„Neboj, Ani, koupila jsem ti nové knížky, křížovky, nějaké stolní hry,“ snažila se mě uchlácholit máma, i když věděla, že je to jen slabá náplast na to, co mě opět po roce čeká.
Začalo to nevinně v mých sedmi letech – první třída, první osypání ze sluníčka. Od té doby převzala solární alergie otěže nad mými prázdninami a nabírala na síle dalších deset let. Zatímco spolužáci se na dva měsíce volna těšili, užívali si koupání, blbnutí ve vodě i na souši, já jejich nadšení nesdílela. Stačilo málo a mou kůži posely miliony svědících pupínků, proti kterým nebylo obrany.
Bylo mi dvanáct a mé tělo se zrovna na chatě proměnilo v Saharu. Pouhé otočení krkem vytvořilo mezi hlubokými šupinami krvácející praskliny.
„To se nedá vydržet, to je jako by mě píchal snad milion jehliček,“ vzlykala jsem.
„Já vím, Aničko, že je to strašný, ale promažeme to a uleví se ti,“ chlácholila mě máma, ačkoli věděla, že úleva bude jen chvilková.
Vzala olivový olej a promazávala jemně centimetr po centimetru mou kůži drsnou jako smirkový papír. Vpíjel se do ní jako tuk z topinek do kuchyňské utěrky.
„Udělám ti větrák, ať rychleji uschneš,“ laškovala mamka a ovívala mě novinami. Bylo mi smutno. Záviděla jsem bráchovi, že může být s dědou na koupáku, zatímco já si musím číst, malovat, luštit křížovky nebo hrát s nějakou obětí, která zrovna zůstala doma, karty nebo Člověče, nezlob se. Rozumějte, psal se začátek devadesátých let minulého století, v televizi nebylo kromě Studia Kamarád, Magionu, Vegy a Hip hap hop moc pořadů pro děti, natož aby běžely na několika programech pořád dokola po celý den. Od toho, abych dělala to, co většina dětí v mém věku, mě odrazovala vidina další bolesti. Delší chvíle na sluníčku totiž znamenala samé nepříjemnosti, kterým jsem se chtěla vyhnout.
Vždycky jsem se těšila na Annu a její chladna zrána, která mi slibovala babička. Sice někdy místo ochlazení přinesla jen další pařáky, ale i tak jsem se na ni každoročně těšila nejen proto, že dostanu dort a dárky.
Jenže dneska svůj svátek oslavila teprve Martina a mě čekala další hrozná noc. I přes všechnu snahu o sebeovládání nebylo možné se nedrbat, což vedlo k rozdrásání slabin, které následně mokvaly a mokvaly. Několikrát jsem se přilepila k prostěradlu, košili či přikrývce. Snaha o otočení mě vzbudila. „Do háje, zase je to tady,“ projelo mi hlavou. Bylo to nevyhnutelné. Vidina bolesti, která za pár vteřin musela přijít, mě však na moment stejně paralyzovala. Snažila jsem se milimetr po milimetru odlupovat prostěradlo od podkolenní jamky, ale bez úspěchu. Drželo jak přišité. „No tak, zatni zuby a … Tři, dva, jedna, auuuu…“ Mohla jsem se přetočit, utřít slzy do rukávu a na chvíli si ulevit. Plazma stékala z odtržené podkolenní jamky po lýtku dolů a já se snažila rychle usnout se skrčenýma nohama.
Ráno jsem jako každý jiný den ze cviku spočítala nové ztvrdlé skvrny pod sebou, zamávala svítícímu nepříteli do okna a šla se oddat olivovému promazávání.
„Už aby bylo po prázdninách!“
