Tomíček byl strašpytel. Od malička bojácný, lekavý a sám potmě by na půdu nebo do sklepa nešel ani ve svých čtyřiceti letech. Denně se ze školy vracel do příjemného mama hotelu. Jeho život šel nalajnovanou přímočarou cestou, až na jakýkoliv partnerský život. Jiný by se určitě trápil, že je sám, ale Jan tyhle pocity nesdílel. Byl zvyklý na svou mámu a nikdo víc mu nechyběl. Při své, nikoli malé váze, vážil totiž sto čtyřicet kilogramů, ani na nějaký vztah nepomýšlel. Za svou tělnatou figuru se styděl a tak se mnohem raději zavíral do svého pokoje, šťasten, že je obklopen svými miláčky-prvoky.
Ve třídě se fakticky uměl odvázat. Doma poslouchal neustále gramofonové desky, kazety a poslední dobou i CD s mluveným slovem. Hlavně humorné scénky našich velikánů - komiků. Měl dobrou paměť, uměl transponovat různé části odposlouchaných slovních gagů a ty uměl pohotově použít na všelijaké situace ve třídě. Prostě s ním byla sranda. Své žáky nad rámec povinné výuky nadšeně seznamoval se svým mikrosvětem, byl neúnavný, ale naštěstí vše podával zábavnou formou, takže žáci sedmých a osmých tříd za to měli Tomíčka rádi. V jeho hodinách se nenudili.
Ovšem, když byl sám a nebyl doma, obklopen svými láskami za sklíčky, honili se mu hlavou neustále strašáci. Děsil se mrtvých, na hřbitov byste jej nedostali za nic na světě. Televizi, pokud se v ní objevil filmový upír, zombík a podobné příšerky, okamžitě přepínal. Často se mu zdály sny plné těchto tvorů z jiného světa a pak se budil zpocený a vystrašený k smrti. Jeho fobie šla tak daleko, že nesnesl ve svém školním kabinetu přírodopisu model lidské kostry. Vycpaný dravec s roztaženými křídly nad jeho hlavou mu nevadil, ale představa že sedí u stolu ve svém kabinetě, opravuje písemky a má za sebou lidského kostlivce, byla pro Tomíčka děsivá. Co na tom, že kostlivec má kosti pospojované drátky a celý je ve vzpřímené poloze fixován stojanem na podstavci opatřeném kolečky. Lebka kostlivcova byla vyvedena tak opravdově, že pohled jejich prázdných očních důlků prostě nesnesl.
Proto byla kostra uložena ve skladišti v suterénu školy. S kostlivcem velikosti dospělého člověka bylo možné snadno manipulovat, pokud se s ním jelo například po chodbě. Avšak do učebny přírodopisu ve druhém patře bylo vždycky nutné kostlivce ze skladu vynést. Jako právě dnes. Osmá Bé má přírodopis, a to hned dvě hodiny za sebou. Před přestávkou na konci první hodiny dostali žáci Bohouš Knápek a Venda Kašpárek klíče od skladu v suterénu školy a pokyn:
„A to vám povídám, kluci,“ učitel Tomíček nad kluky čněl jako kopule barokního kostela, „ dolů běžte až na konci přestávky, až bude na chodbách volno. A opatrně. Rozuměli jste? Ne, že Adamovi nějak ublížíte!“ Adamem pojmenoval Tomíček školního kostlivce v naivní představě, že tak z něj bude mít menší strach.
Hoši ke konci přestávky seběhli dolů do ztichlé dlouhé chodby a odemkli si sklad. Adam stál naštěstí hned za dveřmi a tak jej bez problémů vyvezli ven, sklad opět uzamkli a najeli ke schodišti. Právě zvonilo. Než se dostali na úroveň druhého patra, utekly asi dvě minuty. Adam stál nad posledním schodem, připravený pohybovat se dál svým vlastním pojezdem, stačilo jej jen lehce strkat vpřed.
Kluci, Bohouš a Vendelín, jsou holt kluci. Zůstali stát nahoře a čekali, že se dole pod mezaninem mezi prvním a druhým patrem objeví zavalité Tomíčkovo tělo a že do třídy pojedou ve čtyřech. A dobu čekání na pana učitele si krátili vzájemným pošťuchováním.
Tomíček vždycky chodil do hodiny zpožděn o dvě, tři minuty a hoši byli přesvědčeni, že je ještě ve sborovně v prvním patře školy. Nemýlili se. Tomíček dnes neměl svůj den. V noci měl příšerný sen. Zdálo se mu, že za ním přišla zubatá. Mávala nad ním svou ostrou kosou a její bezmasá čelist vydávala cvakavý skřípavý zlověstný smích. Ten sen měl v posledních dnech už několikrát. Špatně se mu dýchalo, potil se. Půjdu k lékaři, říkal si v duchu. Už nebudu nic odkládat. Dám na matčinu radu a zajdu na středisko, ať mně doktor napíše nějaké léky. Proti pocení, dýchavičnosti a na noční můry a taky na posílení srdce. A musím zhubnout! Dával si v duchu závazek.
Před chvílí zvonilo a tak svým pomalým kolébavým krokem kráčel ke schodišti a začal stoupat z prvního do druhého patra. Právě se dostal na mezanin, když kluci, lhostejno nyní který z nich, strčili do Adama. Takový byl závěr pozdějšího vyšetřování. Chlapci přísahali, že žádný z nich se Adama ani nedotkl. Přísahali, že se ke schodišti rozjel docela sám. Pak se, díky zemské přitažlivosti, rozjel po schodišti dolů, naproti učiteli Tomíčkovi. Kostra se na schodech divoce kymácela, hnáty poletovaly zběsile kolem bílého hrudního koše a čelist na drátěných pérkách, díky poskakování celého skeletu, cvakala. Adam, věčně zavřený v suterénu školy, se právě řítil pro svou první oběť. Mutující hlasy hochů, které do situace vyjekly, nebyly moc vzdáleny od hlasu, jaký vyluzovala Tomíčkova snová zubatá.
Tomíček, zabraný do svých chmurných myšlenek, zvedl hlavu. Sen nelhal, mžiklo mu myslí. Zubatá si pro mě fakticky přišla.
„Ale já nechtěl, abys přišla tak brzo!“ bylo poslední, co mu kdy doputovalo k hlasivkám. Toho dne už pro osmou B vyučování skončilo. Bohužel, pro pana učitele Jana Tomíčka skončilo navždy.
Hoši nevěděli, zda mají mít výčitky svědomí, nebo ne. Oba věděli, že Adam se rozjel docela sám, ale spolu s ostatními chápali, že to zní jako úplná blbost.
Jenom Adam, nespokojený se svou rolí vězně zavřeného ve skladu v suterénu školy, věděl, že když se chce, všecko jde. Však nový učitel si jej jistě nechá ve svém kabinetu, těšil se.
