Prostě čekáš a ono to přijde - napsala Linda Hájková

Doleva... doprava... doprava, doleva. Ztrácím čas. Všechny ty tváře neznámých žen splývají v jednu. Podívám se na hodiny, už je skoro šest, měla tu být už před hodinou. Otevřu náš chat. Poslední zprávy jsou ode mě.
„Už jsem tu.” Odesláno 17:01. 
„Čekám na tebe,” píšu o patnáct minut později.
„Těším se.”
Zobrazeno.
To je přesně to, co mě na seznamkách sere nejvíc, to věčné čekání. Čekání na to, jestli na zprávu odpoví nebo v horším případě, jestli se na schůzku s vozíčkářem vůbec dostaví. Ženám se po zprávách všechno lehce říká, ale hůř dělá. Buď chtějí jen pozornost nebo peníze.
„Dáte si ještě něco?“ ozve se servírka, než se znovu ponořím do svých myšlenek. Pomalu odtrhnu oči od mobilu. Zadívám se na stolek s dvěma hrnky dopitého americana s mlékem a pak zpátky na číšnici, kterou ještě nepřestalo bavit se na mě usmívat. Chvíli si prohlížím její tvář, nepotkal jsem ji náhodou taky na seznamce?
„Promiňte,” prolomí najednou ticho mezi námi cizí hlas. Vlasy rovné jako hřebíky, hnědo-zelená kukadla, piha pod pravým okem, suché rty s koutky tikajícími do nervózního úsměvu.
„Je tady volno?“ zeptá se a narovná si kabelku hozenou přes rameno. Obě ženy upřou pohled na mě, jako kdybych od této chvíle ten stolek vlastnil. Začnu rychle přikyvovat, aby se na prázdnou židli klidně posadila, přestože čekám na někoho jiného.
„Děkuji,” špitne. Vypadá jako ty porcelánové panenky, které mívala babička vystavěné na poličce, když jsem byl ještě malý kluk.
„Co si dáte?“ věnuje jí číšnice svou pozornost.
„Cappuccino,“ odvětí mile panenka. 

„A pro vás?“ otočí se zpátky ke mně.
„Ještě jedno?“ zeptá se, uchopí hrnky a zmizí s nimi do kuchyně, ještě než jí stačím říct, že bych rád zaplatil. Panenka sedí otočená zády. Nervózně podupává nohou do země, ani si neodložila tašku na zem. Nejspíš taky na někoho čeká. Mezitím odešlu další zprávu. 

„Kde jsi?” píšu. Pak dělám, že mám na telefonu nějakou práci, jen abych nenavázal oční kontakt s panenkou. Prohlížím si cizí profily žen, co na mě zrovna vyskočí. Blondýny, brunety… Všechny milují své kočky nebo psy, kávu a sport, klasika. Většina z nich má na profilu ještě poznámku, že má radši osobní kontakt než zprávy. Fakt ? A přijdeš, když ti napíšu?
„No to si ze mě dělá prdel!” rozčílí se najednou panenka. Zvednu oči a vidím, jak rozčileně ťuká do telefonu: “To není možný!”
Pokusím se potlačit smích.
„Pardon?” vyleze ze mě.
Panenka si přiloží ruku k ústům. 

„Já se omlouvám, ale …” kroutí hlavou. “Víte..já jsem tady měla mít schůzku,” napřímí se, „a ten kretén to teď zrušil!”

„Protože prej údajně dnes odlítá pracovně do Španělska, jen mi to zapomněl říct,” rozhodí rukama a složí se do židle.
„Přítel?” zeptám se opatrně.
Zakroutí hlavou: „Seznamka.”

To mě rozesměje. Ukážu na sebe prstem. 

„Vy taky?” vykulí na mě oči.
„Dvakrát a dneska potřetí.” 

To ji pobaví. Smějeme se spolu až cítím, jak mě pobolívají břišní svaly.
„Já jsem Tereza,” podá mi ruku přes stůl. 
„Martin,” stisknu ji a usměju se. Na tebe jsem čekal.