a pokrytá jsem mořskou pěnou,
připravená sedím ve střehu,
už vím, jaké to je být ženou,
na kterou doma nikdo nečeká,
a moje srdce už se neleká
říct, že někdy bývá jednodušší
sedět a být prostě sama.
A mořská pěna, každá nová vlna
omývá mi nohy,
a každá moje stopa mizí v písku,
neznámá i známá,
pobřežním větrem nepoznaná,jsem zneuznaná ve svých vzpomínkách,
co všechno bylo jinak,
než být chtělo,
a co se ve mně všechno dělo,
abych se v klidu posadila
a v duchu, v duši došla až sem.
Připravená jsem zapomenout
a vzpomenout si na to,
co mě zpátky na břeh zvalo,
a nebylo to ani trochu málo,
všechno to cestou za ten pohled stálo.
Připravená jsem vidět sebe sama,
a i když půjdu zase do neznáma,
pokrytá jsem mořskou pěnou
a dopředu mě kroky mýho srdce ženou,
jsem ženou, jsem ženou...
(20.7. 2022 v Praze, na pobřeží svojí duše) 😉
