Ceduli „Musíme to opravit“ míjí už poněkolikáté, ale na celém úseku neopravuje nikdo nic.
Jen jeden osamocený pupkatý kopáč hlídá pětikilometrové vyfrézované koryto. Paří se ve třicetistupňovém vedru v montérkách a oranžové helmě ledabyle položené na hlavě. Zády se opírá o nápis „Probíhá technologická přestávka“.
„To bych tady tak chtěla, stát tu v takový výhni v zajetí výfukovejch plynů,“ napadá Báru, zatímco v pohodlí svého černého Peugeota 306 velebí toho, kdo vynalezl klimatizaci. Krásných dvacet stupňů činí tohle pomalu se hýbající parkoviště snesitelnějším.
Vzpomíná si, jak začátkem devadesátých let jeli poprvé Škodou 120 barvy bílá káva navštívit tetu do Německa. Na hranicích byl táta, jakožto řidič, nervózní kvůli důmyslně schovanému proviantu, máma ze své podstaty, Barča proto, že si na ni střídavě odkládaly spící hlavy po stranách sedící sestry. Vedro k padnutí a před nimi nekonečná řada aut. Otevřená okýnka nepomáhala. Táta si utíral zpocené čelo zmuchlaným kostkovaným kapesníkem, zatímco máma se ovívala připravenými cestovními pasy. Dětem dávala trochu napít, ať prý nemají úpal, ale ne moc, aby nemusely zase čurat. Každé zastavení auta s československou značkou považoval táta v Německu jako potenciálně nebezpečné. Uměl sotva „Gutem Tag“ a nechtěl nikomu nic vysvětlovat.
Bára přepíná rádiové stanice, každé dá tak deset, dvacet vteřin, aby nakonec stejně zasunula do přístroje flashku plnou svých oblíbených retrohitů. Užívá si, že se může bez úšklebků spolucestujících dojímat, nebo doprovázet interprety svým falešným zpěvem.
„Óhóhóó.ó.ouóhóhóó.ó.ou, óo My jsme ten správnej tým!“ ozývá se nejen z repráku.
„Když sáhnout si chceš, / kam si dřív nedosáh / a víš dobře kam a s kým. / Tak můžeš pak mít vítězství na dosah, / když je s tebou správnej tým!“
Michala Davida sice nesnáší, ale na semifinálový Reichelův vítězný nájezd sledovaný na tajňačku při hodině počítačů nikdy nezapomene. Stejně jako na vítání podnapilých zlatých hochů na Staromáku. Byla tam se svým prvním klukem Adamem. „Kde je mu asi konec,“ proběhne jí hlavou.
„Proč troubíš, kreténe! Si jako myslíš, že to tím kraválem roztlačíš?“ nadává a gestikuluje naštvaně na testosteronové hovado v černém Passatu stojící před ní. „Hlavně že máš espézetku 007 ROBOT“. Otrávenost kolem stojících řidičů stoupá. Někteří nedočkavci vystupují z aut a snaží se na špičkách dohlédnout co nejdál. Nevidí nic jiného než motorizovanou šachovnici, kde si jsou všichni rovni.
„Telegram s adresou svět / píšu v něm pět vlídných vět / jedné dívce,“ zpívá si Bára spolu s Karlem Zichem a slzami v očích. Nasazuje si sluneční brýle, aby ji nikdo neviděl. Sentimentální nálada nabírá na obrátkách. Špinarové „Den se v růži skryl a z růže vůní bral…“ ji jen podtrhne.
Jakmile dozní „až přijdeš zpátky k nám“, utře si oči a píše zprávu mámě: „Ahoj mami, nevim, kdy dorazim, už hodinu trcim u Benesova, vubec se to nehybe. Pa. B.“
„To bych tady tak chtěla, stát tu v takový výhni v zajetí výfukovejch plynů,“ napadá Báru, zatímco v pohodlí svého černého Peugeota 306 velebí toho, kdo vynalezl klimatizaci. Krásných dvacet stupňů činí tohle pomalu se hýbající parkoviště snesitelnějším.
Vzpomíná si, jak začátkem devadesátých let jeli poprvé Škodou 120 barvy bílá káva navštívit tetu do Německa. Na hranicích byl táta, jakožto řidič, nervózní kvůli důmyslně schovanému proviantu, máma ze své podstaty, Barča proto, že si na ni střídavě odkládaly spící hlavy po stranách sedící sestry. Vedro k padnutí a před nimi nekonečná řada aut. Otevřená okýnka nepomáhala. Táta si utíral zpocené čelo zmuchlaným kostkovaným kapesníkem, zatímco máma se ovívala připravenými cestovními pasy. Dětem dávala trochu napít, ať prý nemají úpal, ale ne moc, aby nemusely zase čurat. Každé zastavení auta s československou značkou považoval táta v Německu jako potenciálně nebezpečné. Uměl sotva „Gutem Tag“ a nechtěl nikomu nic vysvětlovat.
Bára přepíná rádiové stanice, každé dá tak deset, dvacet vteřin, aby nakonec stejně zasunula do přístroje flashku plnou svých oblíbených retrohitů. Užívá si, že se může bez úšklebků spolucestujících dojímat, nebo doprovázet interprety svým falešným zpěvem.
„Óhóhóó.ó.ouóhóhóó.ó.ou, óo My jsme ten správnej tým!“ ozývá se nejen z repráku.
„Když sáhnout si chceš, / kam si dřív nedosáh / a víš dobře kam a s kým. / Tak můžeš pak mít vítězství na dosah, / když je s tebou správnej tým!“
Michala Davida sice nesnáší, ale na semifinálový Reichelův vítězný nájezd sledovaný na tajňačku při hodině počítačů nikdy nezapomene. Stejně jako na vítání podnapilých zlatých hochů na Staromáku. Byla tam se svým prvním klukem Adamem. „Kde je mu asi konec,“ proběhne jí hlavou.
„Proč troubíš, kreténe! Si jako myslíš, že to tím kraválem roztlačíš?“ nadává a gestikuluje naštvaně na testosteronové hovado v černém Passatu stojící před ní. „Hlavně že máš espézetku 007 ROBOT“. Otrávenost kolem stojících řidičů stoupá. Někteří nedočkavci vystupují z aut a snaží se na špičkách dohlédnout co nejdál. Nevidí nic jiného než motorizovanou šachovnici, kde si jsou všichni rovni.
„Telegram s adresou svět / píšu v něm pět vlídných vět / jedné dívce,“ zpívá si Bára spolu s Karlem Zichem a slzami v očích. Nasazuje si sluneční brýle, aby ji nikdo neviděl. Sentimentální nálada nabírá na obrátkách. Špinarové „Den se v růži skryl a z růže vůní bral…“ ji jen podtrhne.
Jakmile dozní „až přijdeš zpátky k nám“, utře si oči a píše zprávu mámě: „Ahoj mami, nevim, kdy dorazim, už hodinu trcim u Benesova, vubec se to nehybe. Pa. B.“
Dochází jí, že čím později do Jihlavy dorazí, tím míň času na výčitky rodiče budou mít. Nesdílí proto nervozitu všech spěchajících kolem, ale užívá si svou hudební chvilku.
„Playlist mám ještě na dvě hodiny,“ pomyslí si zrovna ve chvíli, kdy se pravý jízdní pruh začíná hýbat.
„Playlist mám ještě na dvě hodiny,“ pomyslí si zrovna ve chvíli, kdy se pravý jízdní pruh začíná hýbat.
Zadání:
1. Sice se stále snažíme, aby naši účastnící psali dramatičtěji, aby konflikty byly ničivé, dialogy uvěřitelné a závěry strhující, ale... není na škodu si vyzkoušet psaní takzvaného proudu vědomí. Ponořit se do hlavy úplně obyčejného člověka v úplně běžný den jeho života, podobně, jako to udělala impresionistická spisovatelka Virginia Wolf v Paní Dallowayové. Takže vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se o svém hrdinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)
