„Hm, takže Mgr. Simona Kočí, MBA, pěkná kočička,“ hodnotí blonďaté lokny nové firemní posily kolega Václav.
„Aby ses z ní nepo…,“ dobírá si ho Věra lustrující životopis. „Soukromá vysoká škola, vlastně dvě, první nedodělala, studijní pobyt v Anglii, ve Španělsku, řidičský průkaz, angličtina i němčina výborná, španělština komunikativní, zájem o seberozvoj, psy a fitness. Ve všech firmách byla maximálně rok. To bude jistě kvalitka.“
„Nebuď ošklivá, ještě jsi ji ani neviděla a už jsi proti ní.“
„Jestli se kvůli ní stanu víc happy, osobně se jí omluvím. Zatím ale každá posila, kterou si sem nové vedení přitáhlo, rozvrátila, co mohla a vzala do zaječích,“ pokračuje Věrka.
Vašek mlčí. Ví, že má kolegyně pravdu. Rozevírající se nůžky starých a nových zaměstnanců štvou i jeho. Zároveň se vždycky snaží vidět sklenici vždy spíše poloplnou než poloprázdnou.
„Já jí docela fandím, třeba to tu v našem zaprděnym podniku rozhejbe.“
„Každopádně jsem teda zvědavá, s čím se na tom úvodním seznamovacím workshopu vytasí. Jdeš taky hned na první termín?“
„Radši jo, abych tě mohl krotit, až se do ní pustíš.“
…
Simona Kočí působí v léta zavedené strojírenské společnosti jako zjevení. Nejen proto, že by mohla z fleku reprezentovat naši zemi na MISS Universe, ale také proto, že se v tomhle zrezivělém molochu chce naprosto vážně zabývat zvyšováním indexu štěstí.
„Zvedněte ruku, kdo z vás je právě teď šťastný!“ vybízí lektorka rezignované publikum. Rozhlíží se po neexistujícím pralese zdvižených pravic. Simona nepropadá panice a pouští pečlivě připravenou prezentaci.
Slide číslo jedna – proč je důležité mít ve firmě Happiness Managera? V sále je hrobové ticho, které občas přehluší skřípání posunující se židle, usrknutí kávy či něčí uchechtnutí.
Směnový mistr Tonda to nevydrží a odvážně zvedá ruku. „Prosím vás, doteď jsme byli úplně spokojený i bez „hepy manažera“. Navíc čím víc podobnejchch panáků sem nasaděj, tím víc budeme nasraný. Tedy pardon, slečno, vy jste moc hezká, ale ta vaše skupina spasitelů jsou prostě panáci.“
Simona se nevzdává.
„Děkuji za názor a dovolte mi tedy otázku přímo na vás - Co je pro vás konkrétně to štěstí?“
„Že nás nikdo nenutí poslouchat podobný žvásty a nechá nás v klidu pracovat. Představte si, že abych já měl čárku na tý vaší prezenční listině a nebyl za černou ovci, musel jsem svou práci přehodit na Frantu, protože moje práce nepočká. Až se vrátím na dílnu, budeme jak blbci dodělávat tu jeho.“
Přidává se Vláďa: „Šťastný jsme tu byli do doby, než nám samozvaní všeználci ve věku našich dětí začali radit, jak máme být šťastní. Skoro šedesát let jsem k tomu žádnou radu nepotřeboval.“
„Chápu, že je to pro vás všechno nové,“ mění lektorka strategii, „možná ani nerozumíte všem těm cizím slovům, která kolem vás zní na chodbách, ale neříkejte mi, že vás nikdy nenapadlo, o kolik byste byli šťastnější, kdyby třeba proces objednávání náhradních dílů fungoval lépe?“
„To máte pravdu,“ přitaká osmělená Věra, „ale abyste něco mohla zlepšovat, musíte to nejdřív pořádně poznat, jít do provozu, ne si to namalovat u stolu a pak slavnostně vyhlásit jako objev roku.“
„Máte naprostou pravdu. Proto potřebujeme vaši, tedy naši, firemní kulturu pozvednout společně s vámi, ne jít proti vám. A k tomu právě vás potřebujeme nadchnout pro její šíření,“ pokračuje Barbie u flipchartu.
„Prosím vás, paní lektorko,“ vkládá se do výkladu Vašek, „chcete mi tím vším říct, že když se budu na všechny kolem usmívat, že budeme šťastnější?“
„Nejde jen o úsměv, pane kolego, ale o vytvoření svobodného prostředí, kde se nikdo nebude bát vyjádřit svůj názor, přijít s novými nápady a tak podobně.“
„Tak když je to tak, tak vám teď něco hodně upřímně řeknu. Víte, do doby, než se nám do organizační struktury začali vkrádat manageři, HáeRkáři, sales support a teamleadeři, vystačili jsme si s vedoucími, personalisty, prodejci a mistry. Teď aby se člověk bál mluvit česky, aby nebyl za blbce. Nepotřebovali jsme brainstorming, prostě jsme dali hlavy dohromady a poradili se na chodbě nebo v kuchyňce, nemuseli jsme organizovat teambuildingy, prostě jsme jen nenuceně zašli do hospody na tři, čtyři, sedm kousků a byli jsme seznámeni natotata.“ Sál pochvalně vrní, profesionální happy úsměv začíná lehce povadat.
Úderem čtvrté hodiny osiří Simona v džungli odsunutých židlí. „Totální ignoranti, totální ignoranti to jsou, ale já jim předvedu, zač je toho Happiness Manager,“ buší do stolu. „Zítra ráno si zobnu jeden lexaurinek a budou mi ty jejich kecy jedno,“ plánuje a v následujících dnech - nadopovaná šťastnými pilulkami - zvládne dalších pět workshopů.
