Druhá zpráva se odehrála minulý týden. Do Leštiny zavítal cirkus. S tím cirkusem přeháním. Už jsem v opravdovém cirkuse jednou v Prostějově byl, a tohle je takový, s bídou čtvrtinový cirkusový stan. A jedna maringotka k němu. Žádné cvičené opice, lvi, medvědi a cval bílých koní v kruhu. Ani šašek, natož klauni. Ani klec smrti s tím uzavřeným motocyklistou, co jezdí jako blázen uvnitř klece nahoru dolů hlavou dolů a všichni diváci jsou němí hrůzou, že spadne. Ale kdepak. Nespadne, za což sklidí na konci mohutný potlesk. Tak ani ten s tímto šapitó nepřijel.
Seděl jsem zrovna v kuchyni, poslouchal rádio a přemýšlel o blbinách, když se ozval domovní zvonek. To není nic mimořádného. U nás zvoní co chvíli kdekdo. Na vchodu do školy je tlačítek několik. Na školu, na náš byt, na školní kuchyni. Obyčejně se zvonek ozve normálně. Crnk, crnk. Nebo Crrrrnk, crnk, případně crnk, crrrnk, crnk. Tohle zvonění mě však vyděsilo a úplně vymrštilo ze židle. Crrrrrrrrnk, crrrrrrrnk, crnk, crnk, crrrnk, crrrrrrrrnk, crnk, crnk, crnk! Kterej blbec, říkal jsem si v duchu a úměrně naléhavosti zvuku jsem spěchal otevřít.
„Dobré dopoledne mladý muži,“ oslovil mě u dveří stojící pán. Musím říct podivný pán. Vysoký, s hrudí širokou jak dělanou na medaile, s vousisky černými, ale už prokvetlými šedí, stejně tak vlasy. Ty ovšem byly zčásti ukryty pod kloboukem, který by mohl být buřinkou, kdyby neměl hodně širokou krempu, takže buřinkou určitě nebyl. Pod huňatým obočím, které mi okamžitě připomnělo Brežněva, se usmívaly jiskrné oči.
„Byl byste tak laskav a přivolal pána domu, není-li přítomen, potom tedy ctěnou mamá!“
Páni! On mi řekl mladý muži, to mi ještě nikdy nikdo neřekl a místo zavolej mamu, chtěl mamá! Mamá, jako z nějakého francouzského filmu.
„Dobrý den, tata právě učí a mama šla do konzumu. Za chvilku ale bude zvonit na přestávku. Tak počkejte.“
„Dovolte mi, abych se představil. René Alfredo, ilusionista a tohle“, stočil pohled na holku, se kterou přišel, „ tohle je má dcera Erika.“
„Ahóój!“ usmál se na mě tmavovlasý anděl.
„Ahoj,“ odpověděl jsem, „já su Jirka Němec. Tak já skočím pro tatu, už zvoní na velkou přestávku“, což byla slyšitelná pravda. A hned jsem vyběhl po schodech do patra školy. Tata právě ukončil hodinu a vyšel ze třídy jako první před štěbetajícími čtvrťáky. Řekl jsem mu o návštěvě a šel s ním dolů.
Pan Alfredo se znovu představil, podal si s otcem ruku a tata jej pozval k nám domů do obýváku.
„Posaďte se,“ řekl tata a pan Alfredo se posadil. Erika však zůstala stát a pohledem zkoumala okolí. I já jsem zůstal stát a zkoumal jsem ji. Byla stejně vysoká jako já. Štíhlá. Oválný obličej lemovaly dlouhé vlnité vlasy, černé skoro jako uhel. Nos byl netrčavý, lehce, ale opravdu jen lehce rozšířený, rty rozhodně nebyly úzké, ale takové, jak jsem někde četl, že se takovým říká, že jsou plné a skrývaly krásně bílé zuby, ale to jenom chvilkami. Horní ret měl uprostřed výraznou vlnku, která dotvářela roztomilé korýtko pod nosem. Nejvýraznější byly ovšem široké zelené šibalské oči, orámované vzorným plotkem řas. A potom prsa. Tak na těch jsem jaksi zůstal ukotvený.
„Haló! Já na tebe mluvím“, mávala mi Erika prstíky před obličejem.
„Co, co říkáš?“
„Že na tebe mluvím.“
„Jirko, prosím tě, běžte se bavit vedle, vidíš přece, že mám jednání,“ obrátil se na mě tata, jako bych rušil já. Tak do našeho pokoje bych Eriku vzít nemohl. Jestli je v obýváku uklizeno, náš pokoj dívčí návštěvu nesnese. Co já? Já bych si i uklidil, ale s Petrem a Pavlem udržet jakýkoliv lad je nemožné. A když už nás mama dokope k úklidu, vydrží věci na svém místě pár minut. Kdepak, tam Eriku rozhodně pozvat nemohu.
„Nemáš žízeň? Chceš třeba šťávu, vodu se sirupem?“ ptám se.
„Jo, ráda. Stejně jsme k vám přišli hlavně kvůli vodě a šťávě taky. Myslím teda elektřinu. Táta má odběr domluvený na národním výboře. Škola je nejblíž, a tak sem asi budeme chodit pro vodu a napíchneme se na školní proud.“
„Aha“, řekl jsem duchaplně a ucvrnkl sirupu do skleniček. Odpustil jsem vlažnou vodu a doplnil hořčičáky vodou studenou.
„Co škola? Buláš, buláš?“ vyzvídala Erika a upila z orosené skleničky.
„Náhodou nebulám. Výjimečně mám pořád prázdniny.“
„Fakt, jo?“
„Fakt. Normálně nám ještě novou školu nedostavěli, tak si užívám. A co ty? Buláš, buláš?“ Erika odsunula kuchyňskou židli, posadila se a znovu usrkla pití.
„No a co bys řekl, schválně?“
„Jako, jestli chodíš nebo nechodíš do školy?“
„Jo. Jako jestli chodím nebo nechodím do školy.“
Erika se pořád potutelně usmívala, prstem kroužila po horní hraně sklenky, až se jí podařilo vyloudit z toho pohybu zvuk.
„Tak, co já vím…,“ zkoumavě jsem si ji prohlížel a čekal, že nahodí nějakou udičku. „Devítku už máš…“
„Devítku už mám za sebou,“ skočila mi do řeči. „Právě letos.“
„Tak, to jsme stejně staří, že jo? Já jsem základku taky zabalil letos. Ale co dál. Už je září a já mám prázdniny jenom proto, že se ještě nemám, kde učit. V Pardubicích mi školu teprve dostavujou. Takže ty máš, co já vím, třeba omluvenku, kvůli tomu vystupování tady a nastoupíš taky pozdějic.“
„Ne, ne. Žádná trefa. Budeš hádat?“
To víš, říkal jsem si v duchu, budu hádat a dělat ze sebe blbečka. Ale zase je děsně fajn se s ní bavit. Kdy jsem se naposledy vůbec bavil takhle normálně s nějakou holkou? Spolužačky nepočítám. Jednak v devítce stejně nebyla jediná, která by se chtěla bavit se mnou a já s ní. A potom, já měl stejně většinou hlavu plnou skauta, pak Irčáků, hrůzy z toho, abych nepropadl, a nejvíc Zlatky Navrátilové. Ale s tou jsem vlastně taky normálně nemluvil. Tu jsem jenom šíleně miloval a ještě pořád tak trochu hořce miluju. Suma sumárum, za poslední rok, vlastně od loňského tábora a mé krátké lásky k Pepině, nula. Čistá zářivá nula, jasná jako většina mých pětek z matematiky.
„Studuješ dálkově,“ vyhrkl jsem.
„No, dálky, to by sedělo, ale studovat dálkově? Vedle jak ta jedle. Dáš mi ještě?“ zeptala se a natáhla ruku s prázdnou skleničkou.
„A co s těma dálkama? To jako, že pořád jezdíte s maringotkou sem a tam?“
Erika pokyvovala pobaveně hlavou.
„A z toho vyplývá co?“ Vzala si ode mne plný pohár a znovu započala s hrou na vyluzování tónů. Poprvé jsem se rozhodl vážně se nad tím zamyslet.
„Furt jezdíte?“
„Furt jezdíme.“
„Bydlíte v maringotce?“
„Bydlíme v maringotce.“
Hned se mi vybavilo naše rodinné rajzování z místa na místo. Vždyť já už vystřídal šest škol.
„Takže tys chodila každou chvíli do nějaké jiné školy, že?“ Hodil jsem na Eriku oči co jako ona na mou dedukci. Kývala se pobaveně na židli, jako by se houpala do rytmu, tak jsem pokračoval. „A do škol jsi chodila, že je základka povinná a tu máš už teď za sebou, takže…“
„Takže nechodím nikam. Rozumíš? Žádná škola! Teď mě bude učit už jen táta!“
„Počkej, to chceš říct, že se u taty naučíš být kouzelník, kouzelnice?“
„Hmm. Už je to tak. Teď máme nad vchodem nápis René Alfredo-magická šou a až to převezmu já, bude tam nápis Erika Alfredo- magická šou. Ale napsané to bude anglicky. Víš, jak je to anglicky, ne?“
„Tak to teda fakt nevím, copak mě někdo učil anglicky? A jak to teda bude napsané?“
„Erika Alfredo-a teď sleduj, hláskuju - MAGIC SHOW, dvojité w na konci.“
„Snad Alfredová, ne? Erika Alfredová?“
„Kdepak. Já jsem a vždycky budu Erika Alfredo. Nepůjdeme ven?“
Erika se zvedla, protáhla se jako pravá kočka, propletla prsty a zvedla je nad hlavu, až jí v kloubech zapraštělo. Mrkl jsem na kuchyňské hodiny. Velká přestávka skončila před chvílí a tata se už i s panem Alfredem zvedl a odcházel kvapem do školních útrob.
„Jirko, běž s panem Alfredem do dvora a ukaž, kde se můžou napojit na elektřinu. Víš tam, jak je rozvodná skříň, jak je přípojka na tři sta osmdesát a dvě stě dvacet. A taky, kde si budou brát vodu v prádelce. A podívej se, kde je klíč od branky, ať nemusejí pořád zvonit.“
Ukázal jsem Alfredovým přípojky, našel klíč od branky, vysvětlil vše kolem vody a dokonce, a to jsem nevěděl, jestli by mama souhlasila, jsem nabídl, že když budou potřebovat, tak by si mohli u nás v prádelce vyprat.
„Mladý muži, Jiří, jmenujete se Jiří, nepřeslechl jsem se snad?“
„Jirka, jmenuju se Jirka,“ odpověděl jsem tomu démonickému muži.
„Co sourozenci, máte nějaké?“ vyzvídal.
„Mám dva bráchy. Ti jsou teď ale ve škole.“
„Pochopitelně,“ odpověděl a zdálo se, že ho zároveň vůbec nezajímá, proč v ní nejsem já.
„Tak tedy, pane Jiří, vezměte dnes své pány bratry a navštivte mé představení. O vstupné se nestarejte, jste mou osobou osobně zváni. Tady Erika vás jistě ráda uvede a usadí. Eriko, rozumělas?“ Otočil se na dceru, aby dodal důraz svým slovům, načež brankou ve dvoře opustil školní území. Jeho chůze byla stejná jako jeho řeč. Majestátní.
„Přijdi dřív. Pokecáme,“ dodala spiklenecky Erika a chvatně, s vlasy vlajícími divoce v počínajícím větru, odkráčela za otcem.
Krásná čarodějnice. Divoženka, která mě totálně a během pár minut uhranula. Byl jsem čerstvě, asi půl hodiny zamilovaný. Ale děsně. Tak jsem tam stál ve dvoře a hleděl zamilovaně k vztyčenému minišapitó, že na mě musela mama asi třikrát volat, že už je oběd a ať si laskavě pohnu, nikdo mi to ohřívat nebude. Ať si. Stejně jsem neměl hlad.
Odpoledne, jak jinak, nestálo za nic. Všechno mi padalo z rukou, mama na mě mluvila jako do dubu, každou poznámku třikrát. Vzpamatoval jsem se, až mi pohrozila, že jestli hodlám ve svém chování pokračovat, prosím, ale pak musím počítat s tím, že mám na večer zaracha. Kouzelník? Na to, milé zlaté, zapomeň. A nebo se vzpamatuj a rychle. Myslela to vážně. To já už moc dobře poznám. A tak jsem se vzchopil a začal spolupracovat. Udělej to, odnes toto tam, tamto přines, vynes, ukliď, umej, poskládej, nezapomeň na dřevo a uhlí ke kotli v prádelně, ráno na to nebude čas. Na Petra s Pavlem se nevymlouvej, ti se mají co učit, ti už chodí do školy a ty seš furt jen lážo plážo.
Lážo plážo trvalo do pěti. V šest začínalo představení. Když jsem se vyřítil ze školy, Erika na mě zamávala od vchodu u kouzelnického stanu, ale byla v pohybu, pořád se tam cosi dodělávalo a chystalo a na mě neměla vůbec čas. Tak jsem postával v houstnoucím hloučku dychtivých diváků. Pak se objevil Petr s Pavlem a asi deset minut před šestou nás Erika vzala a přednostně nás uvedla dovnitř. Lavice v půlkruhu asi v šesti řadách. Dohromady tak pro padesát lidí, možná víc. Moc jsem to nepočítal. Seděli jsme v první řadě. Před námi bylo pódium, k němuž vedly schůdky. Z gramofonu, ale asi spíš z magneťáku hrála orientální hudba. Zadní stěnu pódia tvořil vínově sametový závěs, jinak nebylo na place nic, vlastně krom stolku a jakési bedny na kolečkách.
A pak to začalo. Představení trvalo asi hodinu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Že jsem čuměl já, který každému všechno zbaští, to bylo normální, ale oni čuměli úplně všichni. Leština byla možná plná všelijakých šarlatánů, ale tohle byl Pan kouzelník. Alfredo iluzionista.
Vůbec jsem nevěděl, že tam není jenom on a Erika. Jasně, že mě to mohlo napadnout. Byla tam ještě jedna dáma, možná jeho manželka, mama Eriky, nevím. Co vím ovšem naprosto jistě je, že když tu partnerku, oblečenou skoro do svatebního, mně to tak alespoň připadalo, přivedl do hypnotického transu, tak jí přikázal, aby si lehla na tři meče. Ty byly postavené hroty nahoru. Jeden měla pod hlavou, druhý vprostřed zad a poslední pod nohama, které měla překřížené v kotnících přes sebe. A když tak ležela na těch ostřinách a vypadala, že spí, opatrně odebral meč z pod nohou, potom i ten zádový a zůstal tam jen meč, podpírající hlavu. Na důkaz, že mimo hlavu plave celé tělo volně ve vzduchu, vzal kruh, takový ten gymnastický a tím několikrát protáhl ležící tělo. Seděl jsem od toho fakt jen asi tři metry a přísahám, že jsem žádný fígl neodhalil. Tělo plulo volně ve vzduchu.
Takovými triky byla naplněná celá hodina. Karty, králík, holubi, hypnóza někoho z diváků. Co chvíli vytáhl někoho z publika a uváděl ho na pódiu v úžas, stejně jako nás všechny ostatní. Pan Alfredo měl na sobě tmavofialový frak, klobouk, bílé rukavice, samozřejmě co chvíli mával kouzelnickou hůlkou. Geniální. Dvakrát za tu dobu byla na place i Erika, která mu u některých kouzel dělala asistentku. Oblečená byla jako Šeherezáda z Tisíce a jedné noci. Pomalé a ladné taneční pohyby, čelenka, průsvitný zelenkavý závoj nejen přes obličej, ale přes celé tělo. Ani jsem nedýchal.
Od osmi večer bylo ještě jedno představení. Pro dospělé. Bráši už museli zůstat doma, přece jen jsou menší, já ale jít mohl a tak jsem si dal s chutí repete. Znovu jsem seděl v první řadě. A mág Alfredo mě překvapil. V průběhu představení mě vyzval, abych přišel na pódium za ním. Dělal kolem mě neustále jakési kejkle, pronášel vtípky a lidi se smáli. Nabídl mi skleničku pití a pobídl mě, abych ji celou vypil. Hned potom prohlásil, že chce vypitou tekutinu zpátky a dovolil se mě, jestli jako si ji může ze mě zpět do té sklenice odpustit. Potom mě vzal za nos. Nestačil jsem se divit. Zmáčkl mi jednu nosní dírku a druhou mi k mému nesmírnému údivu začal téct proud minerálky nebo sifón či co. Přísám bůh, že mi to teklo přímo z frňáku. Přece cítím, co ze mě teče, ne? Dodnes nevím, jak to udělal, že mi nosem tryskal proud perlivé vody, které on se pak neštítil napít. Kouzlo to ale přece jen muselo být, protože k tomu sifonu mi ještě navrch tahal z uší sušenky. A potom byl najednou konec. Čekal jsem na Eriku, až bude mít po povinnostech. Chvíli před půl desátou přišla před jejich stan.
„Ahoj, tak jak se ti to líbilo?“ Byla už převlečená, měla svetr a červenou lehkou větrovku.
„Parádní. Bylo to prostě parádní. Odpoledne i teď. A ty jsi byla nejlepší, úplná princezna.“
„Tak to jsem ráda, že se ti líbí, co děláme.“ Erika se odmlčela a zamyšleně hleděla do tmy.
„Eriko!“
„Co?“
„Jak dlouho zde vlastně budete?“
„Co vím, tak určitě ještě zítra, to je sobota, že? A potom podle lidí. Když bude i zítra plno a někdo se už nedostane dovnitř, tak bude ještě jedno představení v neděli dopoledne. Když ne, tak zítra končíme. A v neděli odpoledne balíme a tradá na další štaci.“
„A další štace je kde?“
„Přes týden po dědinách nestavíme. Lidi jsou furt v práci. Spíš zakotvíme někde ve městě. Co je tu blízko za město? Zábřeh nepočítám, tam jsme byli před váma.“
„Šumperk, Uničov, Litovel, Mohelnice, nevím, kde všude jste už byli.“
„Já, Jiříku, fakt nevím, to plánuje otec. On jede dopoledne autem předjednávat další místa.“
„A co zítra po představení?“
„Co má být po představení?“
„No, nešla by ses se mnou někam projít, pokecat, jak jsme si slíbili?“
„Hele, ráda, ale neslibuju. Počkej do zítřka. Já přijdu stopro pro vodu a nějak se domluvíme. Třeba taťku ukecám. Ahoj. Už musím.“
„Čau. Dobrou noc a zítra.“
Noc moc dobrá nebyla. Vůbec jsem nemohl usnout. Pořád jsem se převaloval a zamilovaně přemýšlel a spřádal plány. Jestli jsem usnul, tak snad až nad ránem. Jen co bráchové vypadli, jeli na nějakou soutěž s místními hasiči, jsem pokoj uklidil. Mamy jsem se hned ptal, jestli s něčím nemůžu pomoct a taky jsem kmital, že jenom hleděla.
Erika se objevila kolem desáté. Moc jsme spolu nepobyli. Ochotně jsem se nabídl, že vědra s vodou k maringotce samozřejmě odnesu. Přece se s tím nebude tahat sama. Deset litrů v každé ruce, to se pronese. Šel jsem třikrát. Taky jsem Erice nabídl, že kdyby chtěla, může se u nás pohodlně okoupat ve vaně. Rozhodně by taková koupel byla lepší, než jejich maringotková lavórová hygiena. Prý jo, že to nečekala a jestli by i Adriana mohla. Adriana je ta druhá dáma. Už taky vím, že je jejího taty jen uměleckou partnerkou a družkou a že její mama už dávno umřela.
Moje mama nic neříkala. Nachystala dokonce naše ručníky, šampón a rozbalila nové voňavé mýdlo. Mně řekla, že tam teď nemám očumovat a ať raději padám do konzumu. Sama ještě nestihla čerstvé pečivo a mlíko a taky, ať koupím kafe. Mama myslela, že kdyby náhodou chtěla paní Adriana po koupeli posedět a při debatě vypít kafe, tak aby bylo, neboť jak při kontrole kredencových zásob zjistila, kafe došlo. Ale na vaření kávy najednou nebyl čas. Koupací procedura trvala dlouho, přišly společně, jedna jak druhá v dlouhých županech a v nich se také z naší koupelny vytratily přes dvůr rovnou do maringotky. Mrzelo mě, že tím pádem nejsem s Erikou, ale byl jsem rád, že jsme jim mohli takto posloužit. Bylo na nich vidět, jak jim to dělá dobře a jak moc jsou za takovou službu rády.
Z odpoledne taky nic moc nebylo, protože se už vždycky připravují na večerní vystoupení. Asi musí pečlivě narafičit všecky možné a nemožné fígle, aby diváky mohli ohromovat. Zbývalo mi jen doufat, že se podaří plánované večerní rande. Na prvním představení bylo ještě hodně děcek, ale na osm už byly dvě zadní řady prázdné a nějaké volné místo by se našlo i v předních řadách. Neklamný signál, že Alfredo Magic show zítra dopoledne zvedne kotvy.
Proč jen já musím mít takovou smůlu. Sotva se zamiluju, a vypadá to, že šance je více než vysoká, tak nás rozdělí jejich debilní štace. Ať vymyslí kouzlo, kterým budou moct zůstat tady. Nebo ať Erika začne chodit do nějaké školy poblíž. To by bylo skvělé, bydlet by mohla u nás, jenom ať se něco zázračného stane... Tak takové bláhové myšlenky mi lítaly palicí. Těšil jsem se na konec představení a byl zároveň více a více smutný. Čtvrt hodiny po deváté už nebyla nikde ani noha, když se Erika objevila na schůdcích maringotky.
„Jdeme?“ Erika se zhoupla v kolenou a mrštně seskočila rovnou ze třetího schůdku na asfalt.
„Do kdy máš propustku?“
„Na hodinu. Taťka se ptal, kdy přijdu, tak jsem řekla, že za hodinu. Tak kam mě pozveš?“
Erika se nádherně usmála a jak jsme vykročili do zářijové večerní tmy, vzala mě za ruku. Dlaň měla teplou a tepelné vlny se začaly rychle přelévat na mě. Cítil jsem energii, co z ní sálala. Chtělo se mi lítat. Věděl jsem, že právě teď jsem šťastný.
„Eriko, kde ses vlastně narodila?“
„Tady.“
„Počkej, jak tady? To jako v Leštině?“
„Ale ne v Leštině. V maringotce. Já si svou porodnici vozím pořád s sebou. Dobrý, ne?“
„Tohle by mě teda fakt nenapadlo. Já ale myslím, kde ta maringotka zrovna stála. Třeba já, já jsem se narodil v Prostějově. Takhle to myslím.“
„Naši byli tenkrát na nějaké štaci v Maďarsku.“
„V Maďarsku? A co, že jste se ocitli zrovna u Maďarů?“
„Nááhodou…! Už jsme byli i v Německu a taky ve Francii. Dědeček byl Francouz, mamka Maďarka, ale celý život, než se naši našli, žila v Čechách.“
„A tak co jsi? Češka, Maďarka, Francouzka? Co máš v občance? Máš už přece občanku? A nebo to musí být napsané v rodném listě.“
„Jiříku, a není to jedno. Já, já jsem ze všeho nejvíc ráda na světě. Doma jsem všude, tak co.“
Chvíli jsme šli mlčky jen tak ruku v ruce a pak to najednou vypálila.
„Už jsi, Jiříku, měl nějakou holku?“
„Jak to myslíš, měl? Myslíš jako, jestli jsem už to…“
„Jestli jsi chodil s nějakou holkou“, skočila mi rázně do řeči, „tak to myslím. Tak a nijak jinak. Nevím, na co ty hned nemyslíš.“
„A ty, ty jsi už s nějakým klukem chodila?“ marně se snažím utéct z té otázky.
„Já se ptala první. Chodil?“
„Chodil. Ale už dávno. Vloni o prázdninách. Na táboře, víš. A ty?“
„A co myslíš? Jak bych mohla. Nikde nejsme dýl jak týden.“ A po chvilce váhání řekla: „Vlastně jsem s jedním klukem chodila. Teď docela nedávno…“. Erika se smutně usmála. „Ale to nic, to už neplatí.“
Pomalu jsme tlapali cestou směrem na Lesnici. Prošli jsme až za ceduli Leština, tma jako v pytli a tak jsme se otočili a vzali to leštinskými uličkami z druhé strany zpátky. Čas letěl světelnou rychlostí. Nakonec jsme se ocitli u autobusové zastávky, na vesnickém náměstíčku, pár metrů od školy a jejich šapitó. Zašoupli jsme se pod střechu kryté zastávky a sedli na lavku. Pořád jsme se drželi za ruce a Erika mi položila hlavu lehce na rameno.
„Tak co, mladý muži,“ nasadila legračně tón a dikci svého taty, „co teď? Bylo mi s tebou fajn, ale já už budu muset jít.“
„Eriko, nechoď ještě, ještě chvilku.“
Ani nevím, jak to přišlo, vzal jsem ji kolem ramen, pohladil po těch nádherných voňavých vlasech a jak ke mně otočila svůj andělský kukuč, udělal jsem pokus o polibek. Myslel jsem si, že ucukne, že mě odstrčí, že bude rázem po naději, ale nebylo. Erika mi ovinula paže kolem těla, přitiskla se ke mně a sama mě začala líbat. Ale jak líbat!! Žádná pusa na rozloučenou. Úplně mě svými horkými rty dychtivě drtila. Dokonce mi najednou vsunula jazyk do pusy. A já, jak jsem měl ruce při objetí na jejich zádech, jsem, ani nevím, kde se to ve mně vzalo, rukou zajel pod její svetr a pod košilku a přesunul ruku na její prs. Neměla vůbec podprsenku. Co vím, tak všechny holky chodí ven v podprsenkách, a já se až lekl, co že najednou držím v ruce. Ten pocit se mi líbil. Hladil jsem ji po tom ňadru a přál si, ať tohle nikdy neskončí. Ještě chvilku jsme se úplně báječně muchlovali, až začala Erika přerývaně dýchat. Mně se to její dýchání líbilo, náhle mi však ruku rázně odsunula.
„Ne, prosím, už ne.“ Chvatně upravila svetr a prudce si odsedla. Celá rozcuchaná a lehce udýchaná jen tiše řekla: „Promiň. Je pozdě a já už fakt musím.“ Rychle mi dala ještě jeden, ale již ten rozlučkový lóbanec. Zvedla se a odhodlaně odcházela. Jak v nějakém filmu se otočila a řekla: „Než zmizíme, přijdi ještě zítra ráno.“
Seděl jsem jako zařezaný. Tak to je konec.
„Eriko, vrať se... Vrať se ještě. Já tě šíleně miluju…!! Eriko!!“ A konec. Zůstala jen divná, nikdy nepoznaná závrať, její vůně a zbytky jejího tepla v dlaních a poslední jiskřička naděje, ukrytá v zítřejším nedělním ránu.
„To je dost, že jdeš, kdes byl, tak dlouho?“ pátravě si mě prohlížela mama.
„Ale, byl jsem se projít s Erikou, s tou kouzelnicí.“
Mama tento fakt nekomentovala.
„A běž už spat. Ráno vstáváme brzo. Jedeme do Prostějova k babičce.“ Krve by se ve mně nedořezal.
„A kdy ráno? V kolik?“
„Tata říkal, že chce být na cestě v osm. Takže vstáváme nejpozději v sedm. Tak mazej. A nesviť dlouho. Jirko….?“
„Co mami?“
„Ona se ti líbí, že, ta Erika?“
„Hmm, no. Moc.“
„Takových bude…A nebeč.“ Asi poznala, jak mi je. Pohladila mě chápavě po hlavě a vzdychla. Kdoví, na co si sama vzpomněla. „To je život, s tím nic, Jirko, nenaděláš. Běž, běž už. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Ráno byl fofr. Tata zřejmě už v sobotu zařídil, jak to bude s odpojením elektřiny a s klíči, protože tyhle věci vůbec neřešil. Maringotka nejevila známky života. Až když jsme vyjížděli, otevřely se dveře a ruka, kterou jsem včera tak láskyplně svíral, mi zamávala. Napadlo mně, že nejlepší by asi bylo okamžitě umřít.
