Náhle smeká klobouk, aby si hedvábným kapesníčkem otřel pot z pleše a následně zkontroloval čas na kapesních hodinkách. Možná takhle oblečenej hledá divadlo, operu, nebo tak něco. Mohl bych mu poradit.
„Všechno v pořádku.“
„Jářku, v pořádku? No, moc pořádku zde není.“
Náhle uskočí před projíždějícím autem.
„Toto je normální?“
„Je, tady všichni jezděj jak hovada.“
„Panebože na nebi, no a co železná opona chlapče?“
„Železná opona…?“ pomyslel jsem si „Tak sháníte divadlo nebo ne?“
„Co politika, chlapče?“
„No, co já vim. Tak se podívejte na mobil...“
Nechápavě na mě zírá. Asi nemá data. Vytáhnu na něj mobil a ukážu zprávy. Nedůvěřivě si přístroj prohlíží, pak se ale začte do titulků.
„Počkat počkat… Rus napadl Ukrajinu?“
„Asi před měsícem, nebo tak nějak“ a zasmál se nad tím, jaký musí mít ten chlap okno.
„A to s tím nikdo nic nedělá?“
„No, posílaj tam prachy, ale abych byl upřímnej to mě teda pěkně sere! Je to přeci jejich válka!“
Muž skousl doutník a vyvalil oči.
„Stejně si za to můžou sami, jsou to náckové, viděl sem fotky… a navíc sousedka říkala, že kvůli uprchlíkům vystěhovali jednoho z přízemí.“
Ale muž už mě neposlouchal, jen zamumlal: „Jejich válka… tak za to jsme dávali krev, pot a slzy.“
Zamyslel jsem se: „Pot a slzy… to je z nějaký písničky, ne?“
Ale pán zmizel. Rozhlížím se, ale ani stopy. Divnej chlap.
