Mí báječní kolegové - napsala Vendula Beaujouan Langová

Přibližuju se ke křižovatce. Ach jo, zácpa! To tak scházelo! Dnes se mi fakt nechtělo vstávat. Už čtvrtý týden sedím od rána do večera u přijímacích pohovorů a zmáhá mě to. Naskočí zelená, ale zase neprojedu. Ty jo, půl devátý a v devět začínáme...

Konečně projíždím, ale po pár kilometrech se ocitnu zacpaná v tunelu. A to dnes není žádná stávka! Minuty běží. Vytáčím Milana. 

"Ahoj! Prosím tě, vjela jsem do nějaký zácpy a nemůžu tu to auto nechat. Asi budu mít zpoždění."

Naštěstí je Milan vždy nad věcí: "Nedělej si starosti, já kandidáta budu udržovat v klidu, dokud nedorazíš!" Ještě, že mám v týmu takového milého kolegu. 

"Díky! Až budu blízko, pošlu ti zprávu!" 

"Jasně, ale zaparkuj se co nejblíž!" 

Stojaté vody se hnuly. 

Ještě jedny semafory a jsem u parkoviště hotelu Thon. 

Jéžíš, jako kdybych to ráno nečekala! Utržený knoflík na nových šatech. Držel trochu na vlásku, ale doufala jsem, že jedno nošení snad vydrží, když jsem za ty šaty zaplatila skoro 300 euro. Strčím ho do peněženky k jehle a niti. 

Vjíždím do podzemního parkoviště, -1, -2 pořád jen místa pro elektroauta a invalidy, -3 obsazeno, samozřejmě, -4 konečně pár posledních míst. 

Nás benzíňáky zdejší ekologická vláda posílá zjevně až do pekel! Hodím na sebe sáčko, popadnu počítač a kabelku a na jehlových podpatcích prr do výtahu. Vůbec to tu neznám, snad mě vyveze správně. 

Vybíhám směrem k administrativní budově. Ty krátké šaty začínají být při mém poklusu na závadu, neustále se soukají směrem nahoru. Naštěstí pozadí mám stále přikryté. 

Už zbývá jen pár metrů. Ty vole! Patníček! Seberu jej ze země. Včera se trochu protáčel, ale držel, a teď se pustil boty...

Klopýtám po podpatku do bezpečnostního rámu a pak rovnou k výtahu...ajajaj, tady zase nefunguje číslo 3, popojdu k jinému panelu a konečně namačkám 13. Rychle otevírám počítač a loguju se. 

Běžím s ním z výtahu...bez knoflíku, bez patníku...ale připravená! 

Vtrhnu do dveří kanceláře: "Dobré ráno! Promiň! Tak mě prosím nabrífuj. Jaké otázky budeme pokládat?" 

Milan se usmívá, není vůbec zneklidněn: "Ahoj! V klidu, kandidát je on-line a řekl jsem mu, že máme technické problémy." 

"Super, díky!" 

Najednou se zarazím....

"Ale já mám fakt technické problémy, nemůžu se připojit k internetu!" 

Zkouším to znovu a znovu, pořád nic...

"Asi na to nesmíš zhurta!" pronáší bez sebemenšího vzrušení Milan. 

"Hurá, funguje to!" uleví se mi. 

"Jo, chtělo to pomalejí! Tak jedeme!" a začnu kandidátovi jako by se nic nestalo předříkávat naučené fráze.
Pořád mi vrtá hlavou ten knoflík. 

Když se kandidát odmlčí a připravuje si svou prezentaci, poodjedu trochu stranou z obrazovky a přišívám si chybějící knoflík za chápajícího pohledu Milana. Odstřihnu nit zrovna v okamžiku, kdy kandidát začíná svou prezentaci, uff! 

Pozorně naslouchám a píšu si poznámky. 

Pohovor se blíží ke konci, kandidát byl docela dobrý, Milan zase takový rytíř ochranitel. 

Půl hodiny přestávka před dalším pohovorem. Milan mi běží pro vodové kafe z automatu a já se vypravuju s upadlým patníčkem tajně za Radimem. Lepidlo sice nemá, ale dokáže jej pevně přilepit černou páskou. Další zachránce mého dne! 

Následující pohovor jedeme tak nějak automaticky. Další kandidát, další výkon, další pozitiva, další negativa, další známka...a jdeme na bojovou poradu na oběd. Pročistit si hlavu, dopřát potěšení našim papilám a pak se oblouznit trochou nikotinu, než do toho kolotoče opět naskočíme! 

Ach, já mám tak báječné kolegy!!!

Zadání:

Sice se stále snažíme, aby naši účastnící psali dramatičtěji, aby konflikty byly ničivé, dialogy uvěřitelné a závěry strhující, ale... není na škodu si vyzkoušet psaní takzvaného proudu vědomí. Ponořit se do hlavy úplně obyčejného člověka v úplně běžný den jeho života, podobně, jako to udělala impresionistická spisovatelka Virginia Wolf v Paní Dallowayové.
Takže vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se svém hrinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)