Je pryč, pro zatím. Ah, tady v tomhle prostředí je opravdu těžké žít. Rozpadající se krabice nasáklá plísní, vodou a se spoustou dír rozežraných od krys. Okolo mě pyramidy dalších a dalších krabic s různými nápisy: "Vánoční dekorace", "oblečení", "staré nářadí", "knihy". Další napisy už nemůžu přečít, v té tmě moc nevidím. Jediné světlo, co se tu kdy objeví, je baterka, a to musí být pravděpodobně Vánoce nebo jiný svátek. Jindy tu totiž nechodí.
Hap čík. Toho prachu tu zase přibylo. No jak říkám příjdou tak jednou za rok. A ona? Tu asi už nikdy neuvidím. Proč jsi mě opustila? Proč musím teď žít tady? Sám? Čím jsem si to zasloužil? Vždyť jsem byl s tebou u tvé první návštěvy zubaře, pevně si mně celou dobu držela a nepouštěla. Nebo když si šla poprvé do školky. Bylo tam spustu neznámých dětí, ale já jsem tam byl s tebou. A když jsi dostala svou první poznámku a přiběhla si s pláčem, byl jsem tu pro tebe.
Každou noc, co jsi ulehala do postýkly, usínala jsi se mnou. Byl jsem tu pro tebe pořád. Proč jsi mi to udělala? Proč teď musím žit v této temné studéné místnosti bez tvého objetí?
Každou noc, co jsi ulehala do postýkly, usínala jsi se mnou. Byl jsem tu pro tebe pořád. Proč jsi mi to udělala? Proč teď musím žit v této temné studéné místnosti bez tvého objetí?
