Už jsou to tři roky - napsala Linda Hájková

Stojím uprostřed uličky, je noc. Na nebi se zableskne, pak zahřmí, každou chvíli bude pršet a já mám na sobě jen pyžamo a pantofle. Nepamatuju si, že bych z koupelny odcházela. Šla jsem si vyčistit zuby, otevřela šuplík a pak tma, na nic dalšího si nevzpomínám. Uvědomím si, že v ruce svírám nůž na maso. Stékají z něho kapky krve, mojí krve. Zkusila jsem to snad znovu? Ptám se sebe sama.
„Co to děláš Eliško?“ ozve se za mnou hluboký hlas. 

Leknutím se otočím. Pod světlem pouliční lampy rozeznám siluetu mladého muže.
„Co chceš?“ vyjedu na něj.
Pokrčí rameny. „Říkal jsem ti, že tě vidím“ odpoví a strčí si ruce do kapes.
„Proč máš ten nůž?“ kývne. Rychle se chytím se za zápěstí, abych zakryla říznutí. Chvíli se sebe zíráme. On stále přešlapuje na jednom místě. Nevydržím to, upustím nůž na zem a sjedu podél zdi na
chodník.
„Proč myslíš?“ rozbrečím se a zabořím hlavu do kolen.
Slyším jeho kroky, jak se blíží ke mně. Vrtím hlavou, odmítám se na něj podívat.
„Nech mě bejt“ snažím se odradit „Chci. chci být sama…“ vykoktám v naději, že odejde.
„Eli, podívej se na mě.“
„Podívej se na mě!“ zatřese mnou. Zavrtím hlavou, přesto zvednu oči. Chvíli mi trvá než rozpoznám mladíkovu tvář. 

„Martine!“ vykřiknu a skočím po něm. To ho rozesměje. 

„Ahoj!“ hladí mě po zádech. Tolik mi chyběl. Ten smích ten hlas.. Přitisknu se k němu blíž, rukou mu zajedu do vlasů.
Mám chuť ho líbat a zároveň na něj křičet, že je to všechno jeho chyba. Chytím ho za hlavu, abych si prohlídla jeho tvář. Je celý bledý, nad obočím a tvářích má jizvy, na které si nevzpomínám. Usmívá se, 
ale něco je špatně, z jeho očí se ztratila jiskra, netouží po mně jako kdysi, vidím prázdnotu. Znovu ho obejmu, abych z ucítila jeho vůni, ale necítím nic.
„Tolik si mi chyběl.“
Chvíli Mlčíme v pevném objetí.
„Nemohl jsem tam Jirku nechat“ vzdychne. Odtáhnu se. „Ale vždyť jsi tady“ pomyslím si.
„Jsi mrtvý?“ řeknu namísto toho.
Chvíli se na mě jen dívá, cukají mu koutky rtů jako by se snažil potlačit pláč, pak začne pomalu přikyvovat. Znovu si mě přitáhne k sobě.
„Když jsem se vrátil… to auto začalo hořet.“
„Nestihl jsem to,“ zašeptá mi do vlasů. V tu chvíli mým tělem projede strašná bolest, začnu tiše brečet.
„Měl jsi jet pomaleji,“ řeknu.
„Neřídil jsem.“ 

To už slyším jeho hlas z velké zdálky. Znovu zahřmí, ucítím první kapky studeného deště. Otevřu oči. Klečím na chodníku, s hlavou zabořenou do kolen, ale Martin tu není, jsem tu sama.
Utřu si nudle. Sáhnu do kalhot od pyžama. Do dlaně vysypu pár pilulek antidepresiv.
„Už jsou to tři roky,“ slyším přitom mámina slova.

Zadání:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce a v ruce drží nůž.

Příběh dopište.