Naše každoroční cesta do Chorvatska započala už před několika hodinami. Na první pohled je všechno stejné jako minulý rok. Auto je až po strop narvané kufry, konzervami a nádobím. Vedle mě na sedadle trůní velká krabice se chlebem a řízky a všichni účastníci tohoto zájezdu skrytě touží, aby už byli zase zpátky v klidu doma.
Tenhle rok je to ale přeci jen trochu jinak.
Do naší již tradiční sestavy: já, mamka a táta se letos přidal ještě Sosáček. Pojmenovala ho tak moje máma po tom, co ho našla pod stromem na zahradě před našim domem neschopného létat.
Jak tvrdí Mike Wazowski v Příšerkách s.r.o.: "Jak tomu dáš jméno, tak k tomu přilneš!"
No, a právě to se nejspíš stalo. Jinak si totiž nedokážu zdůvodnit, jak je možné, že se ona babočka kopřivová se se svým jediným značně potrhaným křídlem právě veze ve vaničce od tvarohu vystlané listy pampelišek v bočním kaslíku u spolujezdce naší opotřebenou přeplněnou oktávkou směrem k Mikulovu spolu s námi.
Autem se náhle ozve vítězoslavné: “Med!”
Táta vytřeštil oči a je vidět, že se z jeho strany chystá vlna protestů. Okamžitě mu totiž dojde, že se po něm nejspíš chce, aby sjel z dálnice a v některém z hypermarketů zakoupil občerstvení pro našeho černého pasažéra.
Proti mámě ale nemá šanci, což dokazuje fakt, že o půl hodiny později na podzemním parkovišti vedle albertu všichni tři stojíme před zaparkovaným autem a pozorujeme, jak Sosáček vděčně pije z kapky medu, která mu přistála v misce od tvarohu přímo na pampeliškové listy.
Od té chvíle se na všech odpočívadlech klade zvláštní důraz na občerstvení pro Sosáčka. A vedle kapky s medem přistává také kapka vody z předražené bonaquy zakoupené na benzinové stanici kousek za hranicemi.
Sosáček jako jediný v autě mlčí. Nevyjadřuje se k dopravní situaci, ani k tomu, jestli se vydat vpravo, nebo spíš zamířit doleva a jestli je navigace správně nastavená. To je pro mě občerstvující změna, protože protichůdnými názory se atmosféra v autě jen hemží. Takže vlastně musím uznat, že to je ten nejideálnější spolupoutovník. Jen tam sedí a v krátkých přestávkách postupně konzumuje med a vodu. Někdy k večeru konečně přijíždíme na místo určení, kde se budeme dalších čtrnáct dní válet na pláži. Naše vítězství je ale hořko-sladké, protože po přestěhování všech krámů z auta zůstává Sosáček nehybně ležet v krabičce od tvarohu přemístěné z auta na parapet v našem apartmá.
“Alspoň už bude klid,” komentuje táta chladně celou situaci. Pravdu nemá vlastně ani trochu. Máma totiž s brekem tvdí, že Sosáčka přece nemůžeme nechat někde v Chorvatsku.
“Je to český moýl. Patří k nám na zahradu,” říká.
Babočka kopřivová řečený Sosáček se proto za čtrnáct dní vrací zase spolu s námi přeplněnou ojetou oktávkou zpět k domovu. Tohle byla naše poslední společná rodinná dovolená. Asi proto, že ve třech se cestuje špatně a bez Sosáčka už to není ono.
