1. září 2022

INSPIRACE KNIHOU FALKNOV CALLING - napsali Anna Vocelová, Jiří Wilson Němec, Dana Emingerová, Míša Čápová a Michal Hejna

Falknov Calling, Filip Rokyta alias Dr. Filipitsch
Zadání: Přečtěte nebo si poslechněte úryvky z knihy FALKNOV CALLING úspěšného autora slampoetry Filipa Rokyty a nechte se inspirovat jeho prozaickými minipříběhy. Pokuste se o podobné kraťásky ze svého života a ze svých ulic. Text musí být s pointou a maximálně na deset dvanáct řádek. 

Právě na ukázkách z knížky FALKNOW CALLING se přesvědčíte, že to jde.

PRAHA
Anna Vocelová

ENGELSOVA I.

Právě sem - do malého domku vedle pohřební služby - vedly první kroky mé mámy z porodnice se mnou v náručí. Jeho součástí bylo i truhlářské království mého dědy Vendy, který bydlel s babičkou nad námi. Sotva jsem se začala batolit, staly se hobliny s pilinami mou nejlepší zakázanou potravou.

ROOSVELTOVA I.
Octla jsem se v ní krátce po sametové revoluci, aniž bych musela svůj rodný dům opustit. Místo Engelse totiž naší ulici začal dávat jméno Roosevelt. Táta říkal, že konečně se za adresu nemusíme stydět, že ten pán od R prej nebyl takovej kašpar. A prej to byl dokonce prezident. Sice znám jen Husáka, ale tátovi se musí věřit.

ROOSVELTOVA II.
Naší velkou sesterskou zábavou byla jízda na zelených vrátkách. Vylezly jsme na ně, zmáčkly kliku a setrvačností je nechávaly vozit do jejich úplného otevření. Táta naše jízdy sdílel s o poznání menším nadšením. „Holky, okamžitě dolů! Nebo nebude večerníček!“ ozvalo se z okna. „Nám to nevadí, nám to nevadí, stejně je ta přiblbá Ája s Maxipesem,“ odpověděly jsme sborově, ještě dvakrát se povozily a nakonec slezly dřív, než nás přišel násilím sundat.

NAD ŠTOLOU I.
Přes kouř cigaret není z předsíně do kuchyně skoro vidět, zato hřmotný hlas dědy Oldy je slyšet i k sousedům. „Kde jste, pardálové?“ vítá nás ze svého zeleného ušáku. Nejsem sice pardál, ale běžím za ním, skáču mu na klín a dávám pořádnou štípanou pusu. Sice smrdí kouřem, ale ta pusa za to stojí. Takovou totiž umí jen můj pražský děda.

NAD ŠTOLOU II.
A taky umí pražský děda Olda výborně násobilku. Zato já jsem z ní ve třetí třídě dostala svou první trojku. Babička nám nandala do společného hlubokého talíře krupicovou kaši, zalila ji rozpuštěným máslem, zasypala vrstvou kakaa a moučkového cukru a počtářský trénink mohl začít. Co správný výsledek, to plná lžíce pro každého. „Tři krát osm.“ „Dvacet čtyři.“
„Sedmdesát dva děleno osmi.“ 
 „Devět.“
„Dva krát devět.“ 
 „Osmnáct.“
Za pár minut je talíř připravený na umytí a já na jedničku.

KOMENSKHO NÁMĚSTÍ I. 
„Prima A, třídní učitel ZM. Cože? My budeme mít chlapa?“ zjišťuju první školení den na dveřích gymnázia, kam právě nastupuju. Ze základky znám učitele jenom jednoho, yučoval fyziku a chemii, vlasy měl jak Einstein, kostěné brýle, asi polovinu zubů a děsně páchnul. Někdo říkal, že od těch jeho pokusů, máma říkala, že potem. ZM prej učí zeměpis, tak snad nebude tolik smrdět.


Falknov Calling, Filip Rokyta alias Dr. Filipitsch


PROSTĚJOV
Jiří Wilson Němec

ŽERANOVSKÁ
Bydlel jsem rok u babičky v Žeranovské ulici. Na jednom konci krámek s mlékem a voňavým pečivem a na druhém s pečivem a mlékem. A uprostřed kino. Chodil jsem do něj za odměnu jednou týdně. Babička mi do ruky vtiskla dvě koruny a já se jako první mezi návštěvníky usadil do druhé řady na balkóně. Lístek znějící na to místo byl malý, maličký. Posadil jsem se a pokusil se vyrobit z něj ještě menší lodičku. Podařilo se a já ji posunoval po hraně opěradla sedadla přede mnou. Moc jsem se těšil na Lauera a Hardyho a jejich srandovní eskapády. V sále už zhasli. Bylo vyprodáno a tedy plno. Na poslední chvíli se přiřítila rodinka s lístky, z nichž jeden zněl i na mé místo. Marné bylo mé vysvětlování, že můj lístek někam odplul. Uvaděčka mě vyvedla ven jako černého pasažéra. Sál se řehonil groteskám, ale beze mě. Uvnitř slzy smíchu a mé slzy bezmoci na chodníku v Žeranovské ulici.

ŘEZÁČOVA
Stojí tam. Stojí tam už třetím rokem a jsem na něj opravdu pyšný. Vlastně na ni. Na mou audinu 80. Tchánův dárek z Bavorska. Září červení v plné palbě včetně automatu. 
Očumují ji slintavě všichni v ulici. Radostně v ní často vyvážím celou familii a přátele. Myslím si, že mě tak trošku reprezentuje.
To ráno jsem s ní chtěl vyrazit do Čech. Před domem byl na místě audiny prázdný flek. Pod rouškou noci změnila majitele a odcestovala jinam. 
To mi neměla dělat. Zlostí a vztekem pláču. Už jsem ji nikdy neviděl. 
Soused je jízlivý: „Hele, ber to tak - snadno nabyl, snadno pozbyl.“


Falknov Calling, Filip Rokyta alias Dr. Filipitsch

VYŠEHRAD 
Dana Emingerová

VRATISLAVOVA I
Vyrůstala jsem pod hradbami ve „Vratislavce“, aniž jsem vnímala, že vlastně žiju v ulici významného Přemyslovce, který byl v roce 1085 jako první korunován na českého krále. Vratislavovo jméno mi totiž splývalo s bájnými knížaty z českých pověstí, která jsou v názvech ulic sousedních: Krokova, Neklanova, Hostivítova, Vnislavova… 
A moje kamarádka bydlela přímo na Vyšehradě v Novém proboštství, jehož divoce zpustlá zahrada sousedila se hřbitovem. Odtud jsme vyrážely na výpravy po celé pevnosti a prošmejdily každý její kout. Dodnes cítím v dlani oblou kliku rotundy sv. Martina, co vypadá jako pohádkové zvířátko s ohnutým ocáskem. Vím, že pod Libušinou lázní je ve skále vyhloubená jeskyně a v kříži na náhrobku buditele Josefa Tapina Kuhna se dá otevřít tajná schránka. 
Nikdy jsem však neměla tušení, že v šancích nad Vratislavovou ulicí je nejen zazděná brána, ale dokonce celý kostel… anebo že z východní zdi Starého děkanství vykukuje v podobě okrouhlé věžičky kousek baziliky sv. Vavřince, kterou dal postavit právě první český král Vratislav, v jehož ulici jsem bydlela.

VRATISLAVOVA II
V jedné z mých nejrannějších vzpomínek tlačí moje maminka kočárek s mladší ségrou Vratislavkou vzhůru k Cihelné bráně, zatímco mě zaujme asi půlmetrový otvor ve zdi nízko nad silnicí. Lomcuju rozbitou mříží, za kterou mizí světlo v úzké štole. 
„Tam číhají Vyšehradští jezdci,“ zastaví mě maminka. Podle toho, co říká, si je představím jako blanické rytíře na koních, ale zlé. 
Přestože by se do takové úzké díry žádný dospělák - natož jezdec s koněm - nevešel, od té doby jsem se průduchů do zdejších rozvětvených katakomb tak bála, že už mě nikdy nenapadlo do nich lézt. 


Falknov Calling, Filip Rokyta alias Dr. Filipitsch




















PÍSEK
Míša Čápová

NÁMĚSTÍ J. V. K. I
Hrajeme si na podezdívce před společňákem, prostě a jednoduše před hospodou. Já a Lucka, dvě nerozlučitelné kamarádky, které dělí jen a pouze kamenná zeď mezi spořádaným měšťanským domem a echt smradlavou třetí cenovou. Její maminka tady roznáší, táta čepuje a všichni bydlí nad výčepem v podkroví. Od dědy zrovna dostala mrkačku. Není to její pravej děda, proto jí pořád něco kupuje a podle naší babičky ani táta není její pravej. No a co. 
Mrkačka někde ztratila botu, nemůžeme ji najít. Když ji prý najdeme, dostaneme od Lucky taťky kolu. Pravou kolu. Hurá, po chvilce držíme botičku v ruce, nějaký štangasť ji nejspíš odkopl do rohožky spolu s vajglem. Ach jo, bylo to nechutný. 
Jdeme si pro kolu k výčepu, každá dostaneme jednu celou skleněnou flašku. Přivezli jich teď z jednoty víc, když se otevřely hranice. Říkal to Lucky taťka.

LATRÁN I
Nikdy jsem netvrdila, že budu preludovat jako Chopin, kamarád nikdy netoužil být druhý Laco Deczi. Naši učitelé to viděli stejně. Oba, čerstvě po konzervatoři, odmítli svůj čas ztrácet nad průměrnými talenty, a tak jsme mezi sebou udělali nepsanou úmluvu, že středeční hodiny částečně obětujeme prvoligovému fotbalu. 
Stařičká stopětka paní ředitelky právě odjíždí z parkoviště, trumpetista Honza zapíná ve sborovně čétédvojku, načež může začít pravá čutací seance. Poborský za Slavii pálí jedna báseň, lízátka začínají pomalu osvětlovat fotbalové hřiště, jen my si musíme dávat pozor, abychom slovo Gól neřvali příliš nahlas. 
Z hodiny odcházím s nulovým pokrokem ve svém klavírním umění, obohacena však o nespočet fotbalových znalostí. Tak jako každou středu léta páně 1996.

NÁMĚSTÍ J. V. K. II
Se slzami odemykám vrata a doufám, že budou doma; aspoň mamka. Brejlovec na mně před chvílí v šatně zase pokřikoval Ajfi a všem okolo to přišlo děsně vtipný. Až na mně. Mamka mi vždycky říká, ať se na něj vyprdnu, asi je zakomplexovanej. Prý, že je o dva roky starší a o dvě hlavy menší, tak je z toho asi smutnej. 
„Smutnej? Jízlivej, blbej frajer,“ seknu bradou a hodím tašku pod věšák. Nejradši bych si šla do pokojíčku pustit East 17, ale za chvíli musím do hudebky. 
Máme sbor, což znamená, že tam potkám Jeho. Zpívá v basu, i když sbormistrová tomu zatím říká Kluci. Dneska stál u šaten s Brejlovcem. Nesmál se, jen tam prostě byl. Chvilku se mi zdálo, že se mi za něj očima omlouvá. To je mi ale k ničemu, kéž by se mně aspoň zastal. Řekl by třeba: „Nech toho, seš trapnej.“ 
To on ne. Jen se na mně prostě díval. Má krásný hnědý oči. 
Už jsem u hudebky. Sedí na obrubníku. 
„Čau, ještě je zamčeno. Pojď si sednout.“

NÁMĚSTÍ J. V. K. III
O pár let později. Páteční večer, společňák. 
Září o sobě dává setsakramentsky vědět. 
Chystám se na druhou lekci tanečních, bohužel už vím, do čeho jdu, a tak bych raději nešla. Všichni jsou o dvě hlavy menší, pár hlav jen o hlavu. Dostala jsem k sobě nejmenšího, protože byl neudatelný. My dva, co nezapadli. 
Nevím, proč ho rodiče přihlásili. Je malej, topornej, hluchej a nesvůj. Valčík. Vlaju si parketem s partnerem na hrudi, jemu se mlží brejle, mně rýžka mezi prsy. 
Za pár let se tomu zasměju, teď je mi do pláče.  


Falknov Calling, Filip Rokyta alias Dr. Filipitsch



STREJDÍN
Michal Hejna

ŘÍČNÍ NAVIGACE
Jsem říční navigace Berounky. Být říční navigací je většinou jednotvárná existence, ale občas se na mě přeci jen stane něco zajímavého. Jako například v květnu pětačtyřicátého roku, kde po mě pílili strejdínští obyvatelé na Prahu vítat sovětské vojáky. 
Kousek od soutoku s Loděnickým potokem, jak vede cesta po tarasu, viděli v protisměru nákladní automobil s německými vojáky. Proto tam, kousek od soutoku s Loděnickým potokem, jak vede po tarasu, seskákali z cesty a k tomu tarasu se přitiskli. 
A tam kousek od soutoku s Loděnickým potokem, jak vede cesta po tarasu, zastavil nákladní automobil s německými vojáky a ti se z tarasu jali konat malou potřebu. 
Tak se stalo, že se Strejdínští nevrátili domu zkropeni slzami radosti od Pražanů.