Svírám chladný volant. Autobus číslo 331 jede po takřka prázdné silnici. Světlomety ze tmy vyzdvihují pro mě tak známou cestu.
Tenhle úsek jezdím bezmála 20 let. Viděl jsem, jak vesnice rostou. Prázdné pole se zaplňují novými stavbami. Stromy u silnice jsou čím dál vyšší. Staré budovy pro změnu chátrají a objevují se nové.
Vše se mění. Staré plechové zastávky se proměnily na plastové přístřešky. Křižovatky nahradili kruhové objezdy. Úzké silnice se zešířili.
I autobus, se kterým jezdím, se změnil. Změnil barvu, design i zvuk.
Jsou ale i věci, které se nemění. Listí napadané na silnici u lesa, děti hrající si na ledu rybníka, i bahno při výjezdu z polí po časech sklizně.
Přejíždím křižovatku směrem na Zruč. Poslední vsí před předměstím Plzně. Roky jsem sem svážel děti z okolí do místní základní školy. Ráno unavené a ospalé, odpoledne usměvavé a veselé. Každé jsem viděl vyrůstat. Věděl odkud jsou, do jaké chodí třídy i jak se jmenují. A když dnes již některé svážím místo na základku do Plzně na střední a vysoké školy, dodnes je familiérně zdravím „ahoj“.
I autobus, se kterým jezdím, se změnil. Změnil barvu, design i zvuk.
Jsou ale i věci, které se nemění. Listí napadané na silnici u lesa, děti hrající si na ledu rybníka, i bahno při výjezdu z polí po časech sklizně.
Přejíždím křižovatku směrem na Zruč. Poslední vsí před předměstím Plzně. Roky jsem sem svážel děti z okolí do místní základní školy. Ráno unavené a ospalé, odpoledne usměvavé a veselé. Každé jsem viděl vyrůstat. Věděl odkud jsou, do jaké chodí třídy i jak se jmenují. A když dnes již některé svážím místo na základku do Plzně na střední a vysoké školy, dodnes je familiérně zdravím „ahoj“.
Vjíždím do města. Neony tankovací pumpy mě naposledy oslňují. I konečná stanice se změnila, namísto hlavního autobusového nádraží, mířím k terminálu u železniční stanice.
Poslední cestující se semnou naposledy loučí. Byla to pořádná jízda…
