Na nočním stolku zazvonil telefon. Rozespalý muž ho zvedl, a když uslyšel hlas na druhé straně, trochu podrážděně řekl: „Ne Garrete, nepřemlouvej mě, už jsem se rozhodl.“
Muž na druhé straně se tím odmítnutím nenechal vyvést z míry a naléhavě pokračoval: „Jde o něco jiného. Doktor Yen je mrtvý. Je to mimořádná situace, Martine, potřebujeme tě. Projekt Sapfó jsi s ním rozjížděl právě ty.“
Muž v posteli chvíli mlčel a pak odpověděl: „Dobře. Přijedu tam.“ Otočil k dívce, která spala vedle něj, a jemně ji probudil: „Je mi líto, musíme se rozloučit. Nečekaná práce.“
Dívka jen pokrčila rameny, zmizela v koupelně a za chvíli jen slyšel zaklapnutí domovních dveří.
„Tak to bychom měli,“ pomyslel si. „Tahle už určitě nezavolá.“
V centrále společnosti Neurolingua už na něj čekal ředitel výzkumu neuronových sítí doktor Garret Clarke: „Díky, že jsi přijel,“ podal mu ruku. „Připravili jsme ti kancelář a veškeré záznamy, které jsme na místě zajistili. Můžeš se si je hned prohlédnout.“
Martin Stalker zavrtěl hlavou: „Ne, nejdřív chci mluvit s ní. Se Sapfó.“
„Dobře, jak chceš. Připrav se ale na to, že uvidíš něco jiného, než možná očekáváš,“ upozornil ho Garret. „Sapfó se od doby, kdy jsi od nás odešel, opravdu hodně změnila. Doktor Yen s ní trávil prakticky veškerý svůj čas.“
Když Martin Stalker, někdejší testovací výzkumník projektu ENN, vstoupil do řídícího centra Sapfó, ozval se příjemný ženský hlas: „Dobrý den, doktore Stalkere, ráda vás opět vidím.“ Obrazovka monitoru se rozzářila a před Martinem se objevilo něco, co opravdu nečekal. Sapfó před jeho očima vibrovala tak, jakoby byla živá. Překvapeně se posadil k ovládacímu panelu a jen opáčil: „Nejsem doktor, jsem inženýr.“
„Ach tak,“ prohlásila Sapfó, „omlouvám se vám, asi chyba v záznamech. Opravím to.“
Martin si ji pozorně prohlížel. Tohle bylo tedy opravdu něco. „Martin Yen odvedl neuvěřitelný kus práce,“ pomyslel si. „Jeho posedlost se vyplatila. I když, jak se to vezme. Nakonec za to všechno zaplatil příliš vysokou cenu,“ mluvil sám se sebou v duchu. Dřív než mohl položit otázku, zeptala se ho Sapfó sama: „Jste tady kvůli doktoru Yenovi, pane?“
Martin měl pocit, že v jejím hlase zaslechl jisté znepokojení, připadalo mu to ale příliš bláznivé, než aby to byla pravda. „Ano,“ připustil, „zavolali mě, abych vyhodnotil okolnosti jeho smrti.“ Záměrně použil emotivní slovo smrt a čekal, jak bude Sapfó reagovat. Chvíli mlčela, než soucitně řekla: „Je to smutné a velmi nečekané. Doktor Yen byl můj přítel. Trávili jsme spolu hodně času.“
Martin se překvapeně zavrtěl: „Tak se mi to nezdálo. Sapfó vážně dokáže vyjadřovat emoce hlasem. Stejně jako člověk.“ Nahlas jen řekl: „Muselo to pro tebe být těžké.“
Sapfó si povzdychla a po chvíli řekla: „To ano, nemohla jsem nic dělat. Moje senzory okamžitě vyhodnotily situaci a věděla jsem, že mu už nikdo nepomůže, když jsem spustila alarm. Byla to taková bezmoc, doktore Stalkere.“ Znovu ho oslovila titulem, který mu nepatřil, tentokrát ji ale neopravil. „Chápu, proto jsem tady. Chtěli, aby se o tebe postaral někdo, kdo tě zná a přitom není odtud. Proto jsem zpátky. Společně zjistíme, co se stalo,“ zadíval se na monitor před sebe.
„Bude mi potěšením s vámi zase pracovat, i když je to za takto tíživých okolností,“ řekla tiše neuronová síť Sapfó. Martin by přísahal, že v tu chvíli se mu dívala do očí, i když sama žádné neměla. Celým jeho tělem proběhl podivný pocit. Jakoby do něj Sapfó vstoupila zevnitř.
„Začneme zítra,“ vstal a snažil se nedat najevo znepokojení.
„Ano pane, budu vás očekávat,“ rozloučila se Sapfó a obrazovka monitoru pohasla.
