Naštvané dupavé kroky se vydávají z bratrova pokoje do chodby, teatrální mlácení dveřmi naznačuje, že už je v předsíni. Chvíle ticha a pak: "Náčelník je tady! Ale tam já už nejdu. Já byl minule. Ať jde Adam."
Dupot stáda slonů se vrací do pokoje. Zvedám se. Jdu si pro bundu a pro pajdu připravenou v malé mističce na parapetu. Mamka ještě rychle nalévá do zavařovačky polívku, co zbyla od oběda. Vycházím ven a za plotem stojí on - Náš Náčelník.
„Dobrý den, mladý pane,“ zdraví a v usmívajícím se obličeji je vidět, jak za posledních 18let sešel. Byla to důvěra ve špatné lidi, co ze souseda s dobrým příjmem a v pěkném oblečení udělala prvotřídního santusáka.
"Tady je polívka od mamky a pajda od táty."
„No né, vaší rodiče jsou zlatí lidé, zlatí lidé vám povídám."
Přebírá pytlík s polívkou a kouká na minci.
„Vyřiďte, že ji na začátku měsíce hodím do schránky. Jo vyřídím.“
Igelitku chvíli posouvá z prstů na zápěstí a zase zpět. Prsty, kterým chlad poslední zimy dal zabrat, už nemají takový stisk.
„Koukal jsem, že tu není auto. Říkal jsem si, jestli jste vůbec doma.“
No jo, to auto, díky němu nás Náčelník vlastně vystopoval. Když jsme se přestěhovali z bytu do domu, dlouho jsme o něm neslyšeli. Jednoho dne zazvonil a celý šťastný tátovi vysvětloval, jak si všiml známého auta a že si pamatuje espézetku.
„To je teď děs ta zima, „vytrhne mě jeho hlas.
No jo, to auto, díky němu nás Náčelník vlastně vystopoval. Když jsme se přestěhovali z bytu do domu, dlouho jsme o něm neslyšeli. Jednoho dne zazvonil a celý šťastný tátovi vysvětloval, jak si všiml známého auta a že si pamatuje espézetku.
„To je teď děs ta zima, „vytrhne mě jeho hlas.
„Sem teď nedávno upad, to byla bolest mladý pane.“
Vyhrnuje rukáv ošuňtělé bundy, vím, že přijde něco, co by ocenil možná jen otrlý fanoušek krváků. Podivná rána, velký flek zaschlé krve.
„Nechcete náplast? Né, to už je dobré. Tak já půjdu, nebudu zdržovat. Pozdravujte rodiče.“
Otáčí se a kulhavým krokem se belhá dál, na zádech bundy hlava Indiana logo týmu XYXY.
„Zlatí lidé, ty vaší rodiče, já to říkám pořád, no jo, naschle. Na shledanou,“ křiknu za postavičkou, která křičí na celou ulici chvalozpěv na mé rodiče.
