Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Otvírá mi drobná stařenka. Má stejně živé oči jako Arnošt. Jen jiskry v nich jsou teď zalité slzami.„Pojďte dál, Daničko.“
Říká mi stejně jako on. Znám ji vlastně déle než Arnošta. Chodila jsem s její dcerou na vysokou školu. Právě díky těm dvěma a spisovateli Viktoru Fischlovi jsem se s Arnoštem sblížila.
Říká mi stejně jako on. Znám ji vlastně déle než Arnošta. Chodila jsem s její dcerou na vysokou školu. Právě díky těm dvěma a spisovateli Viktoru Fischlovi jsem se s Arnoštem sblížila.
Nikdy za to nepřestanu být vděčná.
„Pořád nemůžu uvěřit, že odešel,“ opakuje šestaosmdesátiletá Arnoštova sestra. Vede mě do kuchyně a vypráví: „Když se narodil, vážil necelá dvě kila. Byl tak maličký a neduživý, že ho porodní bába paní Jahodářová ‚dopejkala‘ v troubě. Proto se o něj naše maminka vždycky strašně bála. A když jsme byli v lágru, myslela si, že Arnošt nepřežije. Jenže on si v každé situaci dovedl poradit. Byl moje sluníčko… strašně se mi stýská,“ rozpláče se paní Hana, kterou kdysi manžel opustil, a tak pro ni byl Arnošt – vedle syna – jediným mužem jejího života.
Paní Hana vytahuje prastaré album fotografií a vypráví, jak za první republiky žili s rodiči v Libni.
„Táta s mámou byli od rána do večera v krámě, kde prodávali dělnické obleky. Když přišla v roce 1929 krize, lidé nakupovali na dluh, takže ani my jsme neměli čím splácet věřitelům a obchod zkrachoval. Bydlel s námi i maminčin bratr, strýc Eman, protože jako strojní inženýr po škole vůbec nesehnal práci,“ ukazuje mi Hana portrét mladého muže, který v Osvětimi spáchal sebevraždu. Skočil do drátů s vysokým napětím.
„Arnošt strýce neměl moc rád, protože Eman mu vyčítal, že strašně zlobí. Arnošt totiž běhal po ulicích s partou stejně starých kluků z Libně a dělali věci, do kterých žádné holky nepřibírali,“ líčí paní Hana. „V deseti letech kouřili za viaduktem, schovaní mezi keři. Řekla jsem to mamince. Nechtěla jsem, aby kouřil, zdálo se mi to špatný. Jenže všechny ty lotroviny, co se v dětství naučil, mu pak pomohly v koncentráku přežít.“
Na volný třípokojový apartmán v Truhlářské ulici upozornil Arnošta hned po osvobození pan Oppenheimer, otec Arnoštova nejlepšího kamaráda, který v lágru zahynul. Byt zůstal prázdný po uprchlém SS Unterscharführerovi Heinzovi Kiewelitzovi, který měl v obýváku obraz Hitlera v dubovém rámu.
„Arnošt spláchl Hitlera do záchodu a do obrazu zarámoval velkou fotografii našeho tatínka. Tak byl zase s námi, když jsme po válce znovu založili rodinu. Bylo pro nás štěstí, že naše maminka přežila.“
Dívám se do očí vlídného tatínka v brýlích. V ruce mám fotografii z roku 1928. Je na ní černovlasá hezká, ale vážná maminka s ročním dítětem v náručí. Plavovlasý klouček s kulatou tváří a vyšpuleným rtem je Arnošt. Vypadá jako věrná kopie zasněného děvčátka, které drží za ruku tatínek. Tatínek, který se nevrátil z Osvětimi. Tatínek, jehož velká fotografie visí v dřevěném dubovém rámu…
„Arnošt se narodil pod šťastnou hvězdou,“ vzpomíná paní Hana. „Začalo to v Terezíně, kde jsme prožili od 19. listopadu 1942 necelé dva roky. ‚Proč jste tady?‘ ptal se nás německy komandant, když nás chtěli v květnu 1944 poslat transportem do Osvětimi. ‚Pane komandante,‘ odpověděl Arnošt špatnou němčinou. ‚Jsme zařazeni v transportu, třebaže můj otec pracuje ve zbrojním průmyslu.‘ Bylo to přeřeknutí a to nás zachránilo. Arnošt chtěl německy říci slovem kriegsbeschädigt, že náš tatínek byl zraněn ve válce v rakousko-uherské armádě – bojoval totiž na Piavě. Ale v nervozitě vyslovil kriegsbeschäftigt, čímž ze zraněného udělal zaměstnaného ve zbrojním průmyslu. Komandant ho přehlédl od hlavy až k patě a pak nás oba vyřadil z transportu. Ale za tři měsíce jsme na východ stejně museli… To už jsem jela s maminkou a sestřenicí Věrkou. Po deseti dnech v Osvětimi nás při jednom apelu vybrali na práci do Německa. Poslali nás do saského Freiburgu, kde stála továrna na letadla. Vrtali jsme otvory do křídel a pak je nýtovali. Když se pak ze západu začala blížit americká armáda a z východu Rusové, naložili nás na vagóny a vezli nás do bavorského Flossenbürgu, což je kousek od českých hranic.
„Ve vagónech nás bylo sto. Musely jsme sedět s roztaženýma nohama, nalepené jedna na druhou. Každý den esesák otevřel dveře a jen zahulákal: ‚Wer ist krepiert? – Kdo chcípnul?‘ Viděli jsme vybombardovanou Plzeň. Vzpomínám si, že na jedné střeše ležela kráva s roztrženým břichem, kterou tam vyhodil tlak, hrozný…“
Protože železniční koleje na konci války byly rozbité nálety, vězenkyně strávily bez jídla na cestě tři týdny. Jen v Horní Bříze, kde si lidé všimli, že vlaky jsou plné Češek, podávali hladovým chleba. Nakonec vlak zastavil v Mauthausenu.
„Nádraží je dole u Dunaje. Obloha byla modrá, zrcadlila se v ní řeka a vysoké hory. Nádherný pohled, ale my jsme byly na konci svých sil, protože jsme měly strašnou žízeň a hlad. Chtěla jsem se napít z louže, ale maminka mě zadržela: ,Dítě, proboha, to nesmíš!‘ Tak jsme trhaly šťovík… My jsme nevěděly, co znamená Mauthausen. Byl to hrozný lágr. Byly jsme určené k likvidaci. Až po válce jsme se dozvěděly, proč nás Němci nezaplynovali. On jim došel cyklon B.“
5. května přišli Američani. Stále vidím ten první tank a jejich prapor. Dali nám najíst, ale mohly jsme jen polévku a kaši. Byla tam taková skupina vězňů, komunistická buňka, a ti k nám byli hrozně hodní.
Starali se o nás, už když Němci utekli. Pak organizovali odvoz z Mauthausenu. Díky nim odjely české ženy domů jako první. 19. května jsme se vrátili autobusem přes Tábor, kde jsme přesedli na vlak. Když nás na nádraží v Praze přivítal Arnošt, bylo to jako sen.“
Máma mě ohmatávala, jestli nesní.
„Táta s mámou byli od rána do večera v krámě, kde prodávali dělnické obleky. Když přišla v roce 1929 krize, lidé nakupovali na dluh, takže ani my jsme neměli čím splácet věřitelům a obchod zkrachoval. Bydlel s námi i maminčin bratr, strýc Eman, protože jako strojní inženýr po škole vůbec nesehnal práci,“ ukazuje mi Hana portrét mladého muže, který v Osvětimi spáchal sebevraždu. Skočil do drátů s vysokým napětím.
„Arnošt strýce neměl moc rád, protože Eman mu vyčítal, že strašně zlobí. Arnošt totiž běhal po ulicích s partou stejně starých kluků z Libně a dělali věci, do kterých žádné holky nepřibírali,“ líčí paní Hana. „V deseti letech kouřili za viaduktem, schovaní mezi keři. Řekla jsem to mamince. Nechtěla jsem, aby kouřil, zdálo se mi to špatný. Jenže všechny ty lotroviny, co se v dětství naučil, mu pak pomohly v koncentráku přežít.“
Na volný třípokojový apartmán v Truhlářské ulici upozornil Arnošta hned po osvobození pan Oppenheimer, otec Arnoštova nejlepšího kamaráda, který v lágru zahynul. Byt zůstal prázdný po uprchlém SS Unterscharführerovi Heinzovi Kiewelitzovi, který měl v obýváku obraz Hitlera v dubovém rámu.
„Arnošt spláchl Hitlera do záchodu a do obrazu zarámoval velkou fotografii našeho tatínka. Tak byl zase s námi, když jsme po válce znovu založili rodinu. Bylo pro nás štěstí, že naše maminka přežila.“
Dívám se do očí vlídného tatínka v brýlích. V ruce mám fotografii z roku 1928. Je na ní černovlasá hezká, ale vážná maminka s ročním dítětem v náručí. Plavovlasý klouček s kulatou tváří a vyšpuleným rtem je Arnošt. Vypadá jako věrná kopie zasněného děvčátka, které drží za ruku tatínek. Tatínek, který se nevrátil z Osvětimi. Tatínek, jehož velká fotografie visí v dřevěném dubovém rámu…
„Arnošt se narodil pod šťastnou hvězdou,“ vzpomíná paní Hana. „Začalo to v Terezíně, kde jsme prožili od 19. listopadu 1942 necelé dva roky. ‚Proč jste tady?‘ ptal se nás německy komandant, když nás chtěli v květnu 1944 poslat transportem do Osvětimi. ‚Pane komandante,‘ odpověděl Arnošt špatnou němčinou. ‚Jsme zařazeni v transportu, třebaže můj otec pracuje ve zbrojním průmyslu.‘ Bylo to přeřeknutí a to nás zachránilo. Arnošt chtěl německy říci slovem kriegsbeschädigt, že náš tatínek byl zraněn ve válce v rakousko-uherské armádě – bojoval totiž na Piavě. Ale v nervozitě vyslovil kriegsbeschäftigt, čímž ze zraněného udělal zaměstnaného ve zbrojním průmyslu. Komandant ho přehlédl od hlavy až k patě a pak nás oba vyřadil z transportu. Ale za tři měsíce jsme na východ stejně museli… To už jsem jela s maminkou a sestřenicí Věrkou. Po deseti dnech v Osvětimi nás při jednom apelu vybrali na práci do Německa. Poslali nás do saského Freiburgu, kde stála továrna na letadla. Vrtali jsme otvory do křídel a pak je nýtovali. Když se pak ze západu začala blížit americká armáda a z východu Rusové, naložili nás na vagóny a vezli nás do bavorského Flossenbürgu, což je kousek od českých hranic.
„Ve vagónech nás bylo sto. Musely jsme sedět s roztaženýma nohama, nalepené jedna na druhou. Každý den esesák otevřel dveře a jen zahulákal: ‚Wer ist krepiert? – Kdo chcípnul?‘ Viděli jsme vybombardovanou Plzeň. Vzpomínám si, že na jedné střeše ležela kráva s roztrženým břichem, kterou tam vyhodil tlak, hrozný…“
Protože železniční koleje na konci války byly rozbité nálety, vězenkyně strávily bez jídla na cestě tři týdny. Jen v Horní Bříze, kde si lidé všimli, že vlaky jsou plné Češek, podávali hladovým chleba. Nakonec vlak zastavil v Mauthausenu.
„Nádraží je dole u Dunaje. Obloha byla modrá, zrcadlila se v ní řeka a vysoké hory. Nádherný pohled, ale my jsme byly na konci svých sil, protože jsme měly strašnou žízeň a hlad. Chtěla jsem se napít z louže, ale maminka mě zadržela: ,Dítě, proboha, to nesmíš!‘ Tak jsme trhaly šťovík… My jsme nevěděly, co znamená Mauthausen. Byl to hrozný lágr. Byly jsme určené k likvidaci. Až po válce jsme se dozvěděly, proč nás Němci nezaplynovali. On jim došel cyklon B.“
5. května přišli Američani. Stále vidím ten první tank a jejich prapor. Dali nám najíst, ale mohly jsme jen polévku a kaši. Byla tam taková skupina vězňů, komunistická buňka, a ti k nám byli hrozně hodní.
Starali se o nás, už když Němci utekli. Pak organizovali odvoz z Mauthausenu. Díky nim odjely české ženy domů jako první. 19. května jsme se vrátili autobusem přes Tábor, kde jsme přesedli na vlak. Když nás na nádraží v Praze přivítal Arnošt, bylo to jako sen.“
Máma mě ohmatávala, jestli nesní.
„Dítě,“ opakovala. „Ty žiješ?“
„Žiju.“
„Co tatínek?“
„Šel do plynu.“
„Víš to jistě?“
„Vím to jistě,“ řekl jsem. Spočítal jsem ve zlomku vteřiny, že její radost z našeho shledání vyváží ztrátu manžela. Věděla, že smrt je naše sestra. Naše největší společnice. Spočítala si to beze slova jako já. Podívala se mi do očí, pak sklopila hlavu, a když ji zvedla, v jejím pohledu už otázka nebyla.
„Žiju.“
„Co tatínek?“
„Šel do plynu.“
„Víš to jistě?“
„Vím to jistě,“ řekl jsem. Spočítal jsem ve zlomku vteřiny, že její radost z našeho shledání vyváží ztrátu manžela. Věděla, že smrt je naše sestra. Naše největší společnice. Spočítala si to beze slova jako já. Podívala se mi do očí, pak sklopila hlavu, a když ji zvedla, v jejím pohledu už otázka nebyla.
Uvěřila mi, pohřbila tatínka a rozloučila se s ním. Usmál jsem se na ni, usmála se na mě. Bylo to kratičké pousmání, jako když člověk pláče.
František Cinger, Arnošt Lustig - 3x18
František Cinger, Arnošt Lustig - 3x18
Z knihy DE: Živel Lustig
