„Kde jsi tak strašně dlouho? Málem jsem usnul. Máš krajky?“ táže se mě David.
„Nemám.“
Pár prvních dotyků a já cítím, jak ve mně všechno křičí. Nemůžu! Nejde to. Zítra mi přijede „teta z Červené Lhoty“ a já dnes promarním příležitost. Ale víš, co tě čeká… Týdenní dusno. Dokud to neodčiním.
„Promiň. Vůbec se na to necítím. Dotyky mi jsou nepříjemné a citlivost mého těla je na bodu nula. Nezlob se…“ David sebou vztekle mrskne na záda. „Kdybych to byl věděl, mohl už jsem dvě hodiny spát. Zítra to dostaneš, takže zase týden nic nebude. Sakra!“
„Promiň. Vůbec se na to necítím. Dotyky mi jsou nepříjemné a citlivost mého těla je na bodu nula. Nezlob se…“ David sebou vztekle mrskne na záda. „Kdybych to byl věděl, mohl už jsem dvě hodiny spát. Zítra to dostaneš, takže zase týden nic nebude. Sakra!“
David se naštvaně zvedá z postele a kráčí pryč.
Na jednu stranu mám radost, že jsem se vzepřela. Na druhou stranu si říkám, jestli by nebylo menší zlo, si ho jít udobřit sexem. Ne! Když ses konečně vzepřela, tak už vytrvej. Tak jo. Jdu spát.
Ve čtyři hodiny ráno mi zvoní budík. Ideální čas na terapii automatickým vypisováním z problémů. Už jsem vzhůru, ale ještě nemám nastartované myšlení. Jedu na autopilota. Beru do ruky blok a propisku a pokládám si otázku: „Proč nemám chuť na sex?“
Aniž bych se rozmýšlela, popisuji scénu, která se mi otevírá před očima. Vidím ženu v bohatých večerních šatech bordové barvy. „Proč mě nic nevzrušuje?“ Vidím tutéž ženu v tmavé sukni a bílé haleně stržené z ramen, dlouhé tmavé vlasy jí splývají na záda. Stojí ve vysoké suché trávě s rukama před sebou a hledí dolů.
„Co je v té trávě?“
Na jednu stranu mám radost, že jsem se vzepřela. Na druhou stranu si říkám, jestli by nebylo menší zlo, si ho jít udobřit sexem. Ne! Když ses konečně vzepřela, tak už vytrvej. Tak jo. Jdu spát.
Ve čtyři hodiny ráno mi zvoní budík. Ideální čas na terapii automatickým vypisováním z problémů. Už jsem vzhůru, ale ještě nemám nastartované myšlení. Jedu na autopilota. Beru do ruky blok a propisku a pokládám si otázku: „Proč nemám chuť na sex?“
Aniž bych se rozmýšlela, popisuji scénu, která se mi otevírá před očima. Vidím ženu v bohatých večerních šatech bordové barvy. „Proč mě nic nevzrušuje?“ Vidím tutéž ženu v tmavé sukni a bílé haleně stržené z ramen, dlouhé tmavé vlasy jí splývají na záda. Stojí ve vysoké suché trávě s rukama před sebou a hledí dolů.
„Co je v té trávě?“
Studna.
„Má ty ruce svázané?“
Teď stejnou ženu vezou na voze v bílé haleně ke krku a rukama svázanýma před sebou.
„Kam ji vezou?“
Na popravu.
„Kdo je ta žena?“
Já.
„Čím jsem vinna?“
Nespím se svým mužem. Nechci s ním spát. Chovám dítě v lůně.
„Je to dítě mužovo?“
„Je to dítě mužovo?“
Vidím týpí.
„Kdo je v tom týpí?“
Já s jiným mužem.
„Co děláme?“
Milujeme se přikrytí kůží.
„Kdo je ten muž?“
Je to běloch. Divoch.
„Nosím tvoje dítě. Můj muž o tobě ví. Chce mě zabít shozením do studny.“
„Jak vypadá můj muž?“
„Jak vypadá můj muž?“
Je starší s umorousanými vlasy. Probleskuje Davidův obličej.
„Udělá to? Zabije mě?“
Ne. Pustí mě. Z bohatství jdu do divočiny. Divoch mě tiskne ke své nahé hrudi.
„Proč jsem teď smutná? Kdo se mnou stojí u té studny?“
„Proč jsem teď smutná? Kdo se mnou stojí u té studny?“
Můj muž a divoch, jehož za paže drží dva bouchači. Má se dívat.
„Kde stojí můj muž?“
Za mnou. Rozkašlávám se.
„Proč teď kašlu a nemohu přestat?“
Mám tkanici kolem krku. Dusím se. Po chvíli přestávám kašlat. Můj muž pouští tkanici: „Táhni ty couro.“
„Narodí se to dítě?“
„Narodí se to dítě?“
Když mě muž pouští, dává mi pěstí do břicha. Přicházím o ně.
„Jsme s divochem šťastni?“
Žijeme skromně ale šťastně.
„Proč nemám orgasmy?“
Když nemůžu mít dítě, tak ani orgasmy.
„Kdo to rozhoduje?“
Můj muž.
„Já tomu věřím?“
Ano.
„Proč tomu věřím?“
Mám pocit viny.
„Odpouštím sama sobě?“
Ne. Miluji divocha, ale trápí mě můj hřích. Vzdávám se orgasmů.
„Teď je chci zpátky! Co pro to mám udělat v tomto životě?“
„Teď je chci zpátky! Co pro to mám udělat v tomto životě?“
Potratit.
„V tomto životě jsem věrná manželovi. Potrat mám také za sebou. Co mám udělat?“
Odejít.
„Jsou mé současné děti se mnou?“
Nevidím to.
„Jsem šťastná?“
Jsem klidná.
„Kde je divoch?“
Hledá mě.
„Snáším ještě Davidovy doteky?“
„Snáším ještě Davidovy doteky?“
Ne.
„Je David můj muž z minulého života?“
Ano.
„Proč mě teď tak pálí chodidla?“
Nepostojíš. Nezůstávej.
„Jak mám Davidovi odpustit?“
Nakonec přeci našel sílu nechat mě jít.
„Co moje frigidita?“
Žádná není.
Otvírám oči a odkládám pero. Vím, co mám udělat.
Původní:
Můj nejzajímavější zážitek
Připozdívá se. Měla bych si pospíšit do postele. Čeká na mě povinnost. Když mně se tak nechce. Ještě se podívám do e-mailové schránky. A zprávy na internetu. Už je vážně pozdě. Tak se jdu osprchovat. A oholit. Ještě zuby. Všechno povypínám a spíše silou vůle se sunu po schodech nahoru.
„Kde jsi tak strašně dlouho? Málem jsem usnul. Máš krajky?“ táže se mě David. „Nemám.“ Pár prvních dotyků a já cítím, jak ve mně všechno křičí. Nemůžu! Nejde to. Ale víš, co tě čeká… Týdenní dusno a ignorace. Zítra Ti přijede „teta z Červené Lhoty“ a ty dneska promarníš příležitost. Všechno se ve mně svírá při představě atmosféry, která zase zavládne.
„Promiň. Vůbec se na to necítím. Dotyky mi jsou nepříjemné a citlivost mého těla je na bodu nula. Nejde to,“ David sebou vztekle mrskne na záda. „Kdybych to byl věděl, mohl už jsem dvě hodiny spát. Zítra to dostaneš, takže zase týden nic nebude. Sakra!“ Petr se naštvaně zvedá z postele a kráčí pryč.
Na jednu stranu mám radost, že jsem se vzepřela. Na druhou stranu si říkám, jestli by nebylo menší zlo, si ho jít udobřit sexem. Ne! Když ses konečně vzepřela, tak už vytrvej. Tak jo. Jdu spát.
Ve čtyři hodiny ráno mě budí budík. Ideální čas na terapii automatickým vypisováním z problémů zdravotních, psychických, pracovních, jakýchkoliv. Už jsem vzhůru, ale ještě nemám nastartované myšlení. Jedu na autopilota. Beru do ruky blok a propisku a pokládám si otázku: „Proč nemám chuť na sex?“
Aniž bych se rozmýšlela, popisuji scénu, která se mi otevírá před očima. Vidím ženu v bohatých večerních šatech bordové barvy. „Proč mě nic nevzrušuje?“ Vidím tutéž ženu v tmavé sukni a bílé haleně stržené z ramen, dlouhé tmavé vlasy jí splývají na záda. Stojí ve vysoké suché trávě s rukama před sebou a hledí dolů.
„Co je v té trávě?“ Studna. „Má ty ruce svázané?“ Teď stejnou ženu vezou na voze v bílé haleně ke krku a rukama svázanýma před sebou. „Kam ji vezou?“ Na popravu. „Kdo je ta žena?“ Já. „Čím jsem vinna?“ Nespím se svým mužem. Nechci s ním spát. Chovám dítě v lůně.
„Je to dítě mužovo?“ Vidím týpí. „Kdo je v tom týpí?“ Já s jiným mužem. „Co děláme?“ Milujeme se přikrytí kůží. „Kdo je ten muž?“ Je to běloch. Divoch. „Nosím tvoje dítě. Můj muž o tobě ví. Chce mě zabít shozením do studny.“
„Jak vypadá můj muž?“ Je starší s umorousanými vlasy. Probleskuje Davidův obličej. „Udělá to? Zabije mě?“ Ne. Pustí mě. Z bohatství jdu do divočiny. Divoch mě tiskne ke své nahé hrudi.
„Proč jsem teď smutná? Kdo se mnou stojí u té studny?“ Můj muž a divoch. Drží ho dva muži. Má se dívat. „Kde stojí můj muž?“ Za mnou. Strašně kašlu. „Proč teď kašlu a nemohu přestat?“ Mám tkanici kolem krku. Dusím se. Po chvíli ji můj muž pouští: „Táhni ty couro.“
„Narodí se to dítě?“ Když mě muž pouští, dává mi pěstí do břicha. Přicházím o ně. „Jsme s divochem šťastni?“ Žijeme skromně ale šťastně. „Proč nemám orgasmy?“ Když nemůžu mít dítě tak ani orgasmy. „Kdo to rozhoduje?“ Můj muž. „Já tomu věřím?“ Ano. „Proč tomu věřím?“ Mám pocit viny. „Odpouštím sama sobě?“ Ne. Miluji divocha, ale trápí mě můj hřích. Vzdávám se orgasmů.
„Teď je chci zpátky! Co pro to mám udělat v tomto životě?“ Potratit. „V tomto životě jsem věrná manželovi. Potrat mám také za sebou. Co mám udělat?“ Odejít. „Jsou moje děti se mnou?“ Nevidím to. „Jsem šťastná?“ Jsem klidná. „Kde je divoch?“ Hledá mě.
„Snáším ještě Davidovy doteky?“ Ne. „Je David můj muž z minulého života?“ Ano. „Proč mě teď tak pálí chodidla?“ Nepostojíš. Nezůstávej. „Jak mám Davidovi odpustit?“ Nakonec našel sílu nechat mě jít. „Co moje frigidita?“ Žádná není.
Otvírám oči a odkládám pero. Vím, co mám udělat.
Otvírám oči a odkládám pero. Vím, co mám udělat.
Původní:
Můj nejzajímavější zážitek
Připozdívá se. Měla bych si pospíšit do postele. Čeká na mě povinnost. Když mně se tak nechce. Ještě se podívám do e-mailové schránky. A zprávy na internetu. Už je vážně pozdě. Tak se jdu osprchovat. A oholit. Ještě zuby. Všechno povypínám a spíše silou vůle se sunu po schodech nahoru.
„Kde jsi tak strašně dlouho? Málem jsem usnul. Máš krajky?“ táže se mě David. „Nemám.“ Pár prvních dotyků a já cítím, jak ve mně všechno křičí. Nemůžu! Nejde to. Ale víš, co tě čeká… Týdenní dusno a ignorace. Zítra Ti přijede „teta z Červené Lhoty“ a ty dneska promarníš příležitost. Všechno se ve mně svírá při představě atmosféry, která zase zavládne.
„Promiň. Vůbec se na to necítím. Dotyky mi jsou nepříjemné a citlivost mého těla je na bodu nula. Nejde to,“ David sebou vztekle mrskne na záda. „Kdybych to byl věděl, mohl už jsem dvě hodiny spát. Zítra to dostaneš, takže zase týden nic nebude. Sakra!“ Petr se naštvaně zvedá z postele a kráčí pryč.
Na jednu stranu mám radost, že jsem se vzepřela. Na druhou stranu si říkám, jestli by nebylo menší zlo, si ho jít udobřit sexem. Ne! Když ses konečně vzepřela, tak už vytrvej. Tak jo. Jdu spát.
Ve čtyři hodiny ráno mě budí budík. Ideální čas na terapii automatickým vypisováním z problémů zdravotních, psychických, pracovních, jakýchkoliv. Už jsem vzhůru, ale ještě nemám nastartované myšlení. Jedu na autopilota. Beru do ruky blok a propisku a pokládám si otázku: „Proč nemám chuť na sex?“
Aniž bych se rozmýšlela, popisuji scénu, která se mi otevírá před očima. Vidím ženu v bohatých večerních šatech bordové barvy. „Proč mě nic nevzrušuje?“ Vidím tutéž ženu v tmavé sukni a bílé haleně stržené z ramen, dlouhé tmavé vlasy jí splývají na záda. Stojí ve vysoké suché trávě s rukama před sebou a hledí dolů.
„Co je v té trávě?“ Studna. „Má ty ruce svázané?“ Teď stejnou ženu vezou na voze v bílé haleně ke krku a rukama svázanýma před sebou. „Kam ji vezou?“ Na popravu. „Kdo je ta žena?“ Já. „Čím jsem vinna?“ Nespím se svým mužem. Nechci s ním spát. Chovám dítě v lůně.
„Je to dítě mužovo?“ Vidím týpí. „Kdo je v tom týpí?“ Já s jiným mužem. „Co děláme?“ Milujeme se přikrytí kůží. „Kdo je ten muž?“ Je to běloch. Divoch. „Nosím tvoje dítě. Můj muž o tobě ví. Chce mě zabít shozením do studny.“
„Jak vypadá můj muž?“ Je starší s umorousanými vlasy. Probleskuje Davidův obličej. „Udělá to? Zabije mě?“ Ne. Pustí mě. Z bohatství jdu do divočiny. Divoch mě tiskne ke své nahé hrudi.
„Proč jsem teď smutná? Kdo se mnou stojí u té studny?“ Můj muž a divoch. Drží ho dva muži. Má se dívat. „Kde stojí můj muž?“ Za mnou. Strašně kašlu. „Proč teď kašlu a nemohu přestat?“ Mám tkanici kolem krku. Dusím se. Po chvíli ji můj muž pouští: „Táhni ty couro.“
„Narodí se to dítě?“ Když mě muž pouští, dává mi pěstí do břicha. Přicházím o ně. „Jsme s divochem šťastni?“ Žijeme skromně ale šťastně. „Proč nemám orgasmy?“ Když nemůžu mít dítě tak ani orgasmy. „Kdo to rozhoduje?“ Můj muž. „Já tomu věřím?“ Ano. „Proč tomu věřím?“ Mám pocit viny. „Odpouštím sama sobě?“ Ne. Miluji divocha, ale trápí mě můj hřích. Vzdávám se orgasmů.
„Teď je chci zpátky! Co pro to mám udělat v tomto životě?“ Potratit. „V tomto životě jsem věrná manželovi. Potrat mám také za sebou. Co mám udělat?“ Odejít. „Jsou moje děti se mnou?“ Nevidím to. „Jsem šťastná?“ Jsem klidná. „Kde je divoch?“ Hledá mě.
„Snáším ještě Davidovy doteky?“ Ne. „Je David můj muž z minulého života?“ Ano. „Proč mě teď tak pálí chodidla?“ Nepostojíš. Nezůstávej. „Jak mám Davidovi odpustit?“ Nakonec našel sílu nechat mě jít. „Co moje frigidita?“ Žádná není.
Otvírám oči a odkládám pero. Vím, co mám udělat.
