Park zbojníků - napsal Adam Roskovec

Právě se na mě vykašlala jedna slečna a šla na podzimní trhy s jedním blbečkem. Vyrazil jsem tedy sám. Moji ex a toho šaška jsem potkával pořád dokola.
Po jednom trdelníku, kousku tureckého medu a třech pivech jsem opustil ty nejhorší trhy, co jsem kdy zažil. Cesta kolem stánku s klobáskami, uvnitř s tři postavy v rádoby dobových kostýmech.
Celou cestu jsem přemítal na tím, jak bych nakopal toho šaška, co teď koštuje cukrovou vatu napůl s moji Klárou.

Opustil jsem náměstí, veselí trhu zůstalo za mnou. Minu záhony kytek, dlážděné ulice se promění v písečnou pěšinu parku.... Ona byla vždycky taková. Raději si vybere nafrněného hezounka, co vypadá jak z nové kolekce od Virgila, než votrhanýho pakouše s prknem. Zase jsem si něco nalhával. Dřív než na mě přišla fáze porozchodového sebelitování, se to stalo. Ve vedlejším křoví to luplo. Přimhouřím oči, pátrám, co to tam šramotí a najednou ho spatřím. Knír, bradka, podivný klobouček. Sakra, máma vždycky říkala, že tu lítaj úchyláci.
"Hej, příteli, pověz v jaké části lesa šervůdského se právě nacházím?! Je to horší! Totální smažka. "Příteli, bez obav přistup." 

"Nejdřív přísahejte, že jste oblečený," křiknu do keře. 

"Blázníš? V tomto ročním čase bych bez šatu své komnaty neopustil." S těmito slovy se z křoví vysoukala postava v oblečení podobnému té bandě od klobás. Á, vy tu něco přidáváte nebo vystupujete za hodinku v té středověké kapele?" 

"Můj příteli, já zde bojuji za svobodu Anglie. Bohatým beru a chudému lidu dávám." 

Ten týpek mě začal bavit. Evidentně stejný případ, jako když se tu před lety během masopustu opil chlapík v převleku medvěda a pak strašil lidi. Krátká reportáž se objevila i na Nově. 

"No, já u sebe nic nemám, takže bych raději šel, než se koukat na mou Kláru, jak ji tu na lavičce oblejzá ten Honimír Radek." 

Už jsem chtěl vykročit, když mě zastavil. 

"Mé srdce soucítí s tvým žalem. Sám jsem zažíval stejná muka. Pokud však tvůj sok bude cestovat touto pěšinou, jak říkáš, počkejme si na něj pěkné po zbojnicku."
V tu chvíli se ozval její smích.

"To jsou oni," řekl jsem. Postava mě stáhla do krytu keře.
"Můj sok nosí šarlatový plášť a vyšívané vesty, tento budižkničemu nevypadá, že by jeho pokladnice ukrývaly velké množství zlata," nadhodil můj spoluzbojník. To je supreme.(nerozluštila jsem)???? Na to nějaký ten peníz potřebuješ. Zajímavé, říkáš tedy, že bohatý je dost?"
Chtěl jsem dodat, že je to jeden z blbečků povoláním syn, avšak už nebylo komu. Výskok z keře, velkolepé salto a dopad přímo pod světlo lampy.
"Stůj, ty ničemo!" křikl tenhle podivuhodný artista a pár se vyděšeně zastavil.
"Radku, zvaný nagelovaný, hoď mi všechno své zlato k nohám a propust tuto nebohou pannu!" Radek ji pustil, otočil se a začal utíkat. Teď jsem se z keře vyvalil i já. Klára se chvíli koukala a pak začala křičet.
"Klasický blbečci, co se převlékají do kostýmu, hrají dračí doupě! Máma říkala, že tu jsou chyláci, ale že k nim budeš patřit i ty!?"
Její prst se mi zapíchl do ramene. To jsem fakt nečekala. Ubohý, fakt ubohý. Křičela, když odcházela. Chvíli jsme mlčeli. Co teď můj příteli? My? Zeptal jsem se. "Žádné my. Já už jdu domu. Tohle už bylo moc."
"Ale, ale..." chtěl něco namítnout ten zbojník. "Žádný ale, sbohem."