Strejda Bob - napsal Vasil Janko

Člověk za život potká mnoho různorodých a prapodivných lidí, jejichž uvažování, či dokonce činy lze považovat za chaotické, ba hraničící s čistým šílenstvím. Dobrým příkladem jsou starší lidé, vyzbrojeni chodítkem, dubovou hůlkou, zubní protézou, nebo jiným hrůzným nástrojem války, kteří se vydávají šouravým ale za to odhodlaným krokem do nejbližšího supermarketu, svádět své líté boje o poslední máslo na krámě. 

Další dobrou ukázkou by pak byli i ti lidé, kteří věří že je naše drahá zeměkoule placatá a všemožnými fígly a experimenty se to snaží dokázat, leč marně. Ještě bych rád upozornil na jistou skupinu lidí,těžkých sociopatů, kteří žijí tiše mezi námi, čekají na svoji příležitost udeřit a mi o nich vůbec nemáme tušení. 

Ano, mám na mysli ty jedince co po vyčištění zubů spolknou pastu a ještě si gurmánsky mlasknou. Sám jsem byl tohoto zvěrstva svědkem, když jsem byl na návštěvě u svého velmi dobrého kamaráda Honzy Klouzka ze Sedlčan a musím podotknout, že po tomto zážitku už naše kamarádství nelze nazývat velmi dobrým.
Bohužel žádný z těchto vážných případů narušené mysli nemá ani zdaleka na mého prastrýce Roberta, kterého bych bez ostychu a nějakého dlouhého váhání označil za nefalšovaného magora. Toho osudného léta jsem byl mými rodiči převelen právě k tomuto členu rodiny ujišťován že je to jen na pár dní.
O Robertovi jsem, než mě můj drahý otec vyhodil před jeho chalupou na okraji lesa v Bruntále, věděl jen pramálo. Rodina o něm mluvila zřídkakdy a já osobně ho viděl do té doby asi jen třikrát. Vzal jsem tedy svůj kufr a vydal se k domu. 

Obydlí to bylo velmi prazvláštní. Ze zežloutlých stěn se táhly dlouhé cáry postupně odpadající omítky které odhalovali cihlovou stěnu za ní. Sklo v oknech bylo na několika místech vymláceno což vůbec nevadilo neboť okna jako taková byla zevnitř zabedněna dřevěnými prkny. Tento výjev mě ale neodradil a sveřepě jsem zabušil na dveře. Uvnitř se ozvala rána jakoby někdo převrhl prázdné skleněné lahve. 

„Kdo tam?!“ ozval se hluboký hlas zevnitř. 

„Tady tvůj prasynovec Vasil, mám tu prý pár dní pobýt,“ odpověděl jsem a dveře se s úzkostným vrzáním otevřeli. Uvnitř stál obrovský muž, dokonale vyplňující rám dveří, zhlížejíc na mne výšin. Ustupující šedivé, rozcuchané vlasy mu dodávali vzhled šíleného vědce avšak tělesnou vizáží připomínal spíše gorilu. 

 „Opravdu? No jo jsi to ty, ty jeden kluku! No jen pojď dál ať nestojíš venku.“ 

Vtáhl mě dovnitř a s lehkou nedůvěrou vystrčil ven hlavu a rozhlédl se na obě strany. Pak rychle zabouchl dveře a jal se mě vítat. „No podívejme na tebe, jak jsi urostlý!“ potřásl mi rukou a nonšalantně mi vykloubil rameno. 

„Já tě naposledy vyděl když jsi byl asi nějak takhle velkej!“ shýbl se a ukázal si pod kotníky. To byla přirozeně lež. Přiznávám, nejsem nejvyšší, ale naposled mě Robert viděl na dědečkově pohřbu dva roky nazpět, kdy jsem určitě jen půl metru neměřil.
Jeho brloh byl vskutku bizarní místo. Chodba do které mě vtáhl vedla kamsi dál do temnot, napojujíc se na další čtyři pokoje s nichž jen jeden nebyl zabarikádován haraburdím a dřevěnými trámy. Nasměroval mě právě do té místnosti a naskytl se mi pohled na to, co podle mého názoru bylo Robertovým životem. Zaneřáděná jeskyně, obsahující jen malou rohovou kuchyňku, chatrný stolík s něčím co kdysi býval ubrus a křeslo potažené kůží která měla v sobě viditelně vyseděný obrys Robertovy zadnice. Kolem, jak jsem si nemohl povšimnout, stáli různé spotřebiče jako například toustovač, malá televize nebo mikrovlnka, které však byly podivně obaleny v alobalu. 

Vzhlédl jsem nahoru jen abych zjistil že i celý strom je vytapetován touto aluminiovou folií. Celý prostor pak osvětlovala malá žárovka na drátku zavěšená ve vzduchu. V tuto chvíli mi začalo pomalu docházet že pobyt u tohoto příbuzného bude vskutku výjimečný. Odložil jsem svůj kufr a Robert se uvelebil do svého důlku v křesle. 

„No co koukáš chlape? Posaď se přeci!“ 

Rozhlédl jsem se ale nikde kolem sebe jsem neviděl byť jen náznak stoličky či snad židle. Usadil jsem se tedy na kuchyňskou linku a sdílel tak prostor s Robertovým týden nemytým nádobím. Začal se mne vyptávat na to jak se mám a co že teď dělám. Odpověděl jsem popravdě a to že studuji střední školu grafickou v Lysé nad Labem. Robert se zašklebil a při zmínce o Lysé si přejel rukou své prořídlé kadeře. 

„Jo, Igore poslouchej mě, to já ve tvým věku už lámal kámen ve Zbirohu. Žádná flákačka ve škole.“ řekl a zapil čtyři tabletky jodu pivem. Všiml jsem si že na každé straně rámu dveří stojí dvě skleněné lahve od piva a v nich je jakási podivná tekutina. Otázal jsem se o co jde. 

„To je kefír a cibule, to odrazuje ještěří lidi.“ 

Vskutku, dokážu si představit...