„Jen si něco poznamenám, mami, jinak to zapomenu.“
„Za dvě minuty tě chci vidět dole u křídla a slyšet Beethovena.“
„Beet-ho-ven!“ zarapoval Albert, když seskakoval ze schodů. Bylo mu sedmnáct, studoval konzervatoř a jeho vášní byl rap. Nejraději by každý večer trávil s kamarádem ve zkušebně a házel rýmy. Protože v létě je čeká důležitý battle, soutěž v rapování.
„Bohuno? Přijedeš na ten sraz z gymplu?“ Spolužačka Slávka valila do telefonu smršť informací.
„Je to v sobotu. Posílala jsem ti pozvánku! Jo a v pátek je v kulturáku koncert. To neuhodneš, čí!?“
„To neuhodnu,“ připustila Bohunka.
„Doktor Martens po třiceti letech! Fakt, nekecám! Kali to zase rozbalil. Zpěvačku mu dělá jeho dcera! To musíš vidět! Vždyť to jsou vlastně tvoje písničky, ne?“
„Já už tohle neposlouchám...“ namítla Bohunka.
„Přijeď už v pátek, Bohu, vyrazíme si! Bude sranda!“
Bohunka se musela posadit. Nebyla si jistá, jestli chce slyšet písničky, které na gymplu pro místní rockovou kapelu Dr. Martens nejen skládala, ale také zpívala. A už vůbec si nebyla jistá, jestli chce vidět Kaliho neboli Vencu Kalinu, což byl kapelník a její první kluk. První velká láska.
„Miláčku, kde jsou ty sójové párky?“ Bohunčin manžel, vegan a jogín, zíral do ledničky. Nikdo v rodině nejedl maso a nikdo nenosil kožené boty ani oblečení. Vždyť oblékat se do mrtvol ve třetím tisíciletí je proti přírodě, proti lidskosti!
Bohunčin manžel také přesně věděl, co jeho ženě sluší. Zjistila už dávno, že je lepší mu vyhovět. Zvykla si nosit své dlouhé vlasy v úhledném drdůlku. Zvykla si na kabelky z koženky. Zvykla si na kostýmky a šaty v nenápadných barvách. V práci přes to stejně nosí bílý plášť. Občas to v ní vřelo. Ale měla pro zvládání vzteku natrénované dechové cvičení. A večer před usnutím, během meditace, pak léčila své vnitřní dítě, svou vnitřní holčičku, která se cítila zraněná. I když, popravdě, tohle zrovna jí příliš nešlo. Jednou se manželovi svěřila s problémem vyvolat své vnitřní dítě.
„Dávej tomu volný průběh, hlavně dýchej a vizualizuj si tu dívenku v sobě. Jaké má vlásky? Jaké má šatičky? Já tvé vnitřní dítě například vidím úplně zřetelně, tak snad bys to mohla zvládnout i ty!“
„Bohunko, a co si vezmeš na sebe na ten váš sraz?“ zajímal se manžel ve čtvrtek večer. „Vhodný by byl asi nějaký méně formální kostým...“
„Do hospody Na rynku? Neblázni, měla bych jít v džínách!“
„Džíny! To nepřichází v úvahu! A co budeš celý víkend jíst? Víš, že tě zlobí žlučník...
A proč vůbec musíš jet už v pátek?“
Lezl na nervy nejen jí, ale i jejímu vnitřnímu dítěti!
Bohunka rozechvěle sledovala hemžení na pódiu, kde několik mladíků zapojovalo kabely. Vzpomínky ji pohltily jako chapadla chobotnice. Viděla se na tomtéž místě před třiceti lety. Černé vlasy do půlky zad, kožený křivák, nezbytné martensky, boty, které si přivezla až z Londýna.
Viděla, jak se nohou opírá o bednu odposlechu, naklání se a křičí do publika: „Nazdar, lidi, není tady někde doktor?“
A dav lidí zařve: „Doktor Martens!“
A pak se kluci za jejími zády opřou do kytar. Oči jí zvlhly. Kam zmizela tahle divoška?
„Děvčata, co budete pít?“ Slávčin manžel ji vytrhl z nostalgie.
„Miláčku, jako za mlada! Pivo a rum, ať je to stylový!“ rozohnila se Slávka.
„Pro mě jen malý a bez rumu. Žlučník,“ dodala Bohunka.
„Raz dva, raz dva, hoď mi víc spodek, Jardo!“ Z repráků se ozývala zkouška odposlechů. Ale pak někdo zařval do mikrofonu: „Já se picnu! Doktorka Martensová osobně!“ Sálem se rozezněl Kaliho zvučný hlas. Zvedla hlavu. Stál tam v tričku a sepraných džínách. Stále tak vysoký, urostlý, prošedivělé vlasy a úsměv, který mu vyryl hluboké vrásky u očí. Seskočil z pódia a objal ji těmi svými tlapami. Čas udělal kotrmelec vzad.
„Tvoje dcera je moc šikovná!“
Po koncertu si Bohunka sedla s Kalim na rampu za kulturákem.
„Je to živel, co? Předloni někde vyhrabala naše staré nahrávky. Hučela do mě, ať opráším kytaru. Sehnala pár kluků, co si hráli v hasičárně jen tak pro radost, a něco jsme nazkoušeli. Pak jsme zahráli o pouťové zábavě a ono se to líbilo. Holka zlatá! Mě tě to po letech zase tak chytlo! Ty písničky vůbec nestárnou, zpívají si je důchodci i děti. To ti je paráda!“
„To je! Úplně mě dostalo, slyšet je po takové době!“ Zachvěla se. Zimou i dojetím. Kali přes ni přehodil svůj křivák. Pohladila odřenou kůži.
„To snad není možný, že ho pořád máš? Ten můj skončil nejspíš někde u našich na půdě...“
Kaliho tvář najednou zvážněla. „Já taky málem skončil na půdě...“
„Jak to myslíš?“ polekala se.
„No, chtěl jsem si to normálně hodit. Víš, po rozvodu. Je to už deset let. Žena mě připravila o barák, o děti. Byl jsem fakt na dně. Večer předtím, než jsem se měl vystěhovat, hledal jsem na půdě provaz a přitom na mě z almary vypadl náš starej zpěvník.“
„Ty ho máš?“ podivila se.
„Počkej, to není všechno! Ten zpěvník se otevřel na stránce s tvým textem. Pamatuješ?
Nevzdávej, když loď se kymácí.
Nevzdávej, když sám se potácíš.
Nevzdávej, tvůj sen se neztrácí.
Jen ho nevidíš, když srdci vládne noc...“
Nevěděla, co má říct.
„Pochopil jsem, že to je vzkaz.“ pokračoval Kali a ukázal palcem kamsi nahoru. „A že mám zvednout zadek a poprat se s tím jako chlap.“
Nebyla schopná promluvit. Slzy kapaly na beton. Objal ji kolem ramen.
„Ne, ne, to jsem nechtěl! Chtěl jsem ti naopak ukázat, jak tvoje písničky chytají za srdce. Proč ses tomu nevěnovala dál? Měla jsi vážně talent!“
„Vždyť víš, musela jsem na medicínu.“
„Doktorka Martensová,“ rýpnul si. Usmála se svojí dávné přezdívce. Přitáhl si ji, rozpustil jí vlasy stažené do uzlu a vtiskl do nich polibek. „Tak je to lepší!“ Pak seskočil z rampy a podával jí ruku. „Pojď, moje dcera by tě chtěla poznat.“
V neděli ráno před domem jejích rodičů kdosi zatroubil. Kali! Přinesl pomačkaný zpěvník jejich kapely.
„Vem si ho. Zachránil mě, zachrání i tebe,“ pronesl záhadně a odjel.
Po obědě Bohunka vylezla na půdu. Otevřela zaprášenou krabici. Byly tam. Martensky z Londýna a starý kožený křivák. Obula si je a nahodila bundu. Známá vůně kůže jí omámila. Posadila se do vypelichaného křesla a zavřela oči. A nejednou to uviděla. Její vnitřní dítě! Tak dlouho nebyla schopná je vyvolat, natož utěšit. Její vnitřní dítě totiž nebyla krásná holčička v růžových šatech. Kdepak! Její vnitřní dítě byl kluk! Malý drzý uličník, který vymyslí tisíc bláznivých nápadů a z tisícího prvního má průšvih. Kluk, co chce být náčelník Apačů, Sandokan a Černý korzár dohromady. Nikdy nepochopila, proč při dětských hrách pořád musela hrát Ribannu. Nebo Marianu, perlu Labuanu. Ona chtěla vyrazit v čele tlupy! Vyšvihnout se na koně a s vlajícími vlasy pronásledovat padouchy. Nebo napnout plachty a s pohledem upřeným k obzoru objevovat nové světy. Nebo hrát na elektrickou kytaru namísto klavíru...
Připadala si, jako by celý život jela ve vlaku proti směru jízdy. A stačilo tak málo, aby se směr obrátil! Rozplakala se.
„Kluku, kam ses mi to zatoulal?“
Chlapec na ni rošťácky mrknul. Otevřela oči a přes slzy se rozesmála tak, až se krov otřásal.
„Mami!? Jsi to ty?“
Albert nevěřil, že ta žena, která v neděli odpoledne vystoupila z auta, je jeho matka. Vlasy volně rozpuštěné, drsná kožená bunda a na nohách. No, to mě podrž, martensky!
„Bohumilo?“ Také manžel nevěřil svým očím. „To je nějaká recese? Vrátila ses do devadesátek? To chceš ranit moje city, když si přijedeš oblečená do kůže mrtvých tvorů?“
„Tihle tvorové jsou mrtví asi tak třicet let, drahý!“ chytila se provokativně za límec bundy. „A není to recese, mám kožené věci odjakživa ráda a budu je nosit, ty mrtvý tvore. A jestli tě to zraňuje, vyřeš si to se svým vnitřním dítětem!“ Vylovila z kabelky ohmataný zpěvník a podala ho Albertovi: „Něco pro inspiraci, zlato!“ Pak se slovy „Vyndej mi tašku z kufru“ hodila manželovi klíčky od auta a zaplula do domu.
Ten červencový večer bylo vedro k zalknutí. Bohunka stála zpocená v davu lidí v klubu na předměstí. Popíjela cider s ledem, pohupovala se do rytmu a přemáhala dojetí. Na pódiu se klátil její Albert. Vlastně, MC Bert. Mikrofon v ruce, kalhoty spuštěné na půl žerdi a lidé mu tleskali s rukama nad hlavou. A MC Bert do melodických beatů rapoval vítězný song letošního battlu.
„Kámo, kámo, nevzdávej, když loď se kymácí.
Kámo, kámo, nevzdávej, když sám se potácíš.
Kámo, kámo, nevzdávej, tvůj sen se neztrácí.
Jen ho, kámo, nevidíš, když srdci vládne noc...“
