Posed, který tu není - napsala Anežka Strnadová

Ta mrtvá srnka na poli působila na první pohled děsivě, ale divný mi to začalo bejt až druhej den, když jsem na tom samym místě viděla mrtvýho havrana. Možná to byla vrána. V rozeznávání ptáků jsem mizerná, zvlášť pak když maj rozpáraný břicho a nemaj většinu peří.
Sice to bylo podezřelý, ale náhody se dějou, ne? Záměrně jsem se nečekanou událostí nenechala rozhodit a rudou krev zvířat jsem v hlavě nahradila rudou barvou tulipánů, který jsem po škole chtěla koupit mamce ke dni matek.
Zbytek dne byl stejnej jako vždycky. Pár písemek, hromada úkolů, oběd, klasika. Na to, co jsem včera a dneska ráno viděla, jsem skoro zapomněla. Zvířata umíraj. Pravděpodobně byl nedaleko toho místa posed a zrovna to schytali ti dva chudáci.

Měsíce pomalu plynuly a já za tu dobu našla mnohem kratší cestu, kterou můžu chodit do školy, než tu přes pole, takže jsem ani neměla příležitost si na to místo vzpomenout. Až do dneška.
Volala mi Bára, že se její rodiče zas hádaj a jestli by se nemohla na chvíli jít schovat k nám.
,,Jo, jdu ti naproti. Sejdeme se někde na cestě."
Hodila jsem na sebe mikinu a vyšla ze dvora. U krámu jsem zahnula k lesu a kráčela podél něj po polní cestě. Báru jsem viděla už z dálky. Seděla na balíku a vypadalo to, že jen čeká, než se k ní připojím, což jsem taky udělala.
,,Tak co se zas stalo?" zasmála jsem se na Báru místo pozdravu a vytáhla se k ní na balík. Povídaly jsme si asi hodinu, když se začalo stmívat a my se dohodly, že půjdem k nám.
Šly jsme pár minut, když se z lesa začaly ozývat rány. Jako kdyby tam někdo hrál na buben. Pokračovala jsem se v domnění, že si tam hrajou děti od sousedů. Pak se ale z lesa vynořila postava. Byla to holka asi v našem věku, v černé kápi a s bubínkem kolem krku.
Skočila jsem rychle za balík a stáhla Báru sebou. Měly jsme odsud skvělý výhled. Za dívkou z lesa vyšlo asi osm dalších lidí. Všichni byli v černém. Někteří měli kolem krku náhrdelníky z kostí, jeden kluk měl na hlavě naražené cosi, co vypadalo jako lebka nějakýho obrovskýho zvířete. Byla to divná parta. Znala jsem většinu lidí v širokym okolí, ale ani jednoho z těch dětí jsem nepoznávala.
Jako poslední vyšla z lesa holka, který nemohlo bejt víc, než deset. Na laně měla kolem krku uvázanou kunu. Musela jí skoro až táhnout za sebou, jak se kuna dožadovala propuštění zpět do lesa.
Bára se začala z pod balíku zvedat. Snad chtěla skupinu zastavit, nebo se poptat co vyváděj, já jsem jí ale stáhla zpátky na zem. 

Dostala jsem strach. Vzpomněla jsem si na minulé léto. Na srnku a nerozeznatelného opeřence. Rozhlédla jsem se, kde přesně na cestě se nacházíme a jsem ujistila jsem se v něčem, co jsem už ale dávno věděla. Jo. Skupina šílenců byla přesně tam, kde jsem ta mrtvá zvířata našla. Nechtěla jsem se tam dívat. 

V dalších minutách jsem kromě zvuku bubnu a zpěvu v jazyce, kterýmu jsem nerozuměla, slyšela ještě křik a zvuky trpícího zvířete. Ani Bára už se tím směrem nedívala. Vydržela to o chvilku dýl, než já, ale když se ozval zvuk jako když něčim ostrym řežete kůži, opřela se i ona o balík a se zavřenýma očima zhluboka dýchala.
Směsice zvuků utichla z ničeho nic. Jako když vypnete rádio. A mně bylo v tu chvíli jasný, že nikde blízko není žádný posed, ani že tady na tom místě zvířata sama od sebe náhodou neumíraj. Ne že by mi to teď snad ale bylo jasnější. Nevím, jak dlouho jsme za tím balíkem mlčky seděly, ale když jsem se konečně odhodlala zvednout se, nebyl na poli nikdo. Jen pomalu chladnoucí tělíčko rozpárané kuny.