CHYBÍŠ MI - napsala Michaela Čápová

„Hynku,“ volám svému bratrovi, „musíš přijet, máma je na tom špatně. Už mně ani nepoznává. Říká mi Hynečku a chce domů.“
„Ségra, neblbni, nemůžu, jsem přece v Norsku. Vzala sis prášky? Minulý týden jsem mluvil s doktorkou, prý je všechno v normě. Jo, a ten můj projekt postupuje dobře, jestli to půjde podle plánu, za měsíc jsem zpátky,“ odpoví mi dílem znuděně a trochu naštvaně bratr, přičemž já začínám panikařit.
Zatím sama v sobě, ale vím, že se to může rozjet a já si nebudu umět poradit. Zase vše zpochybňuje. Nevěří mi, jede si jen svou pravdu a mne v tom nechá. 

Mám tady na starosti mámu, on si jednou začas zavolá, zjistí stav a myslí si, že to stačí, že víc není potřeba. Studuje si ledovce na severu zeměkoule, pojídá u toho sushi a snaží se vyladit si střed těla. Vlastně střet, protože on sám se sebou je v neustálém bojovém nasazení. Proto utekl. Od rodiny, od nás, z republiky. 

Bojoval se vším. Režim mu nebyl dost dobrej, rodina málo bojovala, děti byly moc laxní. Tak radši prchnul. A teď se bude prsit objevem, jak zachránit ledové kry u Grónska, zatímco mu umírá ve střední Evropě vlastní máma.
„Jo, vzala. Neboj. Prosím, neutrhuj se na mně. Potřebuju teď od tebe pomoc. Mamka třeba každým dnem umře. Pořád se po tobě ptá. Co kdybych ti cinkla zítra, až budu u ní v sanatoriu. Můžete si popovídat,“ snažím se nasměrovat konverzaci potřebným směrem.
„Ségra neblázni, mámě se už nikdo nedovolá,“ zaúpí Hynek, pozdraví svým typickým „Nazdárek, pusu posílám,“ a zavěsí.

 
Cítím se po těch pár větách vyždímaná jako citron. Jdu si lehnout, musím si v sobě ten rozhovor ještě jednou přehrát. Chce jí slyšet? Chybí mu? Co kdyby se takhle náhodou jednou za čas rozhoupal a uráčil se na nás přijet podívat. Jestli dorazí až na mámin pohřeb, praštím ho palicí a bude ležet vedle ní. Vida, už je tady zase ten můj černej humor. Končím s relaxací, zavolám Haničce. Už určitě dopracovala, chodí tento týden fashion week v Miláně. Je šikovná, modelka moje. Už jsem ji dva dny neslyšela. Tak nic, dcerunka to nezvedá. Jdu do sprchy.
Den na to se vypravím do sanatoria, v kabelce nabitý telefon, v duchu se modlím, aby to brácha vzal a byl schopný strávit se svou mámou alespoň dvě minuty souvislým rozhovorem.
„Ahoj mami,“ vcházím do mámina pokoje, „vypadáš skvěle. Sestřičky tě ostříhaly? Takhle nakrátko jsi nikdy nebyla, viď?“ snažím se o pozitivní tón v hlase. Vím, že máma krátké vlasy celý život nesnášela. A ony se mne nezeptají a raději ji oškubají na ježka než aby ji každé ráno učesaly.
„Kočičko moje,“ křečovitě se mne místo pozdravu máma chytne. Do očí se jí hrnou slzy, je mi jasné, že trpí. Obraly ji o jeden z posledních zbytků důstojnosti a navlíkly to na heslo Moderní účes.
„Zavoláme Hynkovi, jo? Včera jsme spolu mluvili a říkal, že tě dlouho neslyšel,“ lžu mámě do očí, ale jestli se dá nějaká lež označit jako milosrdná, pak je to právě tato.
„Hyneček? To víš, že ano, vytoč mi ho. Co dělá? Nebudeme ho rušit? Já vím, že má moc práce. Děvenko moje, vy jste na mne tak moc hodní,“ brečí už bez zábran máma a já mám také na krajíčku. Vzteky i dojetím. „Kdyby ji ten spratek teď mohl vidět,“ spílám mu na dálku. Nejradši bych mu cinkla přes videohovor, ale to by máma nepobrala. Navíc by se jí nejspíš přitížilo. Po tolika měsících vidět vlastního syna, navíc v momentě, kdy je sama se sebou navýsost nespokojená.
„Ahoj Hynečku, já tě tak ráda slyším. Cože? Nerozumím ti. Nestíháš? No to je jasné, to chápu, máš toho hodně, viď. Přijedeš? Kdy? Za týden? Ježíš, to jsem ráda. Tak moc ráda tě uvidím. Jo, je zdravá. Sedí vedle mne, chceš ji k uchu? Já vím, že jste spolu mluvili včera, říkala mi to. To víš, že jo, běž, ať se ti nevybije baterka. Pa,“ slastně mi předává telefon máma.
„Prý přijede za týden, přehodil si let, stejská se mu po mně,“ utírá si zvlhlé oči máma, zatímco já drtím vzteky papírový kapesníček. Tak přijede, pche. Náš objevitel se uráčí přijet.
„Mami, to je hezký, sama mám radost, dlouho jsem ho neviděla. To asi muselo být rychlý rozhodnutí, včera ještě nic neříkal,“ hladím ji po vlasech a mezi prsty mi vypadávají zbylé šediny. Co takhle učesat milé dámy? Stačí u-če-sat, vyčesat, aspoň trochu upravit nemohoucího, chci tak moc za pár tisícovek měsíčně?
Odcházím se slzami v očích, ostatně jako vždycky. Nikdy nevím, zda ji tady při příští návštěvě najdu. Bude tu ležet nebo uvidím jen zastlanou postel? Snad se mi doktoři uráčí aspoň zavolat. Doufám.

Ten den sotva doběhnu domů. Potřebuji na záchod, motá se mi hlava. To se při těch nových lécích prý někdy stává.
Pár dní kolem mne prosviští ani nevím jak. Připadám si, vlastně nejspíš žii, někde v mezisvětě, ve snové realitě. Kupodivu je mi tam docela příjemně. Až včera se něco zlomilo.
Hanička volá! „Ahoj dcerunko, to jsem ráda, že tě slyším, máš asi hodně práce, viď,“ jásavým tónem zvedám telefon.
„Mami, psal mi strejda, že se mu nezdáš. Voláš mu prý každý den, pořád dokola mluvíš o babičce a prosíš ho, aby přijel. Bereš prášky?“ vítá mne naléhavým tónem můj jedináček.
„To víš, že beru. Večer sice občas vynechám, ale ráno zobu poctivě, to si nemůžu dovolit, vždyť víš, ne,“ uklidňuji ji. Jsem ráda, že slyším její hlas.
„Už jsi dochodila? Kam vlastně teď razíš? Nebo máš pauzu?“ snažím se udržet ji co nejdéle na telefonu. Tak rychle to většinou pokládá, to teď nechci.
„Mami, razím zítra za tebou. Jak jinak. I strejda přece přijede. Vždyť má výročí babička, zapomnělas?“ zvyšuje hlas.
Výročí? O jakém výročí to mluví. Že by narozeniny? Ne, ty má máma až v listopadu, teď je červenec.
„Mami, zavolám ti na WhatsApp. Chci tě vidět,“ pokládá telefon ona. Tuším, že to není dobrý nápad.
„Mami, co sis to udělala s vlasama? Ty ses ostříhala? Tohle ti kadeřník nemohl udělat. Mami, proč? Jdu volat doktorovi. Kdy jsi u něj byla naposledy?“ hartusí přes video Hanička a mně je do pláče. Zavolá jen, když je krize.
„Myslím, že nedávno. Po zimě. Jo určitě, po zimě,“ mám radost, že jsem si vzpomněla.
„To je špatně, na tak dlouhou dobu ti prášky stačit nemohly. Do prčic mami, strejda to tušil,“ pokládá telefon. Moc jsme si nepopovídaly. Zase on. On mne zachránil. Ach, ta jeho úžasná intuice. „Áááá,“ chce se mi křičet.
„Ségra, co to provádíš? Jsi normální? Hanku jsem měl teď deset minut na drátě, byla celá rozčílená. Je ti skoro šedesát a nedokážeš si to pohlídat,“ volá mi za pěti minut brácha. Že jsem to vůbec zvedala. Oba mi jen nadávají. Nebudu se ho ptát, co je to za výročí, bylo by to ještě horší.
„Mami, mami, vnímáš mně? Museli jsme tě odvézt do nemocnice. Když jsem dneska přijela, chodila jsi po bytě s fotkou babičky a ptala ses jí, kdy se narodila,“ sedí u mě na posteli Hanička a hladí mně po vlasech. Padají mi, to se ale dalo čekat.
„Haničko, to jsem ráda, že tě vidím,“ natahuji po ní ruce. Po tvářích jí stékají slzy, tak ráda bych je setřela a řekla, že všechno bude fajn, ale nějak cítím, že bych lhala. Nejde mi to. Stěží vyslovím těch pár slov na pozdrav.
„Mami, babička před deseti lety umřela, dneska má výročí. Venku stojí strejda, chceš ho vidět?“
V jejím hlase cítím náznak naděje, víru, že vyslovím ano. Vím, že ho má ráda. Je stejný dobrodruh jako on, kolikrát jsem měla pocit, že k němu vzhlíží víc než ke mně.
„Jo.“
Hlavou mi sice projíždí miliony myšlenek, otázek typu Jak to? Proč? Jak se to mohlo stát? ale vzdávám se, rezignuji. Nejsem schopná nalézt kloudnou odpověď. Jakýkoliv náznak úvahy, logického úsudku se mi vyhýbá. To se prý ale schizofrenikům stává.

Zadání Nespolehlivý vypravěč zde.