„Paule, Paule, pojď sem honem,“ slyšel volat zvenčí.
Jeho kolega Mark byl celý udýchaný a zpocený po celém těle. Nebylo to ale způsobeno pouze venkovní teplotou, ale vzrušením, které ho celého prostupovalo. Tým právě odhalil vstupní chodbu do pyramidy.
„U toho musíš být, vykašli se teď na sepisování reportů. Můžeme vstoupit dovnitř, chápeš to?“ chrlil ze sebe, sotva popadal dech.
„Všichni na tebe čekají,“ dodal ve chvíli, kdy už začal z boxu vyndávat ochranné obleky a dýchací masky. Doktor Werner zatím nepromluvil. V duchu si představoval, co bude následovat. Nebyl to první objev, který jeho tým odhalil. Tentokrát to bylo ale něco jiného. Něco většího. Ten pocit už znal. Pocit, který znají dospělí zrovna jako malé děti, které se těší na Štědrý den a dárky pod stromečkem. Víte, že tam něco bude, ale ještě nevíte co.
Paul se snažil zanechat chladnou hlavu a jednat co nejvíce uvážlivě a profesionálně, aby svému týmu ukázal, že on je tím mužem na pravém místě. Uvnitř se ale těšil jako malý kluk.
Oděn do ochranného obleku s helmou a připraveným dýchacím přístrojem řekl před vstupem svému týmu: „Dovnitř nyní vstoupíme pouze dva, já a doktor Mark Adler. Budeme ve spojení vysílačkou. Jakmile provedeme první ohledání prostoru, bude moci nastoupit další skupina, která postupně zmapuje všechny nálezy. Naši cestu sledujte přes kamery na našich helmách. Je to všem jasné?“
Oděn do ochranného obleku s helmou a připraveným dýchacím přístrojem řekl před vstupem svému týmu: „Dovnitř nyní vstoupíme pouze dva, já a doktor Mark Adler. Budeme ve spojení vysílačkou. Jakmile provedeme první ohledání prostoru, bude moci nastoupit další skupina, která postupně zmapuje všechny nálezy. Naši cestu sledujte přes kamery na našich helmách. Je to všem jasné?“
Tým vše odkýval a hrnul se k monitoru počítače, aby viděl jejich cestu v přímém přenosu.
Přístroje zaznamenávaly všechny hodnoty v normálu. Poučeni z minulých zkušeností, kdy někteří hledači pokladů ale i archeologové přišli o život z důvodu otravy jedovatými plyny, nyní využívaly veškerá možná bezpečnostní opatření.
Paul i Mark se pohybovali pomalu a obezřetně. Chodba, kterou postupovali, byla nebývale prostorná. Nejednalo se o žádný spletitý systém chodeb, ale poměrně jednoduchou dlouhou schodišťovou chodbu směřující šikmo dolů do nitra pyramidy. Proto se k hlavní komoře skrývající sarkofág dostali celkem rychle. Oba dva byli nadšení, že nic nenese známky po tom, že by se po uzavření pyramidy někdy někdo dostal dovnitř, něco odcizil nebo poškodil.
„Vidíš tu výzdobu? Ty hieroglyfy všude po stěnách? Nejsou vůbec poničené,“ pochvaloval si Paul a už se těšil na odhalování a prozkoumávání dalších tajemství, luštění textů a odkrývání pokladů, které s sebou jejich nález ponese.
Po jejich návratu a prvotním ohledání byla na řadě další skupina badatelů, kteří vše zdokumentují. Vybaveni fotoaparáty, kamerami, sondami, rentgenem a ultrazvukovým zařízením postupně mizeli v útrobách majestátní hrobky. Zkoumali obsah vzduchu, množství kyslíku, dusíku i jedovatých plynů. Během několika hodin tak už nebylo třeba používat plynové masky, stačilo mít s sebou malé kyslíkové bomby, které okysličovaly vydýchaný vzduch a urychlovaly ventilaci.
Nově odhalená pyramida se nacházela na dně bývalého údolí, které bylo po tisíce let zaváto pískem. Až díky změně klimatu a neutuchajícím silným větrům, které nyní bez přestání vály v opačném směru, než bylo běžné, se z písečných dun vynořil vrcholek svým tvarem jasně připomínající známé stavby.
Po pár hodinách bádání se z nitra monumentu ozval vysílačkou jeden z kolegů: „Doktore Wernere, naše přístroje zaznamenaly podivný nález, který svírá mumifikovaný objekt v ruce. Pojďte se, prosím, podívat.“
Přístroje zaznamenávaly všechny hodnoty v normálu. Poučeni z minulých zkušeností, kdy někteří hledači pokladů ale i archeologové přišli o život z důvodu otravy jedovatými plyny, nyní využívaly veškerá možná bezpečnostní opatření.
Paul i Mark se pohybovali pomalu a obezřetně. Chodba, kterou postupovali, byla nebývale prostorná. Nejednalo se o žádný spletitý systém chodeb, ale poměrně jednoduchou dlouhou schodišťovou chodbu směřující šikmo dolů do nitra pyramidy. Proto se k hlavní komoře skrývající sarkofág dostali celkem rychle. Oba dva byli nadšení, že nic nenese známky po tom, že by se po uzavření pyramidy někdy někdo dostal dovnitř, něco odcizil nebo poškodil.
„Vidíš tu výzdobu? Ty hieroglyfy všude po stěnách? Nejsou vůbec poničené,“ pochvaloval si Paul a už se těšil na odhalování a prozkoumávání dalších tajemství, luštění textů a odkrývání pokladů, které s sebou jejich nález ponese.
Po jejich návratu a prvotním ohledání byla na řadě další skupina badatelů, kteří vše zdokumentují. Vybaveni fotoaparáty, kamerami, sondami, rentgenem a ultrazvukovým zařízením postupně mizeli v útrobách majestátní hrobky. Zkoumali obsah vzduchu, množství kyslíku, dusíku i jedovatých plynů. Během několika hodin tak už nebylo třeba používat plynové masky, stačilo mít s sebou malé kyslíkové bomby, které okysličovaly vydýchaný vzduch a urychlovaly ventilaci.
Nově odhalená pyramida se nacházela na dně bývalého údolí, které bylo po tisíce let zaváto pískem. Až díky změně klimatu a neutuchajícím silným větrům, které nyní bez přestání vály v opačném směru, než bylo běžné, se z písečných dun vynořil vrcholek svým tvarem jasně připomínající známé stavby.
Po pár hodinách bádání se z nitra monumentu ozval vysílačkou jeden z kolegů: „Doktore Wernere, naše přístroje zaznamenaly podivný nález, který svírá mumifikovaný objekt v ruce. Pojďte se, prosím, podívat.“
To bylo něco na Paula i Marka. Bez mrknutí oka odložili vše, na čem právě pracovali, a mířili zpět dovnitř. Rentgen odhalil pevný, plochý a hranatý objekt, který mumie uvnitř sarkofágu drží v ruce. Po odklopení rakve a bližším ohledání ultrazvukem se již předmět jasně jevil jako mobilní telefon.
„Co to ksakru je?“ podivoval se doktor Werner.
„Vypadá to jako mobil, ne?“ řekl někdo z týmu, zatímco ostatní se to báli vyslovit nahlas.
„Jak se mohl mobil dostat do ruky mumie? Před námi tu nikdo nebyl tisíce let, tak jak mi to vysvětlíte?“ křičel doktor Werner rozčilením.
„Třeba uvnitř není obyčejná lidská mumie,“ zaznělo komorou se sarkofágem a tým začal podivně šumět vzájemným šepotem.
Doktor Werner poprvé nevěděl, co přesně dělat. Nález a tajemství v něm vyvolávalo změť pocitů a emocí. Touha dozvědět se víc se mísila se strachem a zodpovědností za celou skupinu kolegů.
„Všichni ven,“ zavelel najednou rozhodným tónem. Jak stoupali po schodech nahoru v duchu si skládal postup kroků, kdy a komu má zavolat jako prvnímu a komu volat raději nemá. Zároveň s tím mu probleskovaly hlavou myšlenky typu „Pokud je to skutečně mobil, bude mít v sobě uložena nějaká data? Budou v něm obrázky? Zvukové záznamy? Nebo snad videa? Kdo je ten mumifikovaný? A proč je mumifikovaný?“
Adrenalin v jeho žilách proudil rychlostí světla, až se mu zdálo, že mu praskne hlava. Od dětství miloval překvapení a nálezy. Neustále po rodičích vyžadoval, aby mu vymýšleli další a další honby za pokladem, hry na schovávanou a vzdělávací bojovky s plněním úkolů. Proto si také vybral archeologii jako svůj obor. Odrážela v sobě všechno, co měl rád. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že při své práci najde něco podobného jako dnes. Dokonce se přistihl, že se párkrát štípl do vlastního těla, aby se ujistil, že nespí. Nechápal, jak je něco podobného možné.
Jako prvnímu zavolal děkanovi fakulty, pod kterou jeho výzkumný tým spadal. Řekl mu, ať si přečte email, který mu poslal, protože není schopen o dané věci hovořit.
„Vážený pane děkane, náš tým odhalil vskutku nevídaný nález. Dle všech dosud provedených důkazů mumie ukrytá v sarkofágu drží v ruce mobilní telefon. Prosím, sdělte mi, jak máme dále postupovat a koho kontaktovat.“ Děkan četl tuto větu několikrát. Při prvním čtení ho napadlo, že je to nejapný žert. Při druhém, že horko a vyčerpání způsobily pomatení mysli. A při třetím si říkal, „co když je to pravda?“
Situaci řešil celý univerzitní sněm pod přísným utajením. Nikdo se nesměl nic dozvědět. Hlavně ne novináři. Těm byla poslána fotografie zdobeného sarkofágu s informací, že další práce a odhalování musejí probíhat pomalu z důvodu bezpečnosti archeologů a nepoškození nalezených artefaktů. Tím byla veřejnost lačnící po novinkách utišena a mohlo se v klidu pokračovat v utajované akci.
„Co to ksakru je?“ podivoval se doktor Werner.
„Vypadá to jako mobil, ne?“ řekl někdo z týmu, zatímco ostatní se to báli vyslovit nahlas.
„Jak se mohl mobil dostat do ruky mumie? Před námi tu nikdo nebyl tisíce let, tak jak mi to vysvětlíte?“ křičel doktor Werner rozčilením.
„Třeba uvnitř není obyčejná lidská mumie,“ zaznělo komorou se sarkofágem a tým začal podivně šumět vzájemným šepotem.
Doktor Werner poprvé nevěděl, co přesně dělat. Nález a tajemství v něm vyvolávalo změť pocitů a emocí. Touha dozvědět se víc se mísila se strachem a zodpovědností za celou skupinu kolegů.
„Všichni ven,“ zavelel najednou rozhodným tónem. Jak stoupali po schodech nahoru v duchu si skládal postup kroků, kdy a komu má zavolat jako prvnímu a komu volat raději nemá. Zároveň s tím mu probleskovaly hlavou myšlenky typu „Pokud je to skutečně mobil, bude mít v sobě uložena nějaká data? Budou v něm obrázky? Zvukové záznamy? Nebo snad videa? Kdo je ten mumifikovaný? A proč je mumifikovaný?“
Adrenalin v jeho žilách proudil rychlostí světla, až se mu zdálo, že mu praskne hlava. Od dětství miloval překvapení a nálezy. Neustále po rodičích vyžadoval, aby mu vymýšleli další a další honby za pokladem, hry na schovávanou a vzdělávací bojovky s plněním úkolů. Proto si také vybral archeologii jako svůj obor. Odrážela v sobě všechno, co měl rád. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že při své práci najde něco podobného jako dnes. Dokonce se přistihl, že se párkrát štípl do vlastního těla, aby se ujistil, že nespí. Nechápal, jak je něco podobného možné.
Jako prvnímu zavolal děkanovi fakulty, pod kterou jeho výzkumný tým spadal. Řekl mu, ať si přečte email, který mu poslal, protože není schopen o dané věci hovořit.
„Vážený pane děkane, náš tým odhalil vskutku nevídaný nález. Dle všech dosud provedených důkazů mumie ukrytá v sarkofágu drží v ruce mobilní telefon. Prosím, sdělte mi, jak máme dále postupovat a koho kontaktovat.“ Děkan četl tuto větu několikrát. Při prvním čtení ho napadlo, že je to nejapný žert. Při druhém, že horko a vyčerpání způsobily pomatení mysli. A při třetím si říkal, „co když je to pravda?“
Situaci řešil celý univerzitní sněm pod přísným utajením. Nikdo se nesměl nic dozvědět. Hlavně ne novináři. Těm byla poslána fotografie zdobeného sarkofágu s informací, že další práce a odhalování musejí probíhat pomalu z důvodu bezpečnosti archeologů a nepoškození nalezených artefaktů. Tím byla veřejnost lačnící po novinkách utišena a mohlo se v klidu pokračovat v utajované akci.
Pouze vybraní členové vědecké obce byli seznámeni s obsahem nálezu. Přijelo několik odborníků z celého světa.
Nakonec byl celý sarkofág převezen do tajné laboratoře, kde došlo k podrobnému prozkoumání. Mumie byla skutečná lidská bytost homo sapiens, žádný mimozemšťan, jak někteří tipovali. Její stáří bylo odhadováno na 4500 let. Ovšem mobil byl pravý. Jevil známky dlouhého pobývání uvnitř rakve, ale díky minimální vlhkosti a přítomnosti vzduchu, nebyl ani zkorodovaný. A materiál? Kov, plast a sklo. Nebyla na něm ani značka, ani symbol, ani vstup pro nabíjecí kabel. Měl pouze kameru z obou stran, jako jsme zvyklí mít na mobilech z dnešní doby.
„Tak jak funguje? Jak se do něj dostaneme? Co v sobě ukrývá?“ kladli si otázky vědci.
S hypotézou a řešením přišel až americký fyzik, který spočítal, že za určitých podmínek je možné cestování časem. Dořešil tak Einsteinovy fyzikální možnosti vesmíru a pro svou teorii našel i první důkaz. „Všechno je jednou poprvé,“ řekl tehdy veřejnosti. A poprvé také slavil Paul Werner odhalení nálezu, který nemohl být větší. Byl tím, po čem celý život snil, ale konkrétně si to nedokázal představit. Jako kdyby objevil bájnou Atlantidu nebo Bermudský trojúhelník.
Jen fyzici a vědci měli plné ruce práce s prozkoumáváním mobilu z budoucnosti. Jak funguje? Čím se z něj můžeme poučit? Kolik podobných nálezů nás ještě čeká? A proč se až dosud nic z budoucnosti nenašlo? A je to skutečně pravda, že se nic nenašlo?
S hypotézou a řešením přišel až americký fyzik, který spočítal, že za určitých podmínek je možné cestování časem. Dořešil tak Einsteinovy fyzikální možnosti vesmíru a pro svou teorii našel i první důkaz. „Všechno je jednou poprvé,“ řekl tehdy veřejnosti. A poprvé také slavil Paul Werner odhalení nálezu, který nemohl být větší. Byl tím, po čem celý život snil, ale konkrétně si to nedokázal představit. Jako kdyby objevil bájnou Atlantidu nebo Bermudský trojúhelník.
Jen fyzici a vědci měli plné ruce práce s prozkoumáváním mobilu z budoucnosti. Jak funguje? Čím se z něj můžeme poučit? Kolik podobných nálezů nás ještě čeká? A proč se až dosud nic z budoucnosti nenašlo? A je to skutečně pravda, že se nic nenašlo?
