Z otevřeného okénka ke mně doléhá známá melodie, zpomalím. Zastavuji a dělám, že něco hledám ve svém batohu. Co mi ta melodie připomíná?
Červenec 1993 v Brně. Venku na stadionu se chystá událost roku.
Koncert kapely Metallica. Nevídané, neslýchané, přijede Metallica. Neváhala jsem ani minutu a koupila lístek. Lístek za 500,-Kč, je to hodně, ale chci tam být, za zážitky jsem ochotna utratit vše. No tak holt budu mít zase každý den k jídlu čtvrtku chleba a tavený sýr. A hlavně tam určitě bude on, Jirka.
Kráčím rušnou ulicí ze svého podnájmu ke stadionu, mám to pěšky jen asi deset minut. Z různých směrů proudí rozesmáté hrozny fanoušků Metallicy. Mladí, staří, kluci, holky, děti. Někteří jednou z daleka, asi z Ostravy, bo slyším sprostá slova a cinkají lahve. Za mnou slyším, ,,hele vole“, asi Pražáci, no jo chytří jak rádio. ,,Prej v Brně nemaj metro ani tramvaj, jen nějakou ,,šalinu“.“ Zanotuji si: ,,Jo, Pražákům těm je tu hej, …“ ti byli všude dvakrát a od všeho mají klíč.
Kráčíme natěšeni, já sice sama, ale teď mi to vůbec nevadí. Kráčíme v očekávání, jaký bude koncert světoznámé skupiny. Věřím, že tam bude Jirka, domluveni nejsme, ale třeba se potkáme. Už tolikrát ve mně vzbudil naději, že se mu líbím, že spolu budeme chodit, no zatím nechodíme. Doma, kvůli tomu, sedět nebudu.
Jirka má svou rockovou kapelu a to je, myslím, skoro povinnost, poslouchat rockové klasiky, určitě tam bude a možná tam budeme spolu. Já se tak těším, hlavu si můžu ukroutit, jak ho vyhlížím.
Koncert jsem tím pádem vnímala tak napůl, pořád jsem vyhlížela Jirky, ale v záplavě modrých riflových bund, prostě ,,džisek“ jsme byli jeden jako druhý.
Z koncertu jsem nadšená, ještě teď mám nablikané v očích od světelných efektů a v hlavě mi zní má nejoblíbenější skladba Nothing else Matters.
Ze svých úspěchů u kluků, hlavně u Jirky, už tak nadšená nejsem, ale dnes v noci je mi to fuk. Mám zážitek, velký, barevný, hudební. Usínám s úsměvem na rtech a melodií v hlavě.
Po nějaké době jsme se potkali. ,,Ty jo Jani, 500 Kč, to je trochu hustý.“
Zamrzí mě, že Jirka na koncertě vůbec nebyl, hlavně že hraje na sólovou kytaru a jako jediný z kapely má hudební vzdělání. Reaguji: ,, Jirko, ale ten koncert byl fantastický a byl v Brně, měl jsi to 20 km od domu. Byli tady fanoušci nejen z celé republiky, taky Němci, Maďaři, Holanďani a nevím kdo ještě.“
,,No, teď mě to mrzí, když mi všichni, kteří na koncertě byli, o něm nadšeně vyprávějí.“ ,, Jirko, já jsem moc ráda, že jsem na koncert šla, byl úžasný a všichni lidi taky, napříč českomoravskoslezkým spektrem.
Smutně odvětí: ,,Jani, tak snad někdy příště.“
Vitrážovým oknem prostupuje sluneční záře, blankytně modrá obloha se skoro nehodí do toho smutného prosincového dopoledne roku 2014.
Zní Nothing else Matters... Na ničem jiném nezáleží.
V duchu si říkám: ,,Jirko, slzy při tom utírám do dalšího papírového kapesníčku, takto sis to příště s Metallicou asi nepředstavoval.“
Měl srdeční vadu, teď mu hraje kapela Metallica a nemusí platit vstupné.
Oranžová, zelená, bílé audi se rozjelo.
Metallica dohrála, vzpomínka se rozplynula a schovala se zpátky v mé hlavě.
Nothing else Matters, Na ničem jiném nezáleží.
