,,Chachaa,“ zaraduju se. Hned co jsem vytáhl foťák, tak začalo Slunce zapadat za horizont. Pořídím pár snímků usínající hvězdy a pomalu se chystám k odchodu.
,,Krach, krach!“ Náhle ale zaslechnu podivné rány vycházející z útrob rozpadlého hradu.
,,Krach, krach!“ Náhle ale zaslechnu podivné rány vycházející z útrob rozpadlého hradu.
Pud zvědavosti, který má v sobě každá živá bytost, mě táhl zjistit co to bylo. S oroseným čelem projdu branou a předemnou vidím mohutnou postavu s rudě zářícíma očima, která se skrývá ve tmě. Dech se mi roztřásl a nohy ztuhly.
,,Krach, krach, krach!“ Podivné rány přidaly na intenzitě. To byla poslední kapka. Popadnu nohy na ramena a utíkám pryč. Při mém zběsilém úprku ze starého nádvoří mi, ale z ramena sklouzla brašna s foťákem a zůstala tam na pospas krvelačnému monstru. Na to jsem ale přišel až příliš pozdě. Nezbývalo mi nic jiného než se tam na ten prokletý kopec vrátit druhý den.
,,Tak už vyraz ty bábovko. Než se rozhoupeš, tak už zase bude tma,“ snažím se sám sebe přemluvit k rozjetí záchranné akce mého fotoaparátu. Vyškrábu se na kopec, ale je pozdě. Okolí je znovu pod rouškou tmy. Musím, ale pokračovat. Se srdcem v kalhotách vcházím na nádvoří.
,,Dnes tu panuje podivné ticho,“ divím se. ,,Hele moje brašna.“
Rychle ji zvedám ze země, ale v okamžiku se předemnou znovu rozzáří zrudlé oči té robustní nestvůry doprovázené hlasitými ránami. Zalije mě záchvat paniky. Ve ztížených podmínkách špatně vidím a narážím do podivného objektu.
,,Krach, krach, krach!“ Podivné rány přidaly na intenzitě. To byla poslední kapka. Popadnu nohy na ramena a utíkám pryč. Při mém zběsilém úprku ze starého nádvoří mi, ale z ramena sklouzla brašna s foťákem a zůstala tam na pospas krvelačnému monstru. Na to jsem ale přišel až příliš pozdě. Nezbývalo mi nic jiného než se tam na ten prokletý kopec vrátit druhý den.
,,Tak už vyraz ty bábovko. Než se rozhoupeš, tak už zase bude tma,“ snažím se sám sebe přemluvit k rozjetí záchranné akce mého fotoaparátu. Vyškrábu se na kopec, ale je pozdě. Okolí je znovu pod rouškou tmy. Musím, ale pokračovat. Se srdcem v kalhotách vcházím na nádvoří.
,,Dnes tu panuje podivné ticho,“ divím se. ,,Hele moje brašna.“
Rychle ji zvedám ze země, ale v okamžiku se předemnou znovu rozzáří zrudlé oči té robustní nestvůry doprovázené hlasitými ránami. Zalije mě záchvat paniky. Ve ztížených podmínkách špatně vidím a narážím do podivného objektu.
Pořádně se zadívám a před sebou vidím další siluetu temné bytosti s ďábelským párem očí. V tu ránu mám pocit, že místo srdce mám v kalhotách úplně jiný obsah.
Prchám rychlostí blesku pryč s myšlenkou, že už se sem nikdy nevrátím.
Po pár měsících mě chce kamarád vytáhnout na výlet, ale nechce mi prozradit, kam by jsme vyrazili. Když přijedeme pod prokletý kopec, kde jsem málem nechal svoji duši, začal jsem se vzpírat.
,,Ses zbláznil? Tam nahoru už nikdy nevkročím. Ale no tak. Jen pojď, uvidíš, že tam nic špatného nečeká. Bude to legrace.“
Po dlouhém přemlouvání jsem s ním vyšel na vrchol a zůstanu v úžasu. Před vchodem do zříceniny je vyvěšený plakát, kde stojí (zahájení nové expozice ,,Pravá tvář Golema“). S údivem vcházím a před sebou vidím osm obrovských soch Golemů s rozdílnými obličeji. Čirou náhodou se dáme do řeči i se samotným autorem těchto dech beroucích kolosů.
Po pár měsících mě chce kamarád vytáhnout na výlet, ale nechce mi prozradit, kam by jsme vyrazili. Když přijedeme pod prokletý kopec, kde jsem málem nechal svoji duši, začal jsem se vzpírat.
,,Ses zbláznil? Tam nahoru už nikdy nevkročím. Ale no tak. Jen pojď, uvidíš, že tam nic špatného nečeká. Bude to legrace.“
Po dlouhém přemlouvání jsem s ním vyšel na vrchol a zůstanu v úžasu. Před vchodem do zříceniny je vyvěšený plakát, kde stojí (zahájení nové expozice ,,Pravá tvář Golema“). S údivem vcházím a před sebou vidím osm obrovských soch Golemů s rozdílnými obličeji. Čirou náhodou se dáme do řeči i se samotným autorem těchto dech beroucích kolosů.
,,Musím se vám svěřit“, povídám panu sochaři.“
Před pár měsíci jsem si tu fotil západ Slunce a když zmizelo světlo, tak mě sem přilákali podivné zvuky a když jsem spatřil vaši první sochu, tak jsem s křikem utekl. Tak to jste byl vy, ten hejkal, kterého jsem slyšel hulákat, když jsem tu po nocích tesal z kamene mé sochy,“ smál se pan sochař. Nakonec jsem se tohoto místa bál úplně zbytečně a těším se na jakou výstavu zde narazím příště.
