,,Nech mě na pokoji, Jane!“
,,Molly…“
,,Říkám přestaň! Nech mě být, nechci s tebou mluvit.“
,,Tak mě přece vyslechni! Poslyš, mrzí mě co se stalo a jestli si myslíš že v tom vidím něco víc, tak…“
,,Tak co? Mě nezajímají nějaké tvoje trapné výmluvy! Vyjela jsi po mě! Nemysli si že jsem úplně blbá! Myslíš si že nevidím, jak se na mě díváš? Úplně jako na…“
,,Ale prosím tě, nechej toho! Nedělej z toho aféru! Byly jsme vožralý, to dobře víš. A vždyť k ničemu vlastně nedošlo. Jo, byla jsem opilá, ty taky, tak jsme se políbily. No a co? Jedna malá nevinná pusa, nic víc. Nechápu proč to tak hrotíš…“
,,Hrotím? Tak já to podle tebe hrotím? Víš co, už tě nechci nikdy vidět! Vypadni! Vypadni odsud, vypadni z mýho domu, prostě zmiz. Zmiz někam. Kamkoli, jen ať je to co nejdál ode mě.“
,,Molly…“
,,Ne, Jane, skončily jsme. Už s tebou nechci nikdy mít nic společného.“
,,Ach, Molly, ne…Molly prosím…prosím tě, ne…já, já přece nechci být nic víc než tvoje kamarádka. Chci aby to zase bylo všechno jako předtím. Nemůžeme na to prostě zapomenout? Přejít to, dělat jako že se to nikdy nestalo? Prosím, Molly…já tě nechci ztratit…“
,,Ne, Jane. Promiň, ale tohle už nejde vrátit. Měla jsem tě ráda, vážně, byla jsi má nejlepší kamarádka ale s tím je teď konec. Navždy.“
Verze 2 s uvozovacími větami
,,No tak, Molly, poslouchej…“
,,Nech mě na pokoji, Jane!“
,,Molly…“ Jane jí chtěla chlácholivě položit ruku na rameno ale Molly ji setřásla.
,,Dej ze mě tu pracku pryč, nedotýkej se mě!“ Zakřičela téměř hystericky. ,,Nech mě být, nechci s tebou mluvit.“
,,Tak mě přece vyslechni! Poslyš, mrzí mě co se stalo a jestli si myslíš že v tom vidím něco víc, tak…“
,,Tak co?“ Molly se k ní otočila čelem a bojovně vystrčila bradu. ,,Mě nezajímají nějaké tvoje trapné výmluvy! Vyjela jsi po mě! Nemysli si že jsem úplně blbá! Myslíš si že nevidím, jak se na mě díváš? Úplně jako na…“
,,Ale prosím tě, nechej toho!“ Zakřičela Jane. ,,Nedělej z toho aféru! Byly jsme opilé/vožralý, to dobře víš. A vždyť k ničemu vlastně nedošlo. Jo, byla jsem opilá, ty taky, tak jsme se políbily. No a co? Jedna malá nevinná pusa, nic víc. Nechápu proč to tak hrotíš…“
,,Hrotím? Tak já to podle tebe hrotím?“ Teď už Molly propadla záchvatu hysterie a vzteku. ,,Víš co, už tě nechci nikdy vidět! Vypadni! Vypadni odsud, vypadni z mýho domu, prostě někam zmiz. Kamkoli, jen ať je to co nejdál ode mě.“
,,Molly…“ zašeptala Jane se slzami v očích.
,,Ne, Jane, je konec. Už s tebou nechci mít nic společného. Už s tebou nechci nikdy nic mít.“
,,Ach, Molly, ne…Molly prosím…prosím tě, ne…já, já přece nechci být nic víc než tvoje kamarádka. Chci aby to zase bylo všechno jako předtím. Nemůžeme na to prostě zapomenout? Přejít to, dělat jako že se to nikdy nestalo? Prosím, Molly…já tě nechci ztratit…“
,,Ne, Jane,“ zarazila ji. ,,Promiň, ale tohle už nejde vrátit. Měla jsem tě ráda, vážně, byla jsi má nejlepší kamarádka ale s tím je teď konec.“ Tvrdě se jí zahleděla do očí. ,,Skončily jsme. Navždy.“ Potom jí Molly otevřela domovní dveře a Jane jako v mrákotách vyšla ven. Sotva se za ní zabouchly, zhroutila se v záchvatu šíleného pláče na zem a už nevstala.
Verze 3 s myšlenkami postav
,,No tak, Molly, poslouchej…“
,,Nech mě na pokoji!“
,,Molly…“
,,Říkám přestaň! Nech mě být, nechci s tebou mluvit.“ Ona je tak blbá, napadlo Jane. To nevidí že se s ní snažím udobřit? Že to chci všechno napravit?
,,Tak mě přece vyslechni!“ Řekla místo toho. ,,Poslyš, mrzí mě co se stalo a jestli si myslíš že v tom vidím něco víc než jak to je, tak…“
,,Tak co? Mě nezajímají nějaké tvoje trapné výmluvy!“ Zakřičela na ni Molly. A už mě nezajímáš ani ty, pomyslela si lítostivě a naštvaně zároveň. ,,Vyjela jsi po mě! Nemysli si že jsem úplně blbá! Myslíš si že nevidím, jak se na mě díváš? Úplně jako na…“
,,Ale prosím tě, nechej toho! Nedělej z toho aféru!“ Vykřikla naštvaně Jane. ,,Byly jsme vožralý, to dobře víš. A vždyť k ničemu vlastně nedošlo. Jo, byla jsem opilá, ty taky, tak jsme se políbily. No a co? Jedna malá nevinná pusa, nic víc. Nechápu proč to tak hrotíš…“
,,Hrotím? Tak já to podle tebe hrotím?“ Jak si tohle jen může myslet? Napadlo Molly ohromeně a ublíženě zároveň. ,,Víš co, už tě nechci nikdy vidět! Vypadni! Vypadni odsud, vypadni z mýho domu, prostě zmiz. Zmiz někam. Kamkoli, jen ať je to co nejdál ode mě.“
,,Molly…“ zašeptala Jane v slzách. To ne, prosím Molly, ne! Řval její hlas uvnitř hlavy. Srdce měla rozlomené vejpůl a trhalo se dál, rozpadalo se na kusy.
,,Ne, Jane, skončily jsme. Už s tebou nechci mít nic společného. Už s tebou nechci nikdy nic mít.“ Řekla Molly tiše a zahleděla se na ní tak smutným a srdcervoucím pohledem, až Jane už z jejího srdce nezbývalo nic než prach. Už nikdy…pomyslela si. Už nikdy ji nespatřím…
,,Ach, Molly, ne…Molly prosím…prosím tě, ne…“ snažila se jí ještě naposledy přesvědčit. ,,Já, já přece nechci být nic víc než tvoje kamarádka. Chci, aby to zase bylo všechno jako předtím. Nemůžeme na to prostě zapomenout? Přejít to, dělat jako že se to nikdy nestalo? Prosím, Molly…já tě nechci ztratit…“
,,Ne,“ zarazila ji. Polkla. Musíš to ukončit, musíš! Křičel její vnitřní hlas. ,,Promiň, ale tohle už nejde vrátit. Měla jsem tě ráda, vážně, byla jsi má nejlepší kamarádka, ale s tím je teď konec.“ Tvrdě se jí zahleděla do očí. Zhluboka se nadechla. ,,Skončily jsme, Jane. Navždy.“
