Dostala jsem padáka. Ne kopačky. Výpověď v zaměstnání. Prý už bych mohla vědět, jak se mám chovat. Zákazník, předpisy, hygiena, poctivý přístup. To vše na prvním místě. Tak jsem to zkusila.
A teď letím. Ale pěkně popořádku.
„Slečno Dano, kam nesete ty odřezky?“ šéf se objevil ve dveřích docela nečekaně.
„Ven na rampu, pane vedoucí,“ říkám bez jakéhokoliv podezření, že bych mohla dělat něco špatného.
„To vy krmíte ty toulavé kočky?“ Do šéfova hlasu se vloudil nepříjemný tón. No ne, že by někdy byl příjemný, ale v tu chvíli byl nepříjemnější než jindy.
„Jenom Lorda. On má zchromlou packu a sám si nic neuloví. Tomu sem tam něco dám. Je to chudák.“
„Mě nějaká chromá kočka vůbec nezajímá. Tady nemají co dělat! Já myslím, že jsme to na poradě řekli dost jasně. Žádné kočky, žádné krmení. Vletí sem hygiena a budou lítat pokuty. A to si pište, že já, já je platit nebudu!“ Vrbata, tak se šéf jmenuje, kouřil už bůhví kolikátou cigaretu, vajgly odhazoval na beton rampy, jakoby tohle nevadilo. Kočka mu vadí, ale že se to ve skladě hemží hlodavci, to mu, jak se zdá, nevadí.
„A to víte, že Lorda našel Víťa tady v popelnici? Měl svázané packy drátem. Živého ho někdo hodil do smetí. Málem umřel. To by přece nikdo neudělal, aby takovému zbědovanému zvířeti potom, co vytrpělo, nedal kus žvance.“
„Podívejte, Dano, ještě jednou vás přistihnu, nebo se dozvím, že jste s tím nepřestala a máte na krku vytýkací dopis. Druhý už potom nečekejte. Poletíte. To si musíte rozmyslet, co je pro vás přednější, jestli krmit toulavé kočky, nebo mít práci.“ Debil. Už jsem říkala, že by měli zavolat odchytovou službu, aby kočky odvezli někam do útulku. A taky, aby koupili nějaký deratizační prostředek na myši. Nic. To jsou asi zbytečné náklady. I Víťu, který maká v zelenině, jsem prosila, aby mě podpořil, ale zbytečně.
Měla jsem odpolední. Té flákoty, která už byla všechno, jenom ne čerstvá, jsem si všimla hned. Maso už bylo cítit. Hned jsem, asi dvoukilový kus kýty, kterou už dlouho nikdo nekoupil, zřejmě pro její závratnou cenu, z plochy pro oči zákazníků odstranila a odnesla do skladu na místo, kam odpisové maso máme dávat.
„Slečno Dano, kam nesete ty odřezky?“ šéf se objevil ve dveřích docela nečekaně.
„Ven na rampu, pane vedoucí,“ říkám bez jakéhokoliv podezření, že bych mohla dělat něco špatného.
„To vy krmíte ty toulavé kočky?“ Do šéfova hlasu se vloudil nepříjemný tón. No ne, že by někdy byl příjemný, ale v tu chvíli byl nepříjemnější než jindy.
„Jenom Lorda. On má zchromlou packu a sám si nic neuloví. Tomu sem tam něco dám. Je to chudák.“
„Mě nějaká chromá kočka vůbec nezajímá. Tady nemají co dělat! Já myslím, že jsme to na poradě řekli dost jasně. Žádné kočky, žádné krmení. Vletí sem hygiena a budou lítat pokuty. A to si pište, že já, já je platit nebudu!“ Vrbata, tak se šéf jmenuje, kouřil už bůhví kolikátou cigaretu, vajgly odhazoval na beton rampy, jakoby tohle nevadilo. Kočka mu vadí, ale že se to ve skladě hemží hlodavci, to mu, jak se zdá, nevadí.
„A to víte, že Lorda našel Víťa tady v popelnici? Měl svázané packy drátem. Živého ho někdo hodil do smetí. Málem umřel. To by přece nikdo neudělal, aby takovému zbědovanému zvířeti potom, co vytrpělo, nedal kus žvance.“
„Podívejte, Dano, ještě jednou vás přistihnu, nebo se dozvím, že jste s tím nepřestala a máte na krku vytýkací dopis. Druhý už potom nečekejte. Poletíte. To si musíte rozmyslet, co je pro vás přednější, jestli krmit toulavé kočky, nebo mít práci.“ Debil. Už jsem říkala, že by měli zavolat odchytovou službu, aby kočky odvezli někam do útulku. A taky, aby koupili nějaký deratizační prostředek na myši. Nic. To jsou asi zbytečné náklady. I Víťu, který maká v zelenině, jsem prosila, aby mě podpořil, ale zbytečně.
Měla jsem odpolední. Té flákoty, která už byla všechno, jenom ne čerstvá, jsem si všimla hned. Maso už bylo cítit. Hned jsem, asi dvoukilový kus kýty, kterou už dlouho nikdo nekoupil, zřejmě pro její závratnou cenu, z plochy pro oči zákazníků odstranila a odnesla do skladu na místo, kam odpisové maso máme dávat.
Druhý den jsem tentýž kus masa uviděla opět za sklem. Pečlivě omytý octovou vodou, se kus tvářil, jako čerstvý. Šla jsem to hned nahlásit šéfové, ale ta mi s klidem řekla, že vystavené maso zůstane kde je, protože prodat se musí. To si nemůžeme dovolit takové ztráty, říkala, a že to nemá ze své hlavy.
Tak jsem alespoň zákazníkům koupi kýty rozmlouvala. Říkám to jenom proto, že budu kvůli tomu bez prémií.
A pak se ztratilo maso. Jiné maso. Měli jsme inventuru a chybí maso za pětadvacet tisíc. To je pálka. Asi čtvrt metráku. Není snadné jen tak tolik masa odnosit. Nikdo nechtěl volat policii. Prý je to manko, za které můžeme my, prodavačky, a my manko také zaplatíme. Budou nám chybějící peníze za maso, které zmizelo, nikdo neví kam, strhávat z platu. Tisícovku měsíčně. To je pro každou z nás sedm měsíců. Už tak bereme jedenáct tisíc hrubého. Z čeho budu normálně žít, vůbec netuším.
A pak se ztratilo maso. Jiné maso. Měli jsme inventuru a chybí maso za pětadvacet tisíc. To je pálka. Asi čtvrt metráku. Není snadné jen tak tolik masa odnosit. Nikdo nechtěl volat policii. Prý je to manko, za které můžeme my, prodavačky, a my manko také zaplatíme. Budou nám chybějící peníze za maso, které zmizelo, nikdo neví kam, strhávat z platu. Tisícovku měsíčně. To je pro každou z nás sedm měsíců. Už tak bereme jedenáct tisíc hrubého. Z čeho budu normálně žít, vůbec netuším.
Tak jsem se ozvala. Řekla jsem po pravdě, že sklad s chladicím boxem není zamčený, že dovnitř může vejít kdokoliv z celého marketu. A z venku taky zásobovači všech oddělení. Chlaďáky nemají zámky. Krást maso může v době, kdy my tam nejsme, skoro kdokoliv.
Nic. Holky ze strachu drží hubu, nezastal se mě nikdo. Jenom ten debil Vrbata zase zvedl velice varovně obočí a podíval se na mě, jako bych za všechny hříchy světa mohla já. Ani bych se nedivila, kdyby flaksy kradl on. Však kolikrát už odcházel pryč nikoliv přes prodejnu a kasy, ale zadem.
Renata, moje kolegyně a šéfka na směně, chlastá. Kdyby přišla sem tam do práce, třeba na odpolední, pod párou, tak by za dvě, tři hodinky mohla být relativně v pohodě, ale ona má ve skříňce stabilně flašku. Vodku, nebo rum a pije během směny. Pak není schopná ani obsluhovat a já makám za dvě. Šéf to ví. Všichni to vědí.
Renata, moje kolegyně a šéfka na směně, chlastá. Kdyby přišla sem tam do práce, třeba na odpolední, pod párou, tak by za dvě, tři hodinky mohla být relativně v pohodě, ale ona má ve skříňce stabilně flašku. Vodku, nebo rum a pije během směny. Pak není schopná ani obsluhovat a já makám za dvě. Šéf to ví. Všichni to vědí.
Když jsem se ozvala, že takto to dál nejde, že ani tak nejde o mě, jako o ní. Že si jednak může ublížit, jsme tam samý ostrý nůž a bourací řeznické sekery, a taky by mohla způsobit nějaký průser ve vztahu k zákazníkům. Ti nejsou blbí a vidí, že je obsluhuje někdo, kdo je totálně namol.
Přesto jsem špatná já. Vrbata říkal, že ten problém půjde řešit na centrálu, že ona je samoživitelka, že má doma dvě děcka, že kdyby ji vyhodili za chlast na pracovišti, tak co si ona pak počne, že? A co si mám počít já? A ona? Proč, když má tak složitou situaci doma, tak si to zhoršuje pitím? Na to nikdo odpovídat nechce. Viníkem jsem já, protože odmítám dělat za ni a ještě si stěžuju. Vůbec nevím, jak by řešili, kdybych třeba onemocněla. Kdo by na naší směně dělal? Já na neschopence, ona většinou opilá, stejně jako dnes.
„Víťo, ty jsi dneska na place sám?“ ptám se Vítka, který zrovna z paleťáku přemísťuje přepravky plné brambor. Vidím, jak se dře. Já mám nečekaně za pultem volno. V dohledu ani noha. Lidi začnou nakupovat až tak za hodinku.
„Vidíš tu někoho, mimo mě? No tak. Se z toho poseru dneska. Zrovna přivezli zboží. Mám většinu dostat do regálů a všichni jsou pryč. Jana u doktora a Věra má dovolenou.“
„Tak počkej, netahej to sám, já ti pomůžu,“ říkám a už se řítím zpoza masného pultu směrem k oddělení se zeleninou. Ale nepomohla jsem ani mu, ani sobě. Hned, jak jsem zprudka zvedla první zelenou přepravku, která má určitě přes dvacet kilo, ruplo mi v zádech. Hotovo, konečná. Zůstala jsem v předklonu a už jsem se nenarovnala. Obstřiky a čtrnáct dní v klidu, takový byl verdikt doktorů. Tím jsem spáchala zločin, že jsem si dovolila marodit. Fakt, pomáhat se moc nevyplácí.
„Víťo, ty jsi dneska na place sám?“ ptám se Vítka, který zrovna z paleťáku přemísťuje přepravky plné brambor. Vidím, jak se dře. Já mám nečekaně za pultem volno. V dohledu ani noha. Lidi začnou nakupovat až tak za hodinku.
„Vidíš tu někoho, mimo mě? No tak. Se z toho poseru dneska. Zrovna přivezli zboží. Mám většinu dostat do regálů a všichni jsou pryč. Jana u doktora a Věra má dovolenou.“
„Tak počkej, netahej to sám, já ti pomůžu,“ říkám a už se řítím zpoza masného pultu směrem k oddělení se zeleninou. Ale nepomohla jsem ani mu, ani sobě. Hned, jak jsem zprudka zvedla první zelenou přepravku, která má určitě přes dvacet kilo, ruplo mi v zádech. Hotovo, konečná. Zůstala jsem v předklonu a už jsem se nenarovnala. Obstřiky a čtrnáct dní v klidu, takový byl verdikt doktorů. Tím jsem spáchala zločin, že jsem si dovolila marodit. Fakt, pomáhat se moc nevyplácí.
Doma, mezi hekáním a belháním se na záchod v předklonu, jsem si vyslechla několik velice peprných telefonátů z práce. Šéfka Renata zuřila. Když tam zůstala sama, přeci jen si uvědomila, že toho nemůže vypít tolik, co se mnou za zády. Ani si nemohla dovolit odcházet ze směny dřív, jako to dělá jindy běžně. Taky se se mnou, když jsem se znovu objevila za pultem, několik dní vůbec nebavila. Její odpovědi na mé dotazy byly jednoslovné.
„Co kočky? Ještě chodí na rampu?“ Ticho.
„Teď je volnějc, tak já se tam půjdu podívat, Jo?“ Ticho, ani pokrčení ramen. Nic. Vyšla jsem kolem chlaďáků ven. Lord i Berta, kterou jsem odhadla, na jeho ségru, oba ihned přiběhli a začali se mě lísat kolem nohou, ocásky zvednuté nahoře do skobičky. Berta v pohodě, ale pajdající Lord byl vychrtlý, určitě má hlad, říkala jsem si.
„Lordíku, Lorde, na, tu máš. Jak ses měl? Bylo ti smutno, že? No jo, no, počkej, Berto, pro tebe taky něco mám, no to víš, že ano.“ Z kapsy jsem vyndala ukrytých pár odřezků tlačenky a kousků masa, které by stejně skončilo v odpadu.
„Takže to neskončilo?!“ Za zády se ozval protivný Vrbatův hlas. „Já jsem vás varoval! Nemůžete říkat, že jsem vás nevaroval! Tu havěť dám zastřelit!“ otočil se na fleku a odkráčel do útrob obchodu.
Hned ten den jsem začala zařizovat, aby se Lord i Berta dostali někam jinam, kde by se měli dobře. Prý v Seničce, kde stojí kravíny, je spousta myší a hlavně tam družstevnice kočky pravidelně krmí mlékem a donesenými zbytky od obědů. Tam snad Lordík s Bertou najdou nový domov. To mě alespoň řekla máti a ta taky sehnala přepravku na kočky, já druhou a ještě ten den večer, jsem své chráněnce nalákala na mls, abychom je odvezli.
Přijeli jsme zadní cestou. Máti kvůli tomu porušila dopravní značku. Je tam povolen vjezd jen pro zásobování a dopravní obsluhu. Ale co, říkala, vlastně jsme taková dopravní obsluha. Vynořili jsme se ze zatáčky, před námi se objevila nákladová rampa utopená ve večerním šeru, od které právě odjíždělo nějaké menší auto. Červená dodávka.
„Co kočky? Ještě chodí na rampu?“ Ticho.
„Teď je volnějc, tak já se tam půjdu podívat, Jo?“ Ticho, ani pokrčení ramen. Nic. Vyšla jsem kolem chlaďáků ven. Lord i Berta, kterou jsem odhadla, na jeho ségru, oba ihned přiběhli a začali se mě lísat kolem nohou, ocásky zvednuté nahoře do skobičky. Berta v pohodě, ale pajdající Lord byl vychrtlý, určitě má hlad, říkala jsem si.
„Lordíku, Lorde, na, tu máš. Jak ses měl? Bylo ti smutno, že? No jo, no, počkej, Berto, pro tebe taky něco mám, no to víš, že ano.“ Z kapsy jsem vyndala ukrytých pár odřezků tlačenky a kousků masa, které by stejně skončilo v odpadu.
„Takže to neskončilo?!“ Za zády se ozval protivný Vrbatův hlas. „Já jsem vás varoval! Nemůžete říkat, že jsem vás nevaroval! Tu havěť dám zastřelit!“ otočil se na fleku a odkráčel do útrob obchodu.
Hned ten den jsem začala zařizovat, aby se Lord i Berta dostali někam jinam, kde by se měli dobře. Prý v Seničce, kde stojí kravíny, je spousta myší a hlavně tam družstevnice kočky pravidelně krmí mlékem a donesenými zbytky od obědů. Tam snad Lordík s Bertou najdou nový domov. To mě alespoň řekla máti a ta taky sehnala přepravku na kočky, já druhou a ještě ten den večer, jsem své chráněnce nalákala na mls, abychom je odvezli.
Přijeli jsme zadní cestou. Máti kvůli tomu porušila dopravní značku. Je tam povolen vjezd jen pro zásobování a dopravní obsluhu. Ale co, říkala, vlastně jsme taková dopravní obsluha. Vynořili jsme se ze zatáčky, před námi se objevila nákladová rampa utopená ve večerním šeru, od které právě odjíždělo nějaké menší auto. Červená dodávka.
Na rampě jsem zahlédla Vrbatu, který zde v tuto dobu už dávno neměl co dělat. V ruce měl prázdnou lodnu na maso, tu, kterou používáme při bourání vepřového a hovězího. Spěšně odcházel do skladu. Nezahlédl nás. Tak přece je to on! Nejen debil, ale i zloděj a hajzl!
Mohla bych snad hned něco udělat, ale já v tu chvíli chtěla řešit hlavně své miláčky, a to se povedlo. Nechala jsem je v Seničce, a doufám, že jsem je vypustila do lepšího. I tak jsem celou záchrannou akci probrečela.
Ráno mě v práci čekal dopis. Jak jinak, vytýkací. Nemůžu zodpovědně říct, že bych byla v pohodě. Vyskládala jsem maso do vitríny za sklo, opatřila produkty cenovkama. Měli jsme právě v akci vepřovou kotletu a krkovičku za skvělou cenu. „To budou lidi brát, jako diví,“ říkala jsem si. Zrovna jsem k pěknému kusu vepřového vložila poslední ceduli s cenou, když se přede mnou objevily dvě zákaznice.
„Co to stojí?“ ukazuje ta se zrzavým drdolem na krkovičku, kterou jsem právě opatřila cenovkou. Ani nepozdraví. U takových zákazníků poznáte hned, že budou potíže.
„To snad vidíte,“ odpovídám, možná ne úplně s úsměvem.
„Co si to dovolujete!“ vyjíždí na mě drdol.
„No, promiňte, ale snad umíte číst, nejste přeci malé dítě. Krkovička je v akci a stojí šedesát sedm korun kilo. Podívejte, je pěkná.“ Beru libovou hroudu do ruky a ukazuji ji zákaznici ze všech stran. Zrzavý drdol pohodil svou hlavou, nevím, proč najednou o maso ztrácí zájem, a nakvašeně odchází i s mlčenlivým doprovodem. Už si jich nevšímám, protože obsluhuji dalšího zákazníka.
Neuplynulo ani moc času, když se objevil Vrbata.
„Slečno Dano.“
„Ano, pane vedoucí...“ Po tom vytýkacím dopise se snažím neprovokovat, pokud možno ničím. Usmívám se.
„Tentokrát jste to vážně přehnala. Zastával jsem se vás, ale tak hrubě nevhodné chování, jaké jste předvedla před chvílí, to jsem u ředitele už neobhájil.“
„A co se mělo stát? Co jsem udělala?“ Absolutně nevím, o čem mluví.
„Ne? Vy vážně nevíte? Tím hůř! Před půlhodinou jste obsluhovala slepou zákaznici. Ona se vás ptala, kolik stojí krkovička, a vy jste jí odbyla s tím, že si to má přečíst. To je vrchol cynismu, slečno.“
„Ale to přece vůbec není pravda, to…“
„Ta slepá má na to svědka. A navíc, zákazník má vždycky pravdu.“
„Pane vedoucí, já jsem vážně žádnou slepou paní neobsluhovala, že ano,“ otáčím se na svou šéfovou. Ta však jen krčí rameny a koulí těma svýma skelnýma očima. Vůbec se mě nezastala. Přitom vím, že byla v tu dobu na prodejně, protože jsme spolu končily to chystání zboží.
Ráno mě v práci čekal dopis. Jak jinak, vytýkací. Nemůžu zodpovědně říct, že bych byla v pohodě. Vyskládala jsem maso do vitríny za sklo, opatřila produkty cenovkama. Měli jsme právě v akci vepřovou kotletu a krkovičku za skvělou cenu. „To budou lidi brát, jako diví,“ říkala jsem si. Zrovna jsem k pěknému kusu vepřového vložila poslední ceduli s cenou, když se přede mnou objevily dvě zákaznice.
„Co to stojí?“ ukazuje ta se zrzavým drdolem na krkovičku, kterou jsem právě opatřila cenovkou. Ani nepozdraví. U takových zákazníků poznáte hned, že budou potíže.
„To snad vidíte,“ odpovídám, možná ne úplně s úsměvem.
„Co si to dovolujete!“ vyjíždí na mě drdol.
„No, promiňte, ale snad umíte číst, nejste přeci malé dítě. Krkovička je v akci a stojí šedesát sedm korun kilo. Podívejte, je pěkná.“ Beru libovou hroudu do ruky a ukazuji ji zákaznici ze všech stran. Zrzavý drdol pohodil svou hlavou, nevím, proč najednou o maso ztrácí zájem, a nakvašeně odchází i s mlčenlivým doprovodem. Už si jich nevšímám, protože obsluhuji dalšího zákazníka.
Neuplynulo ani moc času, když se objevil Vrbata.
„Slečno Dano.“
„Ano, pane vedoucí...“ Po tom vytýkacím dopise se snažím neprovokovat, pokud možno ničím. Usmívám se.
„Tentokrát jste to vážně přehnala. Zastával jsem se vás, ale tak hrubě nevhodné chování, jaké jste předvedla před chvílí, to jsem u ředitele už neobhájil.“
„A co se mělo stát? Co jsem udělala?“ Absolutně nevím, o čem mluví.
„Ne? Vy vážně nevíte? Tím hůř! Před půlhodinou jste obsluhovala slepou zákaznici. Ona se vás ptala, kolik stojí krkovička, a vy jste jí odbyla s tím, že si to má přečíst. To je vrchol cynismu, slečno.“
„Ale to přece vůbec není pravda, to…“
„Ta slepá má na to svědka. A navíc, zákazník má vždycky pravdu.“
„Pane vedoucí, já jsem vážně žádnou slepou paní neobsluhovala, že ano,“ otáčím se na svou šéfovou. Ta však jen krčí rameny a koulí těma svýma skelnýma očima. Vůbec se mě nezastala. Přitom vím, že byla v tu dobu na prodejně, protože jsme spolu končily to chystání zboží.
„Ta slepá, jak vypadala?“ ptám se s nadějí vysvětlit zřejmé nedorozumění.
„Menší, tmavé brýle, hůlka. Bílá, samozřejmě.“
„Ale přísahám, že takovou zákaznici jsem neobsluhovala. Byla tu sama?“
„Ne. Ta slepá paní měla doprovod. Někdo z rodiny, taková vyšší zrzavá. Ta to také hned nahlásila, jak jste byla drzá a sprostá na její slepou maminku. Je mi líto, ale po tom extempore s kočkama je to už moc. Máte výpověď.“
Nechápu, proč jsou někteří lidé tak zlí. Tu slepou chápu, ta je ráda, že se o ni dcera stará a nebude nic říkat proti ní. Dcera má bůhví jaký mindrák a vylévá si zlost kolem. Teď jsem ten kýbl špíny schytala já. Šéf krade a my tu jeho zlodějnu platíme. Prý naše manko, pchá! Teď už je to jedno. Mám padáka, tak jdu. Ať na něj platí ti, kteří zůstávají. Když si nechají kálet na hlavu, je to jejich problém. Stejně za ty prachy a v těch podmínkách, dělá jen blázen, co nechce být furt na pracáku. To se teď tak utěšuju, ale vážně, nevíte o nějaké normální, slušně placené práci, kde můžu zůstat slušným člověkem? Dejte vědět. Mám maturitu, slušnou praxi a lidi mám ráda. A jsem dobračka.
„Menší, tmavé brýle, hůlka. Bílá, samozřejmě.“
„Ale přísahám, že takovou zákaznici jsem neobsluhovala. Byla tu sama?“
„Ne. Ta slepá paní měla doprovod. Někdo z rodiny, taková vyšší zrzavá. Ta to také hned nahlásila, jak jste byla drzá a sprostá na její slepou maminku. Je mi líto, ale po tom extempore s kočkama je to už moc. Máte výpověď.“
Nechápu, proč jsou někteří lidé tak zlí. Tu slepou chápu, ta je ráda, že se o ni dcera stará a nebude nic říkat proti ní. Dcera má bůhví jaký mindrák a vylévá si zlost kolem. Teď jsem ten kýbl špíny schytala já. Šéf krade a my tu jeho zlodějnu platíme. Prý naše manko, pchá! Teď už je to jedno. Mám padáka, tak jdu. Ať na něj platí ti, kteří zůstávají. Když si nechají kálet na hlavu, je to jejich problém. Stejně za ty prachy a v těch podmínkách, dělá jen blázen, co nechce být furt na pracáku. To se teď tak utěšuju, ale vážně, nevíte o nějaké normální, slušně placené práci, kde můžu zůstat slušným člověkem? Dejte vědět. Mám maturitu, slušnou praxi a lidi mám ráda. A jsem dobračka.
x x x
Vrbata: Do práce chodím s odporem. Jen se ráno vzbudím a už mám žaludeční třesavku. Už jste měli někdy prst ve svěráku? Tož tak se cítím. Kdybych věděl o nějakém lépe placeném fleku, šel bych hned. Jedině prachy mě tu drží. Ne, nemusíte nikdo závidět. Pětatřicet litrů hrubého. Ale copak si dnes může někdo vybírat? No, možná někdo jo, ale já rozhodně ne. Mám pod palcem maso, lahůdky, zeleninu. Patnáct lidí. Chodím na sedm ráno, končím kolem páté odpoledne, málokdy dřív, někdy později. Lolek, to je ředitel marketu, neustále vyhrožuje. Prý v jakém je presu, co vše musí splnit, aby nahoře byli spokojení, ale oni spokojení nejsou nikdy. Obrat stojí, doslova, za hovno, lidi nenakupují, zaměstnancům se nechce makat, ale brali by nejraději miliony, dodavatelé šidí, kde to jen jde. Nedostatky na odděleních jej zajímají jen do té míry, že je mám řešit já, nebo ostatní vedoucí. Jeho koněm je vedoucí z oddělení potravin. Pití, mouka, cukr, pečivo. No kůň, spíše kobylka. Má třicet, pěkný kozy a prý bude ona v jeho křesle, až si vezmou jeho do Prahy. Tak šušká se, že v jeho křesle už sedává. Můžou si to dovolit. Jeho křeslo je bez problému unese oba, je fakt bytelné. Mě nemá rád, ale tyká mi:
„Já ti, Vrbato, na prostředky proti hlodavcům kašlu. Myslíš, že kradu? Sežeň si někde pár pastiček a je to. Víš, co? Zvedni tržby ve svých odděleních o tři mega měsíčně a já ti ty pastičky koupím. To maso pro mě máš? Dneska večer v sedum, jo. Dobře, tentokrát přijede tchán, červený Berlingo. Kdo o tom ví? Renata, jo. Ale ta je snad v pohodě, ne. No proto. Když, tak jí kup zase lahvinku, jó? Kdo dělá potíže? Ta mladá, jo ta co krmí tu deratizační četu. Hele, to mě nezajímá, to je tvůj problém, rozumíš. Tak už běž, čekám návštěvu z Prahy. Vrbato! A nemysli si, že jsi nenahraditelnej.“
Mám hypotéku, dvě svoje a jedno vyženěné děcko, ženu na pracáku. Taky má nervy v hajzlu. Už jsem se ptal jinde. Takových vedoucích a s titulem vpředu i vzadu mají všude mraky. Mě, s maturitou, zachraňuje snad jen praxe. Konkurzy nevyhrávám, to už mám taky za sebou. Mlaďochů s titulem chrlí školy mraky a všichni chtějí být hned vedoucími. A co umí? Hovno! Akorát ten cizí jazyk, no dobře a práce na počítači taky není všechno.
Vrbata: Do práce chodím s odporem. Jen se ráno vzbudím a už mám žaludeční třesavku. Už jste měli někdy prst ve svěráku? Tož tak se cítím. Kdybych věděl o nějakém lépe placeném fleku, šel bych hned. Jedině prachy mě tu drží. Ne, nemusíte nikdo závidět. Pětatřicet litrů hrubého. Ale copak si dnes může někdo vybírat? No, možná někdo jo, ale já rozhodně ne. Mám pod palcem maso, lahůdky, zeleninu. Patnáct lidí. Chodím na sedm ráno, končím kolem páté odpoledne, málokdy dřív, někdy později. Lolek, to je ředitel marketu, neustále vyhrožuje. Prý v jakém je presu, co vše musí splnit, aby nahoře byli spokojení, ale oni spokojení nejsou nikdy. Obrat stojí, doslova, za hovno, lidi nenakupují, zaměstnancům se nechce makat, ale brali by nejraději miliony, dodavatelé šidí, kde to jen jde. Nedostatky na odděleních jej zajímají jen do té míry, že je mám řešit já, nebo ostatní vedoucí. Jeho koněm je vedoucí z oddělení potravin. Pití, mouka, cukr, pečivo. No kůň, spíše kobylka. Má třicet, pěkný kozy a prý bude ona v jeho křesle, až si vezmou jeho do Prahy. Tak šušká se, že v jeho křesle už sedává. Můžou si to dovolit. Jeho křeslo je bez problému unese oba, je fakt bytelné. Mě nemá rád, ale tyká mi:
„Já ti, Vrbato, na prostředky proti hlodavcům kašlu. Myslíš, že kradu? Sežeň si někde pár pastiček a je to. Víš, co? Zvedni tržby ve svých odděleních o tři mega měsíčně a já ti ty pastičky koupím. To maso pro mě máš? Dneska večer v sedum, jo. Dobře, tentokrát přijede tchán, červený Berlingo. Kdo o tom ví? Renata, jo. Ale ta je snad v pohodě, ne. No proto. Když, tak jí kup zase lahvinku, jó? Kdo dělá potíže? Ta mladá, jo ta co krmí tu deratizační četu. Hele, to mě nezajímá, to je tvůj problém, rozumíš. Tak už běž, čekám návštěvu z Prahy. Vrbato! A nemysli si, že jsi nenahraditelnej.“
Mám hypotéku, dvě svoje a jedno vyženěné děcko, ženu na pracáku. Taky má nervy v hajzlu. Už jsem se ptal jinde. Takových vedoucích a s titulem vpředu i vzadu mají všude mraky. Mě, s maturitou, zachraňuje snad jen praxe. Konkurzy nevyhrávám, to už mám taky za sebou. Mlaďochů s titulem chrlí školy mraky a všichni chtějí být hned vedoucími. A co umí? Hovno! Akorát ten cizí jazyk, no dobře a práce na počítači taky není všechno.
No nic, zaženu třesavku pilulí, co mě napsala doktorka, prý nějaké antidepresivum, a musím jít řešit tu Danu. Holt rodina je základ státu a ona je sama. Škoda jí, ale já se přece vyhodit nenechám. Živit tři puberťáky, manželku, barák, banku, milenku, to je život na zdechnutí!
