(Smutné)
Vyhlédla si břečťanem zarostlou dutinu po vypadlém kameni v zahradní zídce a vybudovala si v ní domov. Z větviček spletla hluboké hnízdo. Ze ztrouchnivělého dřeva, které pilně zpracovávala zobákem, vytvořila hladkou a pevnou misku. Vystala jí mechem a snesla do ní pět modrozelených vajíček. Samička drozda zpěvného, zjistila si majitelka zídky v atlasu ptáků, když si náhodou všimla, jak ji za clonou listí bedlivě sledují dva tmavé korálky očí.
Vyhlédla si břečťanem zarostlou dutinu po vypadlém kameni v zahradní zídce a vybudovala si v ní domov. Z větviček spletla hluboké hnízdo. Ze ztrouchnivělého dřeva, které pilně zpracovávala zobákem, vytvořila hladkou a pevnou misku. Vystala jí mechem a snesla do ní pět modrozelených vajíček. Samička drozda zpěvného, zjistila si majitelka zídky v atlasu ptáků, když si náhodou všimla, jak ji za clonou listí bedlivě sledují dva tmavé korálky očí.
Když šla kolem, drozdice neodletěla, ale načepýřila se a varovně otevřela zobáček.
„Neboj, vždyť já se na ty tvý děti těším stejně jako ty.“
Jednoho rána zahlédla v trávě svítit maličkou modrozelenou skořápku. O kousek dál další. S neblahým tušením se přiblížila k hnízdu. Mezi zbytky vajíček leželo torzo ptáčka s urvaným křídlem, bez hlavičky. Ztuhlé pařátky pod zkrvavělým bříškem ještě pevně svíraly zbylé vajíčko.
Úkol:
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...)
Nejpěknější chvíle
(Krásné)
„Zase na sebe řvou!“
„Zase na sebe řvou!“
Osmiletý Matěj si zacpal uši a vtisknul se do škvíry za gaučem. „Tahle se pořád hádala máma s tátou. Táta pak odešel. Říkal, že to je stejně všechno jen kvůli mně, že mě máma moc rozmazluje.“ Už ani brečet nemohl.
„Strejda určitě odejde taky, a máma bude zase smutná!“
Rozhodl se.
„Uteču!“
Potichu se vysunul ze svého úkrytu, ze skříně vyndal odřený batůžek, nacpal do něj všechny sušenky z misky, rozbil porcelánovou truhličku s ušetřenými drobnými, , a vyplížil se ven. Na nádraží. U pokladny požádal o lístek do vzdálenějšího města, kde bydlela babička. Z batůžku vysypal obsah pokladničky.
„Jedeš sám,“ podivila se pokladní.
„Máma čeká u vlaku,“ zalhal.
„A to kupuješ lístek jen pro sebe? Navíc vlak jede až za dvě hodiny. Víš co, počkej tady.“
Vyděšeně se na ni díval, ale poslušně si sedl. Ona zatím někam dlouho volala.
Za půl hodiny se v hale objevili oba. Mamka i její partner.
Za půl hodiny se v hale objevili oba. Mamka i její partner.
„Matýsku, co tě to napadlo? Kam jsi chtěl jet? Co kdyby se ti něco stalo?“ zahořekovala mamka a objala ho.
„Víš, já jen nechtěl, aby strejda od tebe kvůli mně odešel tak jako táta“.
„Kluku bláznivá,“ vyhrknul mamčin doprovod. „Když si to nebude tvoje máma přát, tak zůstanu. Jen ale jestli to budeš chtít i ty,“ usmál se.
„Víš, já jen nechtěl, aby strejda od tebe kvůli mně odešel tak jako táta“.
„Kluku bláznivá,“ vyhrknul mamčin doprovod. „Když si to nebude tvoje máma přát, tak zůstanu. Jen ale jestli to budeš chtít i ty,“ usmál se.
„Strejdo!“ Matěj mu v přívalu radosti skočil kolem krku. „Ale nebudete se už hádat, že ne?“
„Nebudeme,“ zamumlali oba. Dost nepřesvědčivě. Matýsek to nevnímal. Položil strejdovi hlavu na rameno a nechal se odnést do auta.
„Nebudeme,“ zamumlali oba. Dost nepřesvědčivě. Matýsek to nevnímal. Položil strejdovi hlavu na rameno a nechal se odnést do auta.
Slastně přitom přivíral oči. Bylo to nejpěknější, co zatím kdy zatím poznal.
Pozdní večeře
(Hnusné)
„Mám hlad, že bych snad spolykala i hřebíky,“ pomyslela si sotva vstoupila do bytu. Otevřela ledničku. Věru, smutný pohled.
„Mám hlad, že bych snad spolykala i hřebíky,“ pomyslela si sotva vstoupila do bytu. Otevřela ledničku. Věru, smutný pohled.
„No jasně. Přes víkend byl doma Honza,“ usmála se láskyplně, když si vybavila svého habána.
„Dokonale to tu vymetl,“ povzdechla si. Už chtěla lednici zavřít, když jí pohled padl na pečlivě zabalený dlouhý předmět.
„No ne! Klobása! Nebo točeňák?“
Vyndala balíček a porozhlédla se po kuchyni. Dobrý! Je tu zbytek ztvrdlého chleba, a kečup. Mlsně začala obsah zbavovat obalu. Z papíru nejdřív vykoukla trojúhelníková hlava následovaná dlouhým štíhlým tělem ozdobeným vlnovkou.
Zděšeně vystřelila ruce nad hlavu a zaječela. Had sklouzl po holých nohou a zaplul do pantofle.
V záchvatu paniky vykopla nohu do výšky. Ztuhlá zmije se jak palačinka obrátila ve vzduchu a přistála jí na hlavě.
Něco ruplo. Odlomená polovina těla s hlavičkou se usídlila ve vlasech, zbytek dopadl do dřezu.
Stalo se, co se stát muselo.
Omdlela jak špalek.
Vedle na zemi ležel nepovšimnutý malý papírek, který po otevření ledničky vypadl: „Mami v žádném případě to nerozbaluj! Toho hada jsem našel u silnice na stopu, a chci i ho vzít příští týden do školy na laborky.“
Pomsta sladká nebyla
(Smutné)
„Když já ho pořád miluju,“ vzlykala Helena.
„Jenže rozvádět ses chtěla ty, ne on.“
„Já kráva si myslela, že mu dojde, jak špatně se ke mně choval a že se vrátí. Marto, já ho tím chtěla jen vytrestat... a on zatím... Bude se ženit, čeká dítě. Je šťastnej, chápeš? Šťastnej! A tak hrozně mi ubližoval. Ale ještě bude litovat! Já se mu pomstím!“
„Buď ráda, že ses ho zbavila. Radši se něčeho napijeme.“ Začala pátrat v ledničce, když uslyšela klapnutí domovních dveří. Vzápětí jí do uší dolehl vzdálený výkřik. Změť zděšených hlasů. Vyhlédla ven. Na chodníku pod oknem v mezipatře ležela Helena. Kolem hlavy se jí pomalu rozlévala krev. Kdosi volal záchranku.
Svou kamarádku Marta potkala po řadě měsíců. Nedaleko od domova pro zdravotně postižené. Proti ní se nejistě šourala shrbená postava.
„Když já ho pořád miluju,“ vzlykala Helena.
„Jenže rozvádět ses chtěla ty, ne on.“
„Já kráva si myslela, že mu dojde, jak špatně se ke mně choval a že se vrátí. Marto, já ho tím chtěla jen vytrestat... a on zatím... Bude se ženit, čeká dítě. Je šťastnej, chápeš? Šťastnej! A tak hrozně mi ubližoval. Ale ještě bude litovat! Já se mu pomstím!“
„Buď ráda, že ses ho zbavila. Radši se něčeho napijeme.“ Začala pátrat v ledničce, když uslyšela klapnutí domovních dveří. Vzápětí jí do uší dolehl vzdálený výkřik. Změť zděšených hlasů. Vyhlédla ven. Na chodníku pod oknem v mezipatře ležela Helena. Kolem hlavy se jí pomalu rozlévala krev. Kdosi volal záchranku.
Svou kamarádku Marta potkala po řadě měsíců. Nedaleko od domova pro zdravotně postižené. Proti ní se nejistě šourala shrbená postava.
„Heleno!“ vyrazila radostně.
Žena zvedla hlavu. Nepřítomný úsměv, oči podivně prázdné.
„Ty si Marta? Áno... áno! Marta. Máš se dobře? Tady mám kočičku,“ ukázala na keř. „Nosím jí sem sladký mlíčko. Dáváš taky svý kočičce mlíko?“
Aniž vyčkala odpověď, začala se od strnulé Marty šouravou chůzí vzdalovat.
Létající talíře nad Skotskem
(Veselé)
(Veselé)
O létajících talířích jste jistě už mnohokrát četli. Jeden takový, který se vyskytl nad Skotskem v dobách, kdy Češi začali objevovat svět, má však zcela prozaické vysvětlení. K dobrodružné cestě drkotavou karosou s partou mladých dobrodruhů ji přemluvil syn a jeho přítelkyně Lenka. Důvod byl prostý. Mladí si chtěli zajistit hodnotný servis. Strava se totiž připravovala výhradně na lihových vařičích, a kdo jiný by to zvládl lépe, že?
Utábořili se kempu. V danou dobu však žel bylo v provozu pouze pánské WC. Dámy se nacházely v dočasné v opravě. Po večeři zbyla halda špinavého nádobí. No, a kdo jiný by jeho očistu zvládnul lépe, že?
„Leni, buď tak hodná a hlídej dveře, jo?“
„Leni, buď tak hodná a hlídej dveře, jo?“
Sama se s tou hromadou natlačila do malého prostoru s umyvadlem a košem na odpadky. Čisté nádobí rovnala do úhledného komínku na koš. Klaply dveře.
„Lenko, děje se něco?“ zavolala. Nic. Prudce se otočila. Ve dveřích stál zcela konsternovaný místní gentleman. S pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima na tu scénku hleděl jako Lotova žena na zkázu Sodomy. Úlekem zavadila o koš a dovnitř vklouzlo vše, co tak pečlivě umyla.
V panice jídelní náčiní dolovala zpátky z koše a vyrážela ze sebe jediné z těch několika málo jí známých anglických slov:„Sorry, sorry, sorry...“
Když se rudá hanbou jako lasička prosmykla mezi oněmělým Skotem a zbylou škvírou ven, zatmělo se jí před očima znovu. Na palouku se malebně rozprostřela s plechovkami piva celá ta veselá parta, včetně syna a Lenky a živě si o čemsi rozprávěla. Bez jediného slova po nich začala metat talíře. Příbory. Naposledy letěl kotlík.
