Vstala a zamrazilo ji. Trochu nejistě pohlédla z okna ven do tmy. Měla nepříjemný pocit, že ji někdo pozoruje a nebylo to poprvé. Zamířila ke vstupním dveřím a zmáčkla kliku. Trochu ji uklidnilo, že nezapomněla zamknout, ale pachuť strachu v ní zůstala.
„Ušiju si závěsy,“ umiňovala si. „Prostě večer zatáhnu a nikdo mi sem čumět nebude, i kdyby chtěl,“ přesvědčovala rázně sebe sama.
V kuchyni otevřela lahev vína, nalila si sklenku a pustila potichu rádio. Hlas moderátora ji příjemně konejšil a napětí z těla odcházelo. Zabalila se do deky a začala číst. Nedokázala se ale soustředit, písmenka jí vířila před očima jako tančící dervišové. Zvenčí jí do mysli najednou pronikla dvě slova – mimozemské entity. Trhla sebou a kniha jí vypadla z ruky. Nebyla si jistá, zda slyšela správně. Potřásla hlavou: „To ten druhý dům. Kvůli němu teď vyšiluju.“
„Ušiju si závěsy,“ umiňovala si. „Prostě večer zatáhnu a nikdo mi sem čumět nebude, i kdyby chtěl,“ přesvědčovala rázně sebe sama.
V kuchyni otevřela lahev vína, nalila si sklenku a pustila potichu rádio. Hlas moderátora ji příjemně konejšil a napětí z těla odcházelo. Zabalila se do deky a začala číst. Nedokázala se ale soustředit, písmenka jí vířila před očima jako tančící dervišové. Zvenčí jí do mysli najednou pronikla dvě slova – mimozemské entity. Trhla sebou a kniha jí vypadla z ruky. Nebyla si jistá, zda slyšela správně. Potřásla hlavou: „To ten druhý dům. Kvůli němu teď vyšiluju.“
Vykoukla z okna. Bylo zataženo a ve tmě nebylo nic vidět. Stejně věděla, že tam je. Na dohled od ní stál ještě jeden opuštěný dům.
Přestěhovala se sem loni na jaře. Zatoužila po větším klidu. Po místě, kde nebude na lidi narážet na každém kroku jako ve městě. Úplně náhodou objevila tenhle domeček na kraji lesa. Všude kolem louky, za kopcem rybník a v lese potok. Do vesnice to bylo deset minut. Víc než rok tady prožívala rajskou idylu. Až do minulého týdne.
Šla na obvyklou večerní procházku. Pokaždé se zastavila u staré švestky, odkud byl krásný výhled na celé okolí. Opřela se o nahnutý kmen a kochala se tím, jak zeleň louky přechází do modře nebe. Barevné divadlo, které bylo v každém ročním období a v každou denní hodinu jiné.
Přestěhovala se sem loni na jaře. Zatoužila po větším klidu. Po místě, kde nebude na lidi narážet na každém kroku jako ve městě. Úplně náhodou objevila tenhle domeček na kraji lesa. Všude kolem louky, za kopcem rybník a v lese potok. Do vesnice to bylo deset minut. Víc než rok tady prožívala rajskou idylu. Až do minulého týdne.
Šla na obvyklou večerní procházku. Pokaždé se zastavila u staré švestky, odkud byl krásný výhled na celé okolí. Opřela se o nahnutý kmen a kochala se tím, jak zeleň louky přechází do modře nebe. Barevné divadlo, které bylo v každém ročním období a v každou denní hodinu jiné.
Tentokrát byl úplněk. Večerní nebe bylo jasné, jako když vymete. Louka vypadala v záři měsíce celá stříbrná a dům v dálce na ni vrhal svůj stín. Bylo na něm něco zvláštního. Připadalo jí, že je živý. Zdálo se, že ji upřeně pozoruje.
„Blbneš“, řekla si v duchu, „ten barák přece ožít nemůže. To bude tím úplňkem.“
Přesto se nemohla zbavit tísnivého pocitu, že ji někdo sleduje. V noci se jí pak zdálo, jak se dům přibližuje k jejímu domečku a nakonec ho celý spolkne. Probudila se celá zpocená.
Další den se šla k domu podívat. Nakukovala dovnitř, neviděla ale nic zvláštního. Byl opuštěný jako vždycky. Večer po dlouhé době vynechala obvyklou procházku. Poprvé od té doby, co se nastěhovala, se v domečku necítila bezpečně.
Stejně podivný pocit měla i teď. Zpoza mraků najednou vykouknul měsíc a stínové divadlo, které rozehrál, v ní vzbudilo pocit, jakoby ten druhý dům vykročil směrem k ní. Natáhla se pro sklenku s vínem a vypila ji na ex. Pak si nalila si ještě jednu.
„Zajedu do města a koupím nějakou látku. Se závěsy to tady bude útulnější,“ rozhlížela se kolem sebe a snažila se ovládnout vzrůstající paniku. Nepřítomně pohlédla na sklenici ve své ruce a bez rozmýšlení ji vypila. Prázdnou ji postavila na stůl a vykročila směrem k ložnici. Zarazila se, když si uvědomila, že na chodbě nemůže rozsvítit. Ráno praskla žárovka a ještě ji nevyměnila. Vrátila se a tentokrát se napila přímo z lahve.
„To dáš,“ přesvědčovala sama sebe. „Kdyby něco, praštíš ho tou lahví,“ povzbuzovala se dlouhými loky vína cestou do ložnice. Když vklouzla do postele, byla už lahev prázdná. Postavila ji na noční stolek. Pro jistotu.
Druhý den měla hlavu jako střep. Nebyla zvyklá pít.
„Blbneš“, řekla si v duchu, „ten barák přece ožít nemůže. To bude tím úplňkem.“
Přesto se nemohla zbavit tísnivého pocitu, že ji někdo sleduje. V noci se jí pak zdálo, jak se dům přibližuje k jejímu domečku a nakonec ho celý spolkne. Probudila se celá zpocená.
Další den se šla k domu podívat. Nakukovala dovnitř, neviděla ale nic zvláštního. Byl opuštěný jako vždycky. Večer po dlouhé době vynechala obvyklou procházku. Poprvé od té doby, co se nastěhovala, se v domečku necítila bezpečně.
Stejně podivný pocit měla i teď. Zpoza mraků najednou vykouknul měsíc a stínové divadlo, které rozehrál, v ní vzbudilo pocit, jakoby ten druhý dům vykročil směrem k ní. Natáhla se pro sklenku s vínem a vypila ji na ex. Pak si nalila si ještě jednu.
„Zajedu do města a koupím nějakou látku. Se závěsy to tady bude útulnější,“ rozhlížela se kolem sebe a snažila se ovládnout vzrůstající paniku. Nepřítomně pohlédla na sklenici ve své ruce a bez rozmýšlení ji vypila. Prázdnou ji postavila na stůl a vykročila směrem k ložnici. Zarazila se, když si uvědomila, že na chodbě nemůže rozsvítit. Ráno praskla žárovka a ještě ji nevyměnila. Vrátila se a tentokrát se napila přímo z lahve.
„To dáš,“ přesvědčovala sama sebe. „Kdyby něco, praštíš ho tou lahví,“ povzbuzovala se dlouhými loky vína cestou do ložnice. Když vklouzla do postele, byla už lahev prázdná. Postavila ji na noční stolek. Pro jistotu.
Druhý den měla hlavu jako střep. Nebyla zvyklá pít.
„Rozchodím to,“ vyrazila na nákup do vesnice. Brzy se ukázalo, že to nebyl nejšťastnější nápad. V konzumu potkala starou Novákovou, největší drbnu široko daleko. Vždycky se jí snažila vyhnout, protože koho ta dostala do spárů svojí žvanivosti, toho hned tak nepustila.
"Ráda vás vidím, hrnula se k ní, „víte, co je nového?“
"Ráda vás vidím, hrnula se k ní, „víte, co je nového?“
Marie zavrtěla hlavou a sykla.
„Je vám něco?“ zvědavě se vyptávala Nováková.
„Pobolívá mě zub,“ zalhala Marie. Přece jí nebude vyprávět, že sama vypila celou lahev vína, protože se jí zdálo, že jí jde naproti sousední dům. Marně doufala, že ji Nováková nechá na pokoji.
„Je vám něco?“ zvědavě se vyptávala Nováková.
„Pobolívá mě zub,“ zalhala Marie. Přece jí nebude vyprávět, že sama vypila celou lahev vína, protože se jí zdálo, že jí jde naproti sousední dům. Marně doufala, že ji Nováková nechá na pokoji.
„Na to je dobrý odvar z hřebíčku,“ poradila jí. „Abych ale nezapomněla tu novinu,“ celá se třásla, aby to konečně mohla říct.
Marie rezignovala: „Jakou?“
„Budete mít souseda. Ten dům na louce má nového majitele. Ňákej chlápek z hlavního města a prej štramák,“ mrkla na ni Nováková. "Aspoň tam nebudete pořád tak sama, Mařenko".
Marie rezignovala: „Jakou?“
„Budete mít souseda. Ten dům na louce má nového majitele. Ňákej chlápek z hlavního města a prej štramák,“ mrkla na ni Nováková. "Aspoň tam nebudete pořád tak sama, Mařenko".
Marii celým tělem projel nepříjemný pocit. Nevěděla, zda proto, že se do domu někdo nastěhuje, nebo kvůli familiárnosti, s jakou ji Nováková oslovovala Mařenko.
„To je zajímavé paní Nováková. Já už musím jít,“ snažila se vykroutit.
„To je zajímavé paní Nováková. Já už musím jít,“ snažila se vykroutit.
„Počkejte na mě, Mařenko. Já už mám taky všechno. Jdeme stejným směrem, tak si můžeme ještě popovídat." Marie si povzdychla. Tentokrát se jí jen tak nezbaví.
Sotva vyšly z obchodu, čapla ji Nováková za ruku, oči na vrch hlavy: "To je on."
U konzumu stálo zaparkované černé auto a vystupoval z něj muž. Neurčitého věku, střední postavy. Šedé vousy a pronikavé oči. Bylo v nich něco, z čeho Marii zamrazilo. Měla pocit, že jí vstoupil přímo do hlavy a přehrabuje se v jejích myšlenkách.
„Zapomněla jsem, že musím ještě na poštu,“ vyhrkla a rychle odcházela opačným směrem.
Sotva vyšly z obchodu, čapla ji Nováková za ruku, oči na vrch hlavy: "To je on."
U konzumu stálo zaparkované černé auto a vystupoval z něj muž. Neurčitého věku, střední postavy. Šedé vousy a pronikavé oči. Bylo v nich něco, z čeho Marii zamrazilo. Měla pocit, že jí vstoupil přímo do hlavy a přehrabuje se v jejích myšlenkách.
„Zapomněla jsem, že musím ještě na poštu,“ vyhrkla a rychle odcházela opačným směrem.
Když se pak vracela domů, černé auto u konzumu už nestálo. Ulevilo se jí. Na chvíli. Parkovalo u kostela.
Každý večer před spaním pak stávala u okna a pozorovala protější dům. Po týdnu už na sebe byla trochu naštvaná.
„Jsi magor,“ opakovala si v duchu. „Ten barák je prázdný. Nikdo v něm není a dům ožít nemůže. Uklidni se.“
Každý večer před spaním pak stávala u okna a pozorovala protější dům. Po týdnu už na sebe byla trochu naštvaná.
„Jsi magor,“ opakovala si v duchu. „Ten barák je prázdný. Nikdo v něm není a dům ožít nemůže. Uklidni se.“
V kuchyni našla poslední láhev vína. Popíjela teď každý večer. Zachumlala se do deky a po dlouhé době si pustila televizi. Běžel v ní film o mimozemšťanech, kteří dokázali lidi využívat jako své hostitele.
Byla sotva v půlce, když někdo zabouchal na dveře. Krve by se v ní nedořezal.
Pak si dodala odvahu: „Jsi jak malá. Co by se asi tak mohlo stát.“
Šla otevřít. Za dveřmi stál její nový soused. Omluvně se usmíval: „Doufám, že jsem vás nevyděsil. Přijel jsem teď večer. Zjistil jsem, že nemám sirky, abych mohl zatopit. Vidím, že svítíte, tak jsem se osmělil zaklepat na vaše dveře.“
Zblízka už nevypadal tak děsivě. Dokonce se jí zdálo, že má laskavé oči.
Podala mu ruku: „Jmenuji se Marie.“
Odpověděl a řekl jí své jméno. Okamžitě se jí vypařilo z hlavy a nedokázala si ho vybavit. Bylo to divné. Zároveň jí bylo hloupé zeptat se znovu.
Pozvala ho dál: „Dáte si kávu nebo čaj?“
„Káva by byla fajn,“ odpověděl.
„Nechápu, proč jsem tak blbla, je to docela příjemný člověk,“ pomyslela si.
Něco jí vyprávěl. Všechno jakoby ale okamžitě skončilo v nějakém časoprostoru, do kterého Marie vůbec nedosáhla. Nedokázala si vybavit ani slovo z toho, co říkal. Začala v celém těle pociťovat zvláštní slabost.
„Není vám dobře? Zbledla jste,“ slyšela najednou jeho hlas naprosto jasně.
„Není vám dobře? Zbledla jste,“ slyšela najednou jeho hlas naprosto jasně.
„To nic není. Jen si potřebuji lehnout,“ zašeptala.
„Pomůžu vám,“ okamžitě se nabídl.
„Ne, to je dobré,“ odmítla. Když ale vstala ze židle, nohy ji přestaly poslouchat.
Vzal ji do náruče a odnesl do ložnice. Jakmile se jí dotkl, vnímala v celém těle zvláštní vzrušující vibraci. V ložnici ji začal pomalu svlékat. Přitom neustále mluvil. Vůbec nerozuměla tomu, co říká. Jakoby mluvil nějakou neznámou řečí.
Když byla nahá, usmál se a upřeně se jí zadíval do očí. Najednou měla pocit, že sedí přímo v její hlavě. Před očima se jí začal proměňovat. Jeho tělo ztratilo svůj pevný tvar a proměnilo se v třaslavý rosol, který ji celou objal. Vnímala, jak je úplně všude kolem ní. Připadalo jí, že je do něj celá ponořená. Bylo to zvráceně vzrušující. Jakoby vstupoval do každé buňky jejího těla. Jakoby se ten rosol skládal ze stovek maličkých penisů, které pronikaly do její pokožky jako do vagíny a spouštěly v jejím těle ohňostroj.
Najednou všechno potemnělo. Znovu se zhmotnil. Teď stál přímo nad ní. Díval se jí zblízka do očí. Jeho úsměv už zdaleka nebyl tak přívětivý a ve tváři měl výraz predátora. Pevně ji chytil jednou rukou pod krkem a výhružně jí zašeptal do ucha: „Teď mi ho pěkně vykouříš, ty čubko.“
Když byla nahá, usmál se a upřeně se jí zadíval do očí. Najednou měla pocit, že sedí přímo v její hlavě. Před očima se jí začal proměňovat. Jeho tělo ztratilo svůj pevný tvar a proměnilo se v třaslavý rosol, který ji celou objal. Vnímala, jak je úplně všude kolem ní. Připadalo jí, že je do něj celá ponořená. Bylo to zvráceně vzrušující. Jakoby vstupoval do každé buňky jejího těla. Jakoby se ten rosol skládal ze stovek maličkých penisů, které pronikaly do její pokožky jako do vagíny a spouštěly v jejím těle ohňostroj.
Najednou všechno potemnělo. Znovu se zhmotnil. Teď stál přímo nad ní. Díval se jí zblízka do očí. Jeho úsměv už zdaleka nebyl tak přívětivý a ve tváři měl výraz predátora. Pevně ji chytil jednou rukou pod krkem a výhružně jí zašeptal do ucha: „Teď mi ho pěkně vykouříš, ty čubko.“
Marie ztuhla. Nedokázala se pohnout. Vyděšeně sledovala, jak si rozepíná kalhoty a vytahuje z nich něco, co se pozemské mužské chloubě podobalo jen vzdáleně. Na vrcholku jeho údu bylo neuvěřitelné množství pohybujících se drobných tykadel. Marii připomněly šneka. Napadlo ji, zda by se stáhly, kdyby se jich dotkla.
Neušlo mu, jak na něj fascinovaně zírá, a zasmál se: „Budeš mít dost času si s ním pohrát, maličká.“
Neušlo mu, jak na něj fascinovaně zírá, a zasmál se: „Budeš mít dost času si s ním pohrát, maličká.“
Přiblížil ho k jejím ústům. Neustále se jí přitom díval upřeně do očí. Tykadélka se začala prodlužovat a jemně masírovala Mariiny rty tak dlouho, dokud je sama nepootevřela. Pak vklouzla dovnitř a dotýkala se všech částí jejích úst. Některá velmi pomalu postupovala až hluboko do krku. Každý dotyk Marie vnímala jako vzrušující vibraci. Šířila jejím tělem jako ohnivá vlna a znovu v něm spouštěla ohňostroj orgasmických pocitů. Když se dostala na svůj vrchol, vytryskla z tykadélek hustá tekutina. Překvapilo ji, že chutí připomínala hrušky se skořicí smíchané se špetkou chilli. Bylo to poslední, co vnímala, než svět kolem ní znovu zčernal.
Když se probrala, ležela sama v posteli přikrytá peřinou. Nebyla si jistá, co se s ní dělo.
„Nemáš pít víno a čučet na pitomý sci-fi, pak máš divoký sny,“ pomyslela si v duchu.
Vykoukla z okna. Dům na druhé straně byl potemnělý a osamělý jako vždy. Nestálo před ním žádné auto. Marie zavrtěla nechápavě hlavou. Byla přesvědčená, že se jí to všechno jenom zdálo. Dala se do ní zima. Pečlivě okno zavřela a šla si uvařit čaj. Na lince vedle lahve vína našla lístek zatížený krabičkou od sirek.
Byl na něm napsán vzkaz: „Ještě se uvidíme, maličká.“
Když se probrala, ležela sama v posteli přikrytá peřinou. Nebyla si jistá, co se s ní dělo.
„Nemáš pít víno a čučet na pitomý sci-fi, pak máš divoký sny,“ pomyslela si v duchu.
Vykoukla z okna. Dům na druhé straně byl potemnělý a osamělý jako vždy. Nestálo před ním žádné auto. Marie zavrtěla nechápavě hlavou. Byla přesvědčená, že se jí to všechno jenom zdálo. Dala se do ní zima. Pečlivě okno zavřela a šla si uvařit čaj. Na lince vedle lahve vína našla lístek zatížený krabičkou od sirek.
Byl na něm napsán vzkaz: „Ještě se uvidíme, maličká.“
