„Stejně se budeš bát, srabe,“ řekl Mirek pohrdlivě. „Utečeš hned od dveří.“ „Ty sám seš srab,“ vyhrkl Milan. „A taky lhář. Myslíš, že ti někdo věří, že jsi tam dole byl sám o půlnoci? To zrovna!,“ rozhlédl se po ostatních. Většina se tvářila neurčitě. Jen Jenda se šklebil. Byl mladší o dva roky. Věděl, že v téhle klučičí partě to takhle chodí. Dva kohouti na jednom smetišti! Mirek a Milan. Jenda netoužil partu vést, ale měl pro jejich soupeření pochopení.
Kluci stáli u ruiny domu Hruškových, na okraji čtvrti opuštěných domků a zahrad. Místa, která kromě nich už nikdo nechtěl a čas je pomalu rozhlodával k nebytí. Před domem byla stará olámaná třešeň. Za ní malý dvorek se zarostlou dlažbou. Čelní štít domu s okny beze skel. Milanovi trochu připomínal bezzubou tvář paní Hruškové, kterou si pamatoval jako malý kluk. Dveře visící na jednom pantu byly teď tiché, ale jindy se ve větru pohybovaly sem a tam, jako ženská ústa a nepříjemně skřípaly.
„Tak dobře, uvidíme, kdo je lhář a sralbotka prohlásil Mirek. „Sejdeme se tady v deset večer. Kdo nepřijde, nemá v partě co dělat.“ Mirek se tvářil sebevědomě. „Tobě se to mluví,“ pomyslel si Jenda. „Nahluchlé babičce bych večer z domu taky utekl. Zmizet nepozorovaně našim bude o dost těžší.“ Nahlas ale neřekl nic. Taky ostatní kluci nic nenamítali a tvářili se samozřejmě. Jít večer do téhle rozbořené čtvrti byla klučičí tradice. Slétali se sem z okolí jako vosy na med. Prolézali zbory, opuštěné dvory a sklepy. Kam zmizeli jejich obyvatelé kluci nevěděli. Nikdy je tam neviděli. Když se ptali dospělých, odpovídali jim dost nepochopitelně. Milan si pamatoval pana Antese. Ten do čtvrti patřil. Sedával na pískovcové zídce, měl jednu nohu a v ruce dřevěnou berlu. Na kluky vesele mával a zpíval jim k tomu písničku s cizím přízvukem.
Sklepy! To bylo pro kluky to hlavní.“ Vzít do ruky zapálenou svíčku a večer jít sám do opuštěného domu. Uvnitř si otevřít bílou plísní porostlé dřevěné dveře, za kterými jsou příkré schody vedoucí do vlhkého a temného sklepa. Nebát se, když světlo svíčky začne prohrávat souboj s tmou. A nepropadnout panice, když zrezivělé panty přivřou dveře hned, jak se jich pustí ruka. Pár nejistých kroků po sešlapaných a kluzkých schodech až na dno prostory, ze které vybíhají odbočky a výklenky, které v geometrii fantazie mají neuvěřitelné rozměry.
To všechno Milan věděl, když se večer sešli. Dům vypadal o dost zlověstněji než dopoledne. Štít víc než paní Hruškovou připomínal lebku s prázdnými očními důlky. Milan couvnout nemohl. Mirkův posměch by nesnesl. Raději by si ukousl jazyk, než by přiznal, že se bojí. Zatnul zuby a vykročil k domu. „Ještě to můžeš vzdát,“ řekl mu do zad Mirek, ale znělo to spíš jako přání.
Milan proklouzl pootevřenými dveřmi se zapálenou svíčkou v ruce a vkročil do malé síně. Světlo měsíčné noci se naráz ztratilo. Na chvíli se zastavil, než si jeho oči zvykly na malý plamínek, který před ním postupně narýsoval obrysy kuchyně. „Je to dobrý, jenom pár kroků a jsem u sklepa,“ ujistil sám sebe Milan. Tápal s rukou před sebou. Sáhl do husté pavučiny a otřásl se odporem. Napravo se objevily dveře. Rukou obalenou tenkými vlákny do nich strčil. Ochotně se otevřely a odkryly vchod do sklepa. Z něj na Milana dýchla vlhkost a plíseň. Na vteřinu zaváhal, ale pak udělal krok a po něm další. V tu chvíli mu nohy uklouzly na sešlapaných schodech a Milan sjel po zádech dolů. Při pádu nad sebou uslyšel bouchnutí, jak za ním zaklaply vchodové dveře. Při pádu upustil svíčku. Kolem se rozprostřelo ticho a absolutní tma.
Sešli se po dvaceti letech. Kamarádi z dětství. „Co vole? Pamatuješ na ten svůj slavnej sešup k Hruškům do sklepa?“ šklebil se Mirek. „Aby ne,“ zasmál se Milan nejistě. „Málem jsem se zbláznil, než jsem se odtud vyhrabal.“ „Na to se asi nedá zapomenout,“ usmíval se Jenda. Před očima měl obrázek sněhuláka z bláta, ze kterého koukal jen Milanův bílý, vyděšený obličej.
Seděli pod zažloutlými kaštany na zahrádce malé restaurace. Okolí vypadalo úplně jinak, než jak ho znali. Čtvrť zemědělských usedlostí vysídlených po odsunu Němců se změnila v sídliště paneláků. Úzké dlážděné uličky plné zbytků vepřovic a střepů z rozbitých oken se proměnily v asfaltové chodníky. Zdivočelý park, dříve prorůstající mezi rozbořené domy, zkrotl do nízkých keřů zamčených mezi pískem vysypanými cestičkami a žlutě natřenými ploty. Na místě domu paní Hruškové stála škola.
„Řeknu vám pánové, už to není ono,“ pronesl Mirek. „Byli jste se tam podívat? Samý paneláky, parkoviště a chodníky s lavičkama. To musí být pro kluky zajímavý stejně jako výstava moderního umění,“ dodal uštěpačně. „Já tam byl,“ řekl zamyšleně Milan. „Něco vám řeknu,“ ozval se Jenda. „Já tady pořád bydlím, víte? V jednom z těch paneláků.,“ dodal. Na chvíli bylo ticho. Pak Jenda zašátral v tašce. „Něco vám ukážu,“ řekl. Vytáhl ohmatanou černobílou fotografii. Stála na ní klučičí parta před dvorkem s olámanou třešní a domem s okny beze skel. „To je u Hrušků,“ vykřikli nadšeně Milan i Mirek současně. Podívali se na sebe. „To je snad poprvé, co se ti dva na něčem shodli,“ pomyslel si Jenda
Napište povídku podle vzorce:
1. někdo někam jde, něco tam zažije,
2. jde tam druhý den a potvrdí si to,
3. jde tam za rok a zjistí, že vše bylo jinak
1. někdo někam jde, něco tam zažije,
2. jde tam druhý den a potvrdí si to,
3. jde tam za rok a zjistí, že vše bylo jinak
Původní verze:
Kamarádi
"Stejně se budeš bát, srabe," řekl Mirek pohrdlivě. "Utečeš hned od dveří."
"Ty sám seš srab," vyhrkl Milan. "A taky lhář. Myslíš, že ti někdo věří, že jsi tam dole byl sám o půlnoci? To zrovna!" rozhlédl se po ostatních. Většina se tvářila neurčitě. Jen Jenda se šklebil. Byl mladší o dva roky. Věděl, že v téhle klučičí partě to takhle chodí.
Dva kohouti na jednom smetišti! Mirek a Milan. Jenda sám partu netoužil vést, ale měl pro jejich soupeření pochopení.
Původní verze:
"Ty sám seš srab," vyhrkl Milan. "A taky lhář. Myslíš, že ti někdo věří, že jsi tam dole byl sám o půlnoci? To zrovna!" rozhlédl se po ostatních. Většina se tvářila neurčitě. Jen Jenda se šklebil. Byl mladší o dva roky. Věděl, že v téhle klučičí partě to takhle chodí.
Dva kohouti na jednom smetišti! Mirek a Milan. Jenda sám partu netoužil vést, ale měl pro jejich soupeření pochopení.Kluci stáli u ruiny domu Hruškových, na okraji čtvrti opuštěných domků a zahrad. Místa, která kromě nich už nikdo nechtěl a čas je pomalu rozhlodával k nebytí. Před domem byla stará olámaná třešeň. Za ní malý dvorek se zarostlou dlažbou. Čelní štít domu s okny beze skel. Milanovi trochu připomínal bezzubou tvář paní Hruškové, kterou si pamatoval jako malý kluk. Dveře visící na jednom pantu byly teď tiché, ale jindy se ve větru pohybovaly sem a tam, jako ženská ústa a nepříjemně skřípaly. "Tak dobře, uvidíme, kdo je lhář a sralbotka," prohlásil Mirek. "Sejdeme se tady v deset večer. Kdo nepřijde, nemá v partě co dělat."
Mirek se tvářil sebevědomě. "Tobě se to mluví," pomyslel si Jenda. "Nahluchlé babičce bych večer z domu taky utekl. Zmizet nepozorovaně našim bude o dost těžší." Nahlas ale neřekl nic.
Taky ostatní kluci nic nenamítali a tvářili se samozřejmě. Jít večer do téhle rozbořené čtvrti byla klučičí tradice. Slétali se sem z okolí jako vosy na med a prolézali zbory, opuštěné dvory a sklepy. Kam zmizeli jejich obyvatelé kluci nevěděli. Nikdy je tam neviděli. Když se zeptali dospělých, odpovídali jim dost nesrozumitelně. Milan si pamatoval pana Antese. Ten do čtvrti patřil. Sedával na pískovcové zídce, měl jednu nohu a v ruce dřevěnou berlu. Na kluky vesele mával a zpíval jim k tomu písničku s cizím přízvukem.
Sklepy! To bylo pro kluky to hlavní. Vzít do ruky zapálenou svíčku a večer jít sám do opuštěného domu. Uvnitř si otevřít bílou plísní porostlé dřevěné dveře, za kterými jsou příkré schody vedoucí do vlhkého a temného sklepa. Nebát se, když světlo svíčky začne prohrávat souboj s tmou. A nepropadnout panice, když zrezivělé panty přivřou dveře hned, jak se jich pustí ruka. Pár nejistých kroků po sešlapaných a kluzkých schodech až na dno prostory, ze které vybíhají odbočky a výklenky, které v geometrii fantazie mají neuvěřitelné rozměry.
To všechno Milan věděl, když se večer sešli. Dům vypadal o dost zlověstněji než dopoledne. Štít víc než paní Hruškovou připomínal lebku s prázdnými očními důlky. Milan couvnout nemohl. Mirkův posměch by nesnesl. Raději by si ukousl jazyk, než by přiznal, že se bojí. Zatnul zuby a vykročil k domu.
Sklepy! To bylo pro kluky to hlavní. Vzít do ruky zapálenou svíčku a večer jít sám do opuštěného domu. Uvnitř si otevřít bílou plísní porostlé dřevěné dveře, za kterými jsou příkré schody vedoucí do vlhkého a temného sklepa. Nebát se, když světlo svíčky začne prohrávat souboj s tmou. A nepropadnout panice, když zrezivělé panty přivřou dveře hned, jak se jich pustí ruka. Pár nejistých kroků po sešlapaných a kluzkých schodech až na dno prostory, ze které vybíhají odbočky a výklenky, které v geometrii fantazie mají neuvěřitelné rozměry.
To všechno Milan věděl, když se večer sešli. Dům vypadal o dost zlověstněji než dopoledne. Štít víc než paní Hruškovou připomínal lebku s prázdnými očními důlky. Milan couvnout nemohl. Mirkův posměch by nesnesl. Raději by si ukousl jazyk, než by přiznal, že se bojí. Zatnul zuby a vykročil k domu.
"Ještě to můžeš vzdát," řekl mu do zad Mirek, ale znělo to spíš jako přání.
Milan proklouzl pootevřenými dveřmi se zapálenou svíčkou v ruce a vkročil do malé síně. Světlo z měsíčné noci se naráz ztratilo. Stačilo pár kroků do kuchyně a jeho oči si zvykly na malý plamínek.
Milan proklouzl pootevřenými dveřmi se zapálenou svíčkou v ruce a vkročil do malé síně. Světlo z měsíčné noci se naráz ztratilo. Stačilo pár kroků do kuchyně a jeho oči si zvykly na malý plamínek.
"Je to dobrý, ještě pár kroků a jsem u sklepa," pomyslel si Milan. Tápal s rukou před sebou. Sáhl do husté pavučiny a otřásl se odporem. Napravo se objevily dveře. Rukou obalenou tenkými vlákny do nich strčil. Dveře se ochotně otevřely a odkryly vchod do sklepa. Z něj na Milana dýchla vlhkost a plíseň. Na vteřinu zaváhal, ale pak udělal krok a po něm další.
V tu chvíli mu nohy uklouzly na sešlapaných schodech a Milan sjel po zádech do sklepa. Při pádu nad sebou uslyšel bouchnutí, jak se za ním zaklaply vchodové dveře. Svíčku upustil. Kolem se rozprostřelo ticho a absolutní tma.
Sešli se po dvaceti letech. Kamarádi z dětství.
Sešli se po dvaceti letech. Kamarádi z dětství.
"Co vole? Pamatuješ na ten svůj slavnej pád k Hruškům do sklepa?" smál se Mirek.
"Aby ne," usmál se Milan.
"To se snad nedá zapomenout," slzel smíchy Jenda.
"To nedá," připustil Milan.
"Taky jsem se málem zbláznil, než jsem se od odtud vyhrabal."
Potkali se tam, kde to dokonale znali. Město vypadalo úplně jinak, než si ho pamatovali. Čtvrť zemědělských usedlostí vysídlených po odsunu Němců se změnila v sídliště paneláků. Možná proto měli na začátku strach, že už si nebudou mít co říct. Každý žil jinde a jinak. Ve svém vlastním světě, který se velmi lišil od těch ostatních. Ale věta za větou rozpouštěly jejich obavy.
"Stejně bych se do toho sklepa ještě někdy rád dostal," řekl po chvíli Milan. Jenda se něj nevěřícně podíval.
Potkali se tam, kde to dokonale znali. Město vypadalo úplně jinak, než si ho pamatovali. Čtvrť zemědělských usedlostí vysídlených po odsunu Němců se změnila v sídliště paneláků. Možná proto měli na začátku strach, že už si nebudou mít co říct. Každý žil jinde a jinak. Ve svém vlastním světě, který se velmi lišil od těch ostatních. Ale věta za větou rozpouštěly jejich obavy.
"Stejně bych se do toho sklepa ještě někdy rád dostal," řekl po chvíli Milan. Jenda se něj nevěřícně podíval.
"Možná to půjde," řekl úplně vážně Mirek.
.
