"Mami!"
Sakra kde je?
"Mami, jsi tu? Potřebuju čůrat."
Doprčic, už je pozdě. O pět minut později slyším, jak mamka dusá k mému pokoji.
"Kde jsi byla? Už je pozdě..."
"Nevadí, tušila jsem to. Převlečeme a bude dobře."
Cože? Ona nenadává…?
"Pustíš televizi, prosím?"
Mamka zapne televizi a v tichosti zmizela.
Když film skončil, cítila jsem, jak se mi po tvářích řine vodopád slz.
Co to se mnou je? Ten film jsem viděla snad tisíckrát a nikdy mě tak nedojímal.
"Prober se!!!" zařvala jsem nahlas, až jsem se sama sebe lekla.
"Děje se něco?" vrátí se máma. To teda byla raketová rychlost! Když na ni zavolám, tak to trvá pět až sedm minut a ted to zvládla za tři. Paráda.
"Jsem úplně v pohodě," řekla jsem, otočila se a usmála se na ni.
Sakra, poznala to...
"Dobře, kdybys něco potřebovala, tak zavolej," řekla a opět tiše zavřela dveře.
Chvíli jsem přemýšlela pak zavolala svoji nejlepší zdravé kamarádce. Zvedla mobil po prvním zazvonění.
"Lucko, to je dost že zavoláš," zněl její nadšený hlas.
"Ahoj Jano..."
"Děje se něco?"
"Proč myslíš, že se něco děje?" Sakra, co dělám špatně, že na mně i Jana po telefonu pozná, že se mnou něco je.
"Máš divný hlas."
"Hmm, to mám."
Bez dalších oklik jsem jí vylíčila, co se se mou v poslední době děje: "Jsem nějak moc citlivá na věci, které mi dřív nevadily. Dívám se na film po x-té a najednou bulim."
Když jsem skončila, chvíli bylo ticho.
"Jano, jsi tam…? Haló."
"To budou hormony, Lucko."
"Co to meleš?"
Jana jako by neslyšela, pokračovala: "Zkus on-line seznamku."
"Zbláznila ses?" vysmála jsem se jí do ucha. "V mém stavu mě nikdo chtít nebude."
"Je to jen návrh. Musím do práce, ahoj."
Dva dny mi trvalo, než jsem se rozhodla Janu poslechnout. Sedla jsem k počítači, našla nějakou seznamovací aplikaci. Srdce mi buší jako splašené.
Klik. Po otevření aplikace na mě vyskočila automatická zpráva: vyplňte si svůj profil.
Když jsem tam lepila své záliby jako vzkazy na ledničku, byla to docela zábava. Problém nastal, jakmile jsem o sobě měla napsat něco konkrétnějšího. Po chvíli přemýšlení jsem začala: "Ztracená duše hledá… no a jak dál?"
Všechno, co mě napadá, se ke mě nehodí nebo bych musela lhát. To rozhodně nechci. Po dalších patnácti minutách jsem něco stvořila. No fuj, na to bych sama neodpověděla. Přesto jsem svůj profil odklikla.
Sotva jsem to udělala, vyskočila na mě další automatická zpráva: "Super, ještě foto a můžete začít se seznamováním."
Jste se podělali? Jak se mám asi vyfotit?
Vytočila jsem Janu. Tů tů tů. Nezvedala to. Naštvaně jsem zavěsila. To je celá ona. Něco vymyslí a pak, když potřebuju pomoc, nereaguje. No nic, budu muset udělat to, co nechci.
"Mami!!!"
"Ano, drahoušku?"
"Připojíš mi foťák k počítači, prosím. Díky."
A je to tu. Máa vykulené očí jako želva, když klade vejce. To jsem přesně nechtěla.
"Tebe vyfotit?"
"Ano, mě. Vidíš tady snad někoho jiného?"
"To ne, ale…"
"Sakra!!! Mami!!! Udělej to a mlč prosím!!!"
Už se zase nadechuje.
"Máš s tím problém?"
"Ne. nemám."
"Tak foť, prosím. Pak ti to vysvětlím," podávala jsem jí foťák. Když jsem se prsty dotkla chladného černého kovu, ve vzpomínkách se mi všechno vrátílo…
Jaké bylo moje překvapení, když jsem na místě viděla a slyšela pod kůži lezouci hluk těžkých řvoucích strojů, které kácely jeden mohutný vzrostlý strom za druhým. To, co by člověku trvalo měsíc a déle, stroje zvládly za čtvrt hodiny.
Jak jsem tam tak stála, předklonila jsem se a ucítila na svých notně opotřebovaných botách čerstvý teplý flek zvratků. Tak silné to pro mě bylo. Kašlala jsem a instinktivně jsem sáhla do báglu pro svůj pracovní nástroj. Nastavila jsem rychlospoušť, vyfotila jsem své boty a pak tu přírodní apokalypsu před sebou. To bude naprostá bomba. Za to dostanu Pulizera.
"To nesmíte," zařval na mě jeden tlustý dělník. Přes hledáček fotoaparátu jsem viděla, jak ke mě běží. Udělala jsem ještě několik fotek jeho brunátného obličeje, hodila jsem svůj pracovní nástroj zpátky do báglu a utekla.
Po příchodu do hotelu, který byl čistý a voňavý, jsem zavolala šéfovi a řekla mu, co jsem viděla a že mu pošlu fotky. Jeho reakce mě překvapila:
"Na to se vykašli a dělej to, proč jsme tě tam poslali."
"Jo ale..." Tú tú tů. Kretén jeden!
Zabrala jsem až v šest ráno. Přemýšlela jsem o tom, co se událo. V osm jsem vstala, najala si domorodce a vydala se s ním do džungle.
Strávila jsem tam půl dne, udělala spoustu dobrých i průměrných fotek. Pracovala jsem jako robot, nešlo mi to od srdce. Neustále jsem myslela na ty stroje ze včerejška a na to, že jsem možná poslední, kdo vidí tento divoký a nespoutaný kus přírody. Ta představa mi rvala srdce.
Šli jsme ještě půl hodiny, když jsem to uviděla. Obří květ přímo uprostřed džungle, jako by tam čekal jen na mě. Květ jsem fotila asi pět hodin v kuse. Když jsem hledala vzdálenost a úhel pro poslední fotku, couvla jsem do křovisek. V tu chvílí se to stalo. Něco mě kouslo.
Za pár hodin studený pot, zimnice, horečka. A než jsme vyšli z džungl, postihl mě kolaps. Probrala jsem se v nemocnici.
"Vítáme vás zpět mezi námi," řekl doktor.
Rozhlédla jsem se kolem. Všude přístroje a jejich pípání, hadičky, hrůza.
"Co se stalo?"
Kousl vás prudce jedovatý pavouk. To, že jste se probrala, je pro nás zázrak. Cítíte nohy?"
Začala jsem se soustředit. Lékař se netvářil moc optimisticky.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Děje se něco?"
"Vypadá to, že vám jed poškodil míchu víc, než ostatní části těla."
"Co to pro mě znamená?"
"Pokud se nám to nepodaří rozcvičit, zůstanete na vozíku celý život."
Po půl roce se mi do nohou vrátili cit a částečná pohyblivost, víc nic…
"Ty pláčeš?"
"Ne, proč?"
"Tečou ti slzy."
"Opravdu?" utřela jsem si tváře.
"To bude dobrý."
"Vyfotíš mě teda, prosím?"
Podala jsem jí foťák. Udělala pár snímků, nahrála mi to dokonce do počítače a odešla. Já jsem vše zahrála na seznamku a začala prozkoumávat její prostředí.
Na dolním okraji bylo několik světlých ikon, které po kliknutí zčenají. Klikla jsem na druhou ikonu nalevo, další automatická zpráva: "Máte padesát hlasů denně. Posunutím fotky doprava dáte své ano, na druhou stranu ne."
Dala jsem deset ne, dvacet ano, pak mě to přestalo bavit.
Asi za patnáct minut jsem měla první tři shody, ale po pár řádcích jsem zjistila, že to není to pravé ořechové. To trvalo půl roku. Měla jsem pocit, že jsem srdíčky označila půl republiky.
Další upozornění. Do dvou vteřin jsem narazila do nohy od stolu a myslela jsem, že notebook skonči na zemi. Sakra!
Kdo to je? Tomu jsem srdce neposílala. Zvětšila jsem si jeho fotku. Kde jsi doteď byl?
Na seznamkách můžete dát normální srdce barvy černé a barvy fialové jako extra zalíbení. Přečetla jsem si informace o něm, co měl pod fotkou, a dala mu extra srdce. Čekala jsem do půlnoci, jestli napíše. Nestalo se.
Šla jsem spát. Zabrala jsem od čtyř do osmi. Mezitím jsem civěla do stropu a přemýšlela o tom, jestli se ozve nebo ne. O půl desáté jsem rovnou z pokoje vyjela ke stolu v kuchyni, kde stál můj notebook. Otevřela jsem ho.
Jedina zpráva. Když jsem zjistila, že je od něj, polilo mě horko a zčervenala jsem jako jabko. Byla to klasická zpráv: pozdrav, koníčky, oblíbené jídlo a tak dále.
Cítím nervózitu, studený pot na čele, slabou nevolnost v břiše. Zkrátka všechno, co patří k prvnímu rande.
Do restaurace jsem přijela přesně v sedm večer. On dorazil o pět minut později. Nakráčel sem jako páv. Dlouhý krok, hlava pyšně zvednutá. Došel až ke mně, podíval se na mě a já věděla, co je špatně. Sakra, chtěla jsem mu to říct, ale bylo mi s jeho písmenky dobře... a později už jsem to nepovažovala za důležité. Byla to chyba! Úplně ho slyším, jak si říká: A do prdele, to je mazec, proč mi to neřekla?! Ale on místo toho pozdraví: "Ahoj Lucko."
"Ahoj Petře," zdravím a v duchu ho hypnotizuju: "No nic, Petře, když už jsi tady, tak se najíš, napiješ, a když se budeš cítit, tak utečeš. Hlavně to se mnou zkus!"
Jako by mé myšlenky slyšel. Posadili jsme se ke stolu, jedli, pili jsme, smáli se. Mluvili hodinu dvě tři do zavíračky ve dvanáct.
Po roce randění byla svatba a vášnivá následující noc, při které jsme zplodii dceru Sofii, i když jsme věděli, že to budeme mít těžší než normální páry, tak to docela dáváme a jsme šťastní.
"Mami!"
Sakra kde je?
"Mami, jsi tu? Potřebuju čůrat."
Doprčic, už je pozdě.
O pět minut později slyším, jak mamka dusá k mému pokoji.
"Kde jsi byla? Už je pozdě..."
"Nevadí, tušila jsem to. Převlečeme a bude dobře."
Cože? Ona nenadává…?
"Pustíš televizi, prosím?"
Mamka zapne televizi a v tichosti zmizela.
Když film skončil, cítila jsem, jak se mi po tvářích řine vodopád slz.
Co to se mnou je? Ten film jsem viděla snad tisíckrát a nikdy mě tak nedojímal.
"Prober se!!!" zařvala jsem nahlas, až jsem se sama sebe lekla.
"Děje se něco?" vrátí se máma. To teda byla raketová rychlost! Když na ni zavolám, tak to trvá pět až sedm minut a ted to zvládla za tři. Paráda.
"Jsem úplně v pohodě," řekla jsem, otočila se a usmála se na ni.
Sakra, poznala to...
"Dobře, kdybys něco potřebovala, tak zavolej," řekla a opět tiše zavřela dveře.
Chvíli jsem přemýšlela pak zavolala svoji nejlepší zdravé kamarádce. Zvedla mobil po prvním zazvonění.
"Ahoj Jano..."
"Proč myslíš, že se něco děje?" Sakra, co dělám špatně, že na mně i Jana po telefonu pozná, že se mnou něco je.
"Máš divný hlas."
"Hmm, to mám." Bez dalších oklik jsem jí vylíčila, co se se mou v poslední době děje. Co se děje???
"Jano, jsi tam…? Haló."
"To budou hormony, Lucko."
"Co to meleš?"
Jana jako by neslyšela pokračovala: "Zkus on-line seznamku."
"Zbláznila ses?" vysmála jsem se jí do ucha. "V mém stavu mě nikdo chtít nebude."
"Je to jen návrh. Musím do práce, ahoj."
Dva dny mi trvalo, než jsem se rozhodla Janu poslechnout. Sedla jsem k počítači, našla nějakou seznamovací aplikaci. Srdce mi buší jako splašené.
Klik. Po otevření aplikace na mě vyskočila automatická zpráva: vyplňte si svůj profil.
Když jsem tam lepila své záliby jako vzkazy na ledničku, byla to docela zábava. Problém nastal, jakmile jsem o sobě měla napsat něco konkrétnějšího. Po chvíli přemýšlení jsem začala: "Ztracená duše hledá… no a jak dál?"
Všechno, co mě napadá, se ke mě nehodí nebo bych musela lhát. To rozhodně nechci. Po dalších patnácti minutách jsem něco stvořila. No fuj, na to bych sama neodpověděla. Přesto jsem svůj profil odklikla.
Sotva jsem to udělala, vyskočila na mě další automatická zpráva: "Super, ještě foto a můžete začít se seznamováním."
Jste se podělali? Jak se mám asi vyfotit?
Vytočila jsem Janu. Tů tů tů. Nezvedala to. Naštvaně jsem zavěsila. To je celá ona. Něco vymyslí a pak, když potřebuju pomoc, nereaguje. No nic, budu muset udělat to, co nechci.
"Mami!!!"
"Ano, drahoušku?"
"Připojíš mi foťák k počítači, prosím. Díky."
A je to tu. Máa vykulené očí jako želva, když klade vejce. To jsem přesně nechtěla.
"Tebe vyfotit?"
"Ano, mě. Vidíš tady snad někoho jiného?"
"Sakra!!! Mami!!! Udělej to a mlč prosím!!!"
Už se zase nadechuje.
"Máš s tím problém?"
"Ne. nemám."
"Tak foť, prosím. Pak ti to vysvětlím," podávala jsem jí foťák. Když jsem se prsty dotkla chladného černého kovu, ve vzpomínkách se mi všechno vrátílo…
Před třemi lety jsem byla poslána jako fotoreportérka do Brazílskeho pralesa, abych tam nafotila pár snímků divoké přírody pro náš cestopisný časopis Divoká příroda dneška.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem na místě viděla a slyšela pod kůži lezouci hluk těžkých řvoucích strojů, které kácely jeden mohutný vzrostlý strom za druhým. To, co by člověku trvalo měsíc a déle, stroje zvládly za čtvrt hodiny.
"To nesmíte," zařval na mě jeden tlustý dělník. Přes hledáček fotoaparátu jsem viděla, jak ke mě běží. Udělala jsem ještě několik fotek jeho brunátného obličeje, hodila jsem svůj pracovní nástroj zpátky do báglu a utekla.
Po příchodu do hotelu, který byl čistý a voňavý, jsem zavolala šéfovi a řekla mu, co jsem viděla a že mu pošlu fotky. Jeho reakce mě překvapila:
"Na to se vykašli a dělej to, proč jsme tě tam poslali."
"Jo ale..." Tú tú tů. Kretén jeden!
Položila jsem telefon, šla se vysprchovat, oblékla jsem si pyžamo a lehla si do postele. Zabrala jsem až v šest ráno. Přemýšlela jsem o tom, co se událo. V osm jsem vstala, najala si domorodce a vydala se s ním do džungle.
Strávila jsem tam půl dne, udělala spoustu dobrých i průměrných fotek. Pracovala jsem jako robot, nešlo mi to od srdce. Neustále jsem myslela na ty stroje ze včerejška a na to, že jsem možná poslední, kdo vidí tento divoký a nespoutaný kus přírody. Ta představa mi rvala srdce.
Šli jsme ještě půl hodiny, když jsem to uviděla. Obří květ přímo uprostřed džungle, jako by tam čekal jen na mě. Květ jsem fotila asi pět hodin v kuse. Když jsem hledala vzdálenost a úhel pro poslední fotku, couvla jsem do křovisek. V tu chvílí se to stalo. Něco mě kouslo.
"Vítáme vás zpět mezi námi," řekla doktor.
"Co se stalo?"
Kousl vás prudce jedovatý pavouk. To, že jste se probrala, je pro nás zázrak. Cítíte nohy?"
Začala jsem se soustředit. Lékař se netvářil moc optimisticky.
"Vypadá to, že vám jed poškodil míchu víc, než ostatní části těla."
"Pokud se nám to nepodaří rozcvičit, zůstanete na vozíku celý život."
Po půl roce se mi do nohou vrátili cit a částečná pohyblivost, víc nic…
"Ty pláčeš?"
"Ne, proč?"
"Tečou ti slzy."
"Opravdu?" utřela jsem si tváře.
"To bude dobrý."
"Vyfotíš mě teda, prosím?"
Podala jsem jí foťák. Udělala pár snímků, nahrála mi to dokonce do počítače a odešla. Já jsem vše nahrála na seznamku a začala prozkoumávat její prostředí.
Na dolním okraji bylo několik světlých ikon, které po kliknutí zčenají. Klikla jsem na druhou ikonu nalevo, další automatická zpráva: "Máte padesát hlasů denně. Posunutím fotky doprava dáte své ano, na druhou stranu ne."
Dala jsem deset ne, dvacet ano, pak mě to přestalo bavit.
Asi za patnáct minut jsem měla první tři shody, ale po pár řádcích jsem zjistila, že to není to pravé ořechové. To trvalo půl roku. Měla jsem pocit, že jsem srdíčky označila půl republiky.
Kdo to je? Tomu jsem srdce neposílala. Zvětšila jsem si jeho fotku. Kde jsi doteď byl?
Na seznamkách můžete dát normální srdce barvy černé a barvy fialové jako extra zalíbení. Přečetla jsem si informace o něm, co měl pod fotkou, a dala mu extra srdce. Čekala jsem do půlnoci, jestli napíše. Nestalo se.
Šla jsem spát. Zabrala jsem od čtyř do osmi. Mezitím jsem civěla do stropu a přemýšlela o tom, jestli se ozve nebo ne. O půl desáté jsem rovnou z pokoje vyjela ke stolu v kuchyni, kde stál můj notebook. Otevřela jsem ho.
Jedina zpráva. Když jsem zjistila, že je od něj, polilo mě horko a zčervenala jsem jako jabko. Byla to klasická zpráv: pozdrav, koníčky, oblíbené jídlo a tak dále.
Po půl roce jsme si dali první rande.
Cítím nervózitu, studený pot na čele, slabou nevolnost v břiše. Zkrátka všechno, co patří k prvnímu rande. Do restaurace jsem přijela přesně v sedm večer, on dobrazil o pět minut později. Nakráčel sem jako páv. Dlouhý krok, hlava pyšně zvednutá. Došel až ke mně, podíval se na mě a já věděla, co je špatně. Sakra, chtěla jsem mu to říct, ale bylo mi s jeho písmenky dobře... a později už jsem to nepovažovala za důležité. Byla to chyba!
A do prdele, to je mazec, proč mi to neřekla?! No nic, Petře, když už jsi tady, tak se najíš, napiješ, a když se budeš nudit, tak utečeš.
"Ahoj Lucko."
"Ahoj Petře."
Posadili jsme se ke stolu, jedli, pili jsme, smáli se. Mluvili hodinu dvě tři do zavíračky ve dvanáct.
Po roce randění byla svatba a vášnivá následující noc, při které jsme zplodii dceru Sofii, i když jsme věděli, že to budeme mít těžší než normální páry, tak to docela dáváme a jsme šťastní.
Ztracená duše
Ležím, na posteli tiše koukám, na bílý strop. Už několik týdnů uvnitř sebe cítím podivnou prázdnotu přitom navenek spokojená mám tátu mámu domov což je věc, kterou lidí jako já jen tak nemají tak co blbnu…. No nic vstanu za chvíli začíná můj oblíbený film
Mami
Sakra kde je
Mami jsi tu potřebuju čůrat
doprčic už je pozdě
O pět minut později slyším jak mamka dusá k mému pokoji
Kde jsi byla už je pozdě
Nevadí tušila jsem to převlečeme a bude dobře
Cože ona nenadává…
Pustíš televizi prosím za chvíli začíná můj oblíbený film
Mamka pustila televizi v tichosti zmizela
Když film skončil cítila jsem jak se mi po tvářích řine vodopád slz
Co to se mnou je film jsem viděla snad tisíckrát a nikdy mě tak nedoji/mal
Prober se!!! zařvala jsem nahlas až jsem se sama sebe lekla
Děje se něco?
To teda byla raketová rychlost když na ni zavolám tak to trvá pět až sedm minut a ted to zvládla za tří minuty paráda
Jsem úplně v pohodě řekla jsem otočila se a usmála se na ní
Sakra poznala to
Dobře kdybys něco potřebovala tak zavolej řekla a opět tiše zavřela dveře
Chvíli jsem přemýšlela pak zavolala svoji nejlepší zdravé kamarádce zvedla to po prvním zazvonění
Lucko to je dost že zavoláš zněl její nadšeny hlas
Ahoj Jano
Děje se něco
Proč myslíš že se něco děje
Sakra co dělám špatně že na mě každý i po telefonu pozná že je se mnou něco
Máš divný hlas
Hmm to mám
bez dalších oklik jsem ji vylíčila co se mi v poslední době děje když jsem skončila chvíli bylo ticho
Jano jsi tam… haló
To budou hormony Lucko
Co to meleš
Jana jako by neslyšela pokračovala
Zkus online seznamku
Zbláznila ses
Vysmála jsem se jí do ucha
Proč bych se měla zbláznil
V mém stavu mé nikdo chtít nebude
je to jen návrh musím do práce ahoj
Dva dny mi trvalo než jsem se rozhodla janu poslechnout
Sedla jsem k počítači našla nějakou seznamovací aplikaci srdce mi buší jako splašené
Klik po otevření aplikace na mě vyskočila automatická zpráva výplňte si svůj profil
Když jsem tam lepila své záliby jako vzkazy na ledničku byla to docela zábava problém nastal jakmile jsem o sobě měla napsat něco konkrétnějšího
Po chvíli přemýšlení jsem začala
Ztracená duše hledá… no a jak dál
Všechno co mě Napadá se ke mě nehodí nebo bych musela lhát. To rozhodně nechci
Po dalších patnácti minutách jsem něco napsala
No fuj na bych sama neodpověděla
Přes můj odpor jsem svůj profil odklikla
Sotva jsem udělala vyskočila na mě další automatická zpráva
Super ještě foto a můžete začít se seznamováním
Jste se podělali jak se mám asi vyfotit
Vytočila jsem Janu
tů tů tů
nezvedala to
Naštvaně jsem to zavěsila
To je celá ona něco vymyslí a pak když potřebuju pomoc tak nereaguje
No nic budu muset udělat to co nechci
Mami!!!
Ano drahoušku?
mě A připojíš mi foťák k počítači prosím diky
A je to tu ma vykulené očí jako želva když klade vejce To jsem přesně nechtěla
Tebe vyfotit…
Ano mě vidíš tady snad někoho jiného
To ne ale….
Sakra!!! Mami!!! Udělej to a mlč prosím!!!
Už se zase nadechuje
Máš s tím problém
Ne nemám
Tak foť prosím pak ti to vysvětlím podávala sem ji foťák když jsem se prsty dotkla chladného černého kovu všechno se mi vrátílo…
Před třemi lety jsem byla poslána jako fotoreportérka do Brazílskeho pralesa abych tam nafotila pár snímků divoké přírody pro náš cestopisný časopis divoká příroda dneška
Jaké bylo moje překvapení když jsem na místě viděla a slyšela pod kůži lezouci hluk těžkých řvoucích strojů které kácely jeden mohutný vzrostlý strom za druhým to co by člověku trvalo měsíc a déle to stroje zvládly za čtvrt hodiny jak jsem tam tak stála predklonila jsem se a cítila na svých tří roky starých notně opotřebovaných botách pěkný čerstvý teplý flek zvratků tak silné to pro mě bylo kašlala jsem na instinktivně jsem sáhla do báglu pro svůj pracovní nástroj nastavila rychlospoušť vyfotila jsem své boty pak, tu přírodní apokalypsu před sebou
to bude naprostá bomba za to dostanu Pulizera
To nesmíte
Zařval na mě jeden tlustý dělník přes hledáček fotoaparátu jsem viděla jak ke mě běží udělala jsem ještě několik fotek jeho brunátného obličeje hodila jsem svůj pracovní nástroj zpátky do báglu a utekla
Po příchodu do hotelu který byl čistý a voňavý jsem zavolala šéfovi řekla mu co jsem viděla4 a že mu pošlu fotky jeho reakce mě překvapila
Na to se vykašly a dělej to proč jsme té tam poslali
Jo ale..
Tú tú tů
Kretén jeden
Položila jsem telefon šla se vysprchovat oblékla jsem si pyžamo a lehla si do postele
zabrala jsem až v šest ráno přemýšlela jsem o tom co se událo
V osm jsem vstala najala si domorodce a vydala se s ním do džungle
Strávita jsem tam půl dne udělala spoustu dobrých i průměrných fotek pracovala jsem jako robot nešlo mi to od srdce neustále jsem myslela na ty stroje ze včerejška a na to že jsem možná poslední kdo vidí tento divoký a nespoutaný kus přírody ta představa mi rvala srdce
Šli jsme ještě půl hodiny když jsem to uviděla
Obří květ přímo uprostřed džungle jako by tam čekal jen na mě květ jsem fotil asi pět hodin v kuse když jsem hledala vzdálenost a úhel pro poslední fotku couvla jsem do křovisek v tu chvílí se to stalo něco mě kouslo za pár hodin studený pot zimnice horečka a než jsme vyšli z džungle postihl mě kolaps probrala jsem se v nemocnici
Vítáme vás zpět mezi námi rozhlédla jsem se kolem všude přístroje a jejich pípání hadičky hrůza
Co se stalo?
kousl vás prudce jedovatý pavouk to že jste se probrala je pro nás zázrak
Cítíte nohy?
Začala jsem se soustředila a zavrtěla jsem hlavou
Doktor se netvářil moc optimisticky
Děje se něco
Vypadá to že vám jed poškodil víc míchu než ostatní části těla co to pro mě znamená?
Pokud se nám to nepodaří rozcvičit zůstanete na vozíku celý život
Po půl roce se mi do nohou vrátili cit a částečna pohyblivost víc nic…
Ty pláčeš?
Ne proč? ,
Tečou ti slzy
Opravdu?
Utřela jsem si tváře
To bude dobrý
Vyfotíš mě Teda prosk?
Podala jsem ji foťák udělala pár fotek nahrála mi to do konce
počítače a odešla já to nahrála na seznamku a začala prozkoumávat její prostředí
Na dolním okraji bylo několik světlích ikon které po kliknutí zčenají klikla jsem na druhou ikonu nalevo další automatická zpráva máte padesát hlasů denně posunutím fotky do prava dáte své ano na druhou ne
Dala jsem deset ne dvacet ano pak mě to přestalo bavit
Asi za patnáct minut jsem měla první tři shody ale po pár řádcích jsem zjistil že to není to pravé ořechové to trvalo půl roku měla jsem pocit že jsem srdíčky označila půl republiky další upozornění do dvou vteřin jsem narazila do nohy od stolu a myslela jsem že notebook skonči na zemi
Sakra
Kdo to je tomu sem srdce neposílala
zvětšila jsem si jeho fotku
Kde jsi doteď byl
Na seznamkách můžete dát normální srdce barvy černé a barvy fialové jako extra zalíbení
Přečetla jsem si informace o něm co měl pod fotkou a dala mu extra srdce
Čekala jsem do půlnoci jestli napíše nestalo se
Šla jsem spát zabrala jsem od čtyř do osmi mezitím jsem civěla do stropu a přemýšlel o tom jestli se ozve nebo ne
O půl desáté jsem rovnou s pokoje vyjela ke stolu v kuchyni kde stál můj notebook otevřela jsem ho
Jedina zpráva když jsem zjistila že je od něj polílo mě horko a zčervenala jsem jako jabko
Byla to klasická zpráva
Pozdrav
Koníčky
Oblíbené jídlo a tak dále
Po půl roce jsme si dali první rande
Cítím nervózitu studený pot na čele slabou nevolnost v břiše zkrátka všechno co patří k prvnímu rande do restaurace jsem přijela přesně v sedm večer on dobrazll o pět minut později
Nakráčel sem jako páv dlouhy krok hlava pyšně zvednutá takto došel až ke mně podíval se na mé a ja věděla co je špatně
Sakra chtěla jsem.mu to říct ale bylo mi s jeho písmenky dobře a později už jsem to nepovažovala za důležité byla to chyba
A do prdele to je mazec proč mi to neřekla no nic Petře když už seš tady tak se najíš napiješ a když se budeš nudit tak utečeš
Ahoj Lucko
Ahoj Petře
Posadili jsme se ke stolu jedli pili jsme smáli se mluvili hodinu dvě tři do zavíračky ve dvanáct
Po roce randění byla svatba a vášnivá následující noc při které jsme zplodii dceru Sofii, i když jsme věděli že to budeme mít těžší než normální páry tak to docela dáváme a jsme šťastní.
Ležím, na posteli tiše koukám na bílý strop. Už několik týdnů uvnitř sebe cítím podivnou prázdnotu. Přitom navenek bych měla být spokojená. Mám tátu, mámu, domov, což je věc, kterou lidí jako já jen tak nemají. Tak co blbnu…? No nic, vstanu za chvíli začíná můj oblíbený film.
"Mami!"
Sakra kde je?
"Mami, jsi tu? Potřebuju čůrat."
Doprčic, už je pozdě.
O pět minut později slyším, jak mamka dusá k mému pokoji.
"Kde jsi byla? Už je pozdě..."
"Nevadí, tušila jsem to. Převlečeme a bude dobře."
Cože? Ona nenadává…?
"Pustíš televizi, prosím?"
Mamka zapne televizi a v tichosti zmizela.
Když film skončil, cítila jsem, jak se mi po tvářích řine vodopád slz.
Co to se mnou je? Ten film jsem viděla snad tisíckrát a nikdy mě tak nedojímal.
"Prober se!!!" zařvala jsem nahlas, až jsem se sama sebe lekla.
"Děje se něco?"vrátila se mámak. To teda byla raketová rychlost! Když na ni zavolám, tak to trvá pět až sedm minut a ted to zvládla za tři. Paráda.
"Jsem úplně v pohodě," Řekla jsem otočila jsem a usmála jsem se na ni.
Sakra, poznala to...
"Dobře, kdybys něco potřebovala, tak zavolej," řekla a opět tiše zavřela dveře.
Chvíli jsem přemýšlela pak zavolala svoji nejlepší zdravé kamarádce. Zvedla mobil po prvním zazvonění.
"Lucko, to je dost že zavoláš," zní její nadšeny hlas .
"Ahoj Jano..."
"Děje se něco?"
"Proč myslíš, že se něco děje?" Sakra, co dělám špatně, že na mně i Jana po telefonu pozná, že se mnou něco je.
"Máš divný hlas."
"Hmm, to mám."
Bez dalších oklik jsem jí vylíčila, co se se mou v poslední době děje: “Jsem nějak moc citlivá na věci, které mi dřív nevadily. Dívám se na film po x-té najednou brečím jako želva a jsem podrážděná bulim.”
Když jsem skončila, chvíli bylo ticho.
"Jano, jsi tam…? Haló."
"To budou hormony, Lucko."
"Co to meleš?"
Jana jako by neslyšela, pokračovala: "Zkus on-line seznamku."
"Zbláznila ses?" vysmála jsem se jí do ucha. "V mém stavu mě nikdo chtít nebude."
"Je to jen návrh. Musím do práce, ahoj."
Dva dny mi trvalo, než jsem se rozhodla Janu poslechnout. Sedla jsem k počítači, našla nějakou seznamovací aplikaci. Srdce mi buší jako splašené.
Klik. Po otevření aplikace na mě vyskočila automatická zpráva: vyplňte si svůj profil.
Když jsem tam lepila své záliby jako vzkazy na ledničku, byla to docela zábava. Problém nastal, jakmile jsem o sobě měla napsat něco konkrétnějšího. Po chvíli přemýšlení jsem začala: "Ztracená duše hledá… no a jak dál?"
Všechno, co mě napadá, se ke mě nehodí nebo bych musela lhát. To rozhodně nechci. Po dalších patnácti minutách jsem něco stvořila. No fuj, na to bych sama neodpověděla. Přesto jsem svůj profil odklikla.
Sotva jsem to udělala, vyskočila na mě další automatická zpráva: "Super, ještě foto a můžete začít se seznamováním."
Jste se podělali? Jak se mám asi vyfotit?
Vytočila jsem Janu. Tů tů tů. Nezvedala to. Naštvaně jsem zavěsila. To je celá ona. Něco vymyslí a pak, když potřebuju pomoc, nereaguje. No nic, budu muset udělat to, co nechci.
"Mami!!!"
"Ano, drahoušku?"
"Připojíš mi foťák k počítači, prosím. Díky."
A je to tu. Máa vykulené očí jako želva, když klade vejce. To jsem přesně nechtěla.
"Tebe vyfotit?"
"Ano, mě. Vidíš tady snad někoho jiného?"
"To ne, ale…"
"Sakra!!! Mami!!! Udělej to a mlč prosím!!!"
Už se zase nadechuje.
"Máš s tím problém?"
"Ne. nemám."
"Tak foť, prosím. Pak ti to vysvětlím," podávala jsem jí foťák. Když jsem se prsty dotkla chladného černého kovu, ve vzpomínkách se mi všechno vrátílo…
Před třemi lety jsem byla poslána jako fotoreportérka do Brazílskeho pralesa, abych tam nafotila pár snímků divoké přírody pro náš cestopisný časopis Divoká příroda dneška.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem na místě viděla a slyšela pod kůži lezouci hluk těžkých řvoucích strojů, které kácely jeden mohutný vzrostlý strom za druhým. To, co by člověku trvalo měsíc a déle, stroje zvládly za čtvrt hodiny.
Jak jsem tam tak stála, předklonila jsem se a ucítila na svých notně opotřebovaných botách čerstvý teplý flek zvratků. Tak silné to pro mě bylo. Kašlala jsem a instinktivně jsem sáhla do báglu pro svůj pracovní nástroj. Nastavila jsem rychlospoušť, vyfotila jsem své boty a pak tu přírodní apokalypsu před sebou. To bude naprostá bomba. Za to dostanu Pulizera.
"To nesmíte," zařval na mě jeden tlustý dělník. Přes hledáček fotoaparátu jsem viděla, jak ke mě běží. Udělala jsem ještě několik fotek jeho brunátného obličeje, hodila jsem svůj pracovní nástroj zpátky do báglu a utekla.
Po příchodu do hotelu, který byl čistý a voňavý, jsem zavolala šéfovi a řekla mu, co jsem viděla a že mu pošlu fotky. Jeho reakce mě překvapila:
"Na to se vykašli a dělej to, proč jsme tě tam poslali."
"Jo ale..." Tú tú tů. Kretén jeden!
Zabrala jsem až v šest ráno. Přemýšlela jsem o tom, co se událo. V osm jsem vstala, najala si domorodce a vydala se s ním do džungle.
Strávila jsem tam půl dne, udělala spoustu dobrých i průměrných fotek. Pracovala jsem jako robot, nešlo mi to od srdce. Neustále jsem myslela na ty stroje ze včerejška a na to, že jsem možná poslední, kdo vidí tento divoký a nespoutaný kus přírody. Ta představa mi rvala srdce.
Šli jsme ještě půl hodiny, když jsem to uviděla. Obří květ přímo uprostřed džungle, jako by tam čekal jen na mě. Květ jsem fotila asi pět hodin v kuse. Když jsem hledala vzdálenost a úhel pro poslední fotku, couvla jsem do křovisek. V tu chvílí se to stalo. Něco mě kouslo.
Za pár hodin studený pot, zimnice, horečka. A než jsme vyšli z džungl, postihl mě kolaps. Probrala jsem se v nemocnici.
"Vítáme vás zpět mezi námi," řekl doktor.
Rozhlédla jsem se kolem. Všude přístroje a jejich pípání, hadičky, hrůza.
"Co se stalo?"
Kousl vás prudce jedovatý pavouk. To, že jste se probrala, je pro nás zázrak. Cítíte nohy?"
Začala jsem se soustředit. Lékař se netvářil moc optimisticky.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Děje se něco?"
"Vypadá to, že vám jed poškodil míchu víc, než ostatní části těla."
"Co to pro mě znamená?"
"Pokud se nám to nepodaří rozcvičit, zůstanete na vozíku celý život."
Po půl roce se mi do nohou vrátili cit a částečná pohyblivost, víc nic…
"Ty pláčeš?"
"Ne, proč?"
"Tečou ti slzy."
"Opravdu?" utřela jsem si tváře.
"To bude dobrý."
"Vyfotíš mě teda, prosím?"
Podala jsem jí foťák. Udělala pár snímků, nahrála mi to dokonce do počítače a odešla. Já jsem vše nahrála na seznamku a začala prozkoumávat její prostředí.
Na dolním okraji bylo několik světlých ikon, které po kliknutí zčenají. Klikla jsem na druhou ikonu nalevo, další automatická zpráva: "Máte padesát hlasů denně. Posunutím fotky doprava dáte své ano, na druhou stranu ne."
Dala jsem deset ne, dvacet ano, pak mě to přestalo bavit.
Asi za patnáct minut jsem měla první tři shody, ale po pár řádcích jsem zjistila, že to není to pravé ořechové. To trvalo půl roku. Měla jsem pocit, že jsem srdíčky označila půl republiky.
Další upozornění. Do dvou vteřin jsem narazila do nohy od stolu a myslela jsem, že notebook skonči na zemi. Sakra!
Kdo to je? Tomu jsem srdce neposílala. Zvětšila jsem si jeho fotku. Kde jsi doteď byl?
Na seznamkách můžete dát normální srdce barvy černé a barvy fialové jako extra zalíbení. Přečetla jsem si informace o něm, co měl pod fotkou, a dala mu extra srdce. Čekala jsem do půlnoci, jestli napíše. Nestalo se.
Šla jsem spát. Zabrala jsem od čtyř do osmi. Mezitím jsem civěla do stropu a přemýšlela o tom, jestli se ozve nebo ne. O desáté jsem rovnou z pokoje vyjela ke stolu v kuchyni, kde stál můj notebook. Otevřela jsem ho.
Jedina zpráva. Když jsem zjistila, že je od něj, polilo mě horko a zčervenala jsem jako jabko. Byla to klasická zpráv: pozdrav, koníčky, oblíbené jídlo a tak dále.
Po půl roce jsme si dali první rande.
nervózitu, studený pot na čele, slabou nevolnost v břiše. Zkrátka všechno, co patří k prvnímu rande.
Do restaurace jsem přijela přesně v sedm večer. On dorazil o pět minut později. Nakráčel sem jako páv. Dlouhý krok, hlava pyšně zvednutá. Došel až ke mně, podíval se na mě a já věděla, co je špatně. Sakra, chtěla jsem mu to říct, ale bylo mi s jeho písmenky dobře... a později už jsem to nepovažovala za důležité. Byla to chyba! Úplně ho slyším, jak si říká: A do prdele, to je mazec, proč mi to neřekla?! Ale on místo toho pozdraví:
"Ahoj Lucko."
"Ahoj Petře," zdravím a v duchu ho hypnotizuju: “No nic, Petře, když už jsi tady, tak se najíš, napiješ, a když se budeš cítit, tak utečeš. Hlavně to se mnou zkus!”
Jako by mé myšlenky slyšel. Posadili jsme se ke stolu, jedli, pili jsme, smáli se. Mluvili hodinu dvě tři do zavíračky ve dvanáct.
Po roce randění byla svatba a vášnivá následující noc, při které jsme zplodii dceru Sofii, i když jsme věděli, že to budeme mít těžší než normální páry, tak to docela dáváme a jsme šťastní.
