Je to sotva 15 min, co jsem ne kole vyrazil domů ze školního srazu. Pořád se mi honil hlavou obraz mé lásky z univerzity. Po deseti letech mě to opět vzalo. „Ó Brigito…“
Stále jsem cítil její vůni. Přiváděla mě na škole k šílenství…
Ze srazu odešla s Cyrilem dřív, než jsem k ní stihl vůbec přiblížit. Vycouvala ze sálu, aniž by mě pozdravila. Nikdy sem jí nebyl dost dobrý.
Odešel jsem do blízkého penzionu krátce po nich.
Po pár metrech jsem před sebou uviděl blikající světlo. Do cesty mi vběhl člověk, mával rukama.
„Ty vole, Cyrile, co se stalo?“ křičím.
„Ty vole, Cyrile, co se stalo?“ křičím.
Klepe se mu brada, koktá….
„Srazilo ji auto v zatáčce.“
„Srazilo ji auto v zatáčce.“
Na zemi leží Brigita, po spáncích jí stéká čůrek krve.
Vrhám se k ní, zkouším, zda dýchá. Přehodím přes ni bundu.
„Volal si pomoc?"
Kroutí hlavou a ukazuje mi displej.
Pod vlivem osmi vodek se ji pokouším oživit. Nedýchá. Bože, jak nás to učili na branné výchově?! Poprvé v životě lituji, že jsem chodil za školu.
Cyril se sesype jako balík slámy. Volám rychlou a vrhám se jí na hrudník, jak jsem si to mnohokrát představoval.
Nemůžu se dočkat kvílení sanitky.
„Sakra, kde jsou ti parchanti tak dlouho?“
Brigita na chvíli naskočí, podívá se na mě, ale pak omdlí znovu.
„Seber se, kámo, musíš mi pomoct!“
Cyril se sesype jako balík slámy. Volám rychlou a vrhám se jí na hrudník, jak jsem si to mnohokrát představoval.
Nemůžu se dočkat kvílení sanitky.
„Sakra, kde jsou ti parchanti tak dlouho?“
Brigita na chvíli naskočí, podívá se na mě, ale pak omdlí znovu.
„Seber se, kámo, musíš mi pomoct!“
Cyril mě střídá. Jedem v tandemu, kolečko nás čeká ještě čtyřikrát.
Naposledy otevře oči a zašeptá: „Konečně sis mě všiml...“
