce, kteří se ocitli na státní hranici omylem.
„Dobrý den,“ pozdravil tata a my poslušně všichni po něm, „však my cestujeme do Maďarska, do Budapešti a na Balaton. Němec, jmenuji se František Němec a měl bych tu mít na své jméno zásilku. Dopis.“
Celník se na otce díval jako na idiota.
„Aký dopis?“
„No normální dopisní obálka. Je na ní vaše adresa a poznámka, že je určena do mých ruk. Posílali jsme ji ze Suché Hory od vašich kolegů. Tak je tu? Přišla?“ tata evidentně znervozněl.
„Nie. Nič také. A na čo vôbec si posielate sám sebe dopisy cez Slovensko? Ste kokot, alebo čo?“ Tata se snažil vysvětlit tomu ozbrojenému hlídači československé suverenity, proč byl nucen posílat si dopis na celnici, ve které on slouží. A bydlí. Z domku byl mimo jeho hlas slyšet i ječivý ženský křik a navíc pláč děcka. Venku mečela koza. Taková hraniční idila, kterou jsme si dovolili narušit my, unavení, zpocení a lehce vyplašení, co že se bude dít.
Celník vešel do domu, potom volal na tatu, načeš spolu volali na celnici v Suché Hoře. Celník patrně pochopil, co se děje o co jde a zklidnil se. Náš příjezd zřejmě způsobil uklidnění na jeho domácí scéně. Rozbili jsme tábořiště pár metrů před kozou. Postavili stan, domluvili vodu, chození na záchod a rozhodli se čekat na dopis. No rozhodli…
Nic jiného nám ve skutečnosti nezbývalo. Okolí celnice bylo nevábné. Louka u silničky vyprahlá, jako u nás v půlce srpna, když je vedro a čtrnáct dní neprší. Bylo neuvěřitelné, že po celou dobu co jsme takto čekali, cestou kolem nás přejelo jen jedno jediné auto. Přijíždělo pomalu přes rozteklé asfaltové rybníčky plné bublin, vzápětí se mu o kousek dál v jednom místě, nabalily na gumy štěrkové kamínky a ty se jízdou a odstředivou silou uvolňovaly a vyklepávaly chrastivý rytmus o podvozek.
Nebylo kam jít, nebylo kde se koupat, kde co nakoupit. Pravda, jednou jel tata s mamou zpátky do nějaké dědiny pro potraviny, abychom nebyli jak na pustém ostrově. Na Slovensko-maďarskou hranici jsme přijeli v pondělí kolem poledne. Dopis s forinty přišel ve čtvrtek dopoledne. Všichni vysušení, bez nálady, tata navíc se sklonem k depresi střídané lehkou hysterií.
Tak jsme opustili republiku k našim jižním sousedům. No co, místo týdne u Balatonu, budeme čeřit svými těly jeho vody alespoň od pátku do neděle. Představa koupání nám pomalu znovu vlévala sílu do žil.
Zakletý Balaton
Ještě ve čtvrtek jsme stihli zabloudit v Budapešti, poprvé v životě pít Pepsi Colu, vidět nádherné nábřeží s parlamentem, či co je to za honosnou budovu u Dunaje, a nakonec ještě třikrát minout správný výjezd z města ven směr Balaton. K vodě jsme ovšem dorazili. Byl už večer, kemp s krásnou pláží, který nás čekal v pondělí, byl už pro nově příchozí zavřený a tak jsme postavili stan kousek vedle za drátěným plotem kempu, u jakéhosi bujného rákosí, skrz které jsme vodní hladinu Balatonu mohli akorát tak tušit, zahlédnout ne.
Zakletý Balaton
Ještě ve čtvrtek jsme stihli zabloudit v Budapešti, poprvé v životě pít Pepsi Colu, vidět nádherné nábřeží s parlamentem, či co je to za honosnou budovu u Dunaje, a nakonec ještě třikrát minout správný výjezd z města ven směr Balaton. K vodě jsme ovšem dorazili. Byl už večer, kemp s krásnou pláží, který nás čekal v pondělí, byl už pro nově příchozí zavřený a tak jsme postavili stan kousek vedle za drátěným plotem kempu, u jakéhosi bujného rákosí, skrz které jsme vodní hladinu Balatonu mohli akorát tak tušit, zahlédnout ne.
Koupání musí počkat na nový den. Miliardy komárů, nedalo se spát, noc byla horká, vlhká, kousavá, prostě jen další děs. Hned ráno, poté, co tata zjistil, že naše objednané místo v kempu je už dávno obsazené a jiné není nikde k mání, to bychom museli jet neznámo kolik kiláků dále pobřežím na jihozápad, a kdosi mluvící česky, ochotně sděloval, že jižněji je to ještě horší-všude plno, že zbývá jen ten rákos, skrz který Balaton není ani vidět, chytil posledního, dorážkového nerva. Zavelel balit okamžitě a bez diskuse a v pět hodin odpoledne onoho pátečního dne, už jsme byli zpět doma v Nedvězí.
Až tam jsme pochopili, že všude dobře, doma nejlíp.
Až tam jsme pochopili, že všude dobře, doma nejlíp.
