Zahradník - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Prostě se sbalil a odešel. Na stole v kuchyni našla po probuzení jen krátký vzkaz: „Nehledej mě.“ Uvědomila si, že o něm už vůbec nic neví. Jen to, že v poslední době byl stále víc nervózní a stále méně se zdržoval doma. Tušila, že jeho podnikání není úplně čisté, nenašla ale odvahu se ho na to zeptat. Nikdy s ní o tom nemluvil a ona se snažila jít mu z cesty, když měl svoji podrážděnou náladu. Což bylo pokaždé, když byl doma. 

Pil a ona pro něj byla hromosvodem jeho agresivních nálad. Nikdy ji neuhodil, to ne. Dokázal ji ale pohrdavými slovy ponižovat tak, že chtěla být neviditelná. A taky byla. Pro něj zcela jistě a postupně i pro sebe. Schovala se do skořápky přežití.
V tom letním sobotním ránu skořápka praskla. Držela v ruce vzkaz psaný jeho rukou a počáteční mlčenlivý šok vystřídal nečekaný smích následovaný hysterickým pláčem. 

Plakala dlouho, jakoby potřebovala ze sebe dostat všechny slzy, které během jejich manželství spolkla. 

Vlastně už to žádné manželství nebylo. Prakticky spolu nežili. Ze společné ložnice se odstěhoval kdysi pod záminkou, aby ji nerušil pozdními návraty. Jeho zájem o ni jako ženu se postupně zmenšoval, až vymizel úplně. S ním se plíživě vytrácelo i její sebevědomí, až zmizelo také. Nakonec se starala jen o dům a on byl pořád někde za svými obchody, o kterých nic nevěděla. 

Zpočátku na něj čekala, až se vrátí domů, pak už jen doufala, že přijede co nejpozději. V pravidelných vlnách sebelítosti a sebeklamu si vyčítala si, že je to všechno její vina, protože nemají děti. Byla přesvědčená, že kdyby je měli, bylo by všechno jinak. To ráno bublina jejích falešných přesvědčení praskla a jí se ulevilo.
Trvalo to jen krátce. Druhý den se po jejím muži začali shánět obchodní partneři. U dveří se objevili dva cizí muži v černých brýlích a důrazně ji žádali, ať je pustí dovnitř. Nebyla schopná jim odporovat a nechala je prohledat celý dům. To, pro co si přišli, tam ale nebylo.
Při odchodu jí starší z nich řekl: „Šéf vás chce zítra vidět. Je ve vašem zájmu dorazit včas. Sem.“ Strčil jí do ruky lístek, na kterém byla napsaná adresa.
Teď byla tady. V kanceláři šéfa. Seděla vzpřímeně na židli proti němu a tvářila se nezúčastněně. Zavřená ve své skořápce. On si oběma rukama podpíral bradu, pak se pohodlně opřel, přivřel oči a řekl: "Chápu, že jste se do této situace nedostala vlastní vinou, má drahá. Váš manžel je sráč. Zmizel a nechal tady poměrně vysoký dluh za zboží, které si odebral. Jsem sice jenom zahradník, ale i já musím platit své účty. Rozumíte mi, viďte?"
Přikývla: „Pochopte ale, že nejsem schopná zaplatit takovou částku najednou. Bude chvíli trvat, než ji dám dohromady," kousla se do rtu.
Vnímal, že její pečlivě budované sebeovládání se začíná rozpadat. Bylo mu jí skoro líto. Chvíli mlčel a důkladně si ji prohlížel. Na první pohled byla nezajímavá. Drobnější postava, světlé vlasy stažené do drdolu, nenalíčená. Šaty, které měla na sobě, neměly příliš lichotivý střih a jen dávaly tušit, co pod nimi skrývá. Odhadoval, že bude stejně stará jako on. Vypadala nenápadně, čím déle se na ni ale díval, tím víc vnímal něco, co ho u žen vždycky přitahovalo. Jak její skořápka praskala, dralo se to ven, aniž by si to sama uvědomovala.
Rychle se rozhodl: "Dobrá. Mám pro vás speciální nabídku. Jen proto, že jste to vy. Bude vás to ale stát něco navíc."
Ulevilo se jí: "Samozřejmě, zaplatím dlužnou částku i s úroky."
Usmál se na ni: "Nechci úroky."
Zarazila se, polkla a nejistě se na něj podívala: "Obávám se, že vám nerozumím." Najednou vypadala jako holčička, její sebejistota byla ta tam. Měl ji v hrsti a ona to věděla.
Naklonil se přes stůl: "Řekl bych, že mi rozumíte moc dobře."
Začervenala se, zavrtěla na židli, neuhnula ale pohledem. Uvědomil si, že má moc hezké oči. Takové zvláštní. Jako kočka. Měly v sobě energii, která ho přitahovala.
Znovu se opřel a pokračoval: "Budete platit určenou částku v týdenních splátkách a v pátek večer mi budete dělat společnost. Každý týden, než uhradíte celý dluh."
Přivřela ty svoje kočičí oči a zhluboka se nadechla. Než stihla cokoliv říct, dodal: "To je jediná nabídka, kterou pro vás mám. Pokud ji nepřijmete, musíte zaplatit všechno do konce týdne."
Sklonila hlavu a znovu mu jí bylo až líto. Nechápal, kde se to v něm najednou vzalo. Žádnou ženu nikdy nemusel k ničemu nutit. Uměl to s nimi. Věděl jak na to, aby ho chtěly. Tahle ho evidentně nechtěla. Viděl jí to na očích, když zvedla hlavu. 

Svůj návrh už ale nemohl vzít zpátky.
Vzdorovitě se na něj podívala a ve tváři měla jiný, lehce pohrdavý výraz: „V této situaci nemám na výběr. Kam mám v pátek přijít?"
Nelíbil se mu její tón: "Pošlu vám přesné instrukce. Jak se máte upravit a co si máte obléknout. Zcela jistě chápete, že očekávám, že v pátek večer budete vypadat o poznání lépe než dnes," připomněl jí, že pravidla tady určuje on.
Jeho slova jí připomněla situace, které zažívala se svým mužem. 

Pokusila se schovat do své skořápky, přesto se jí zachvěla brada a lehce se jí třásl hlas, když odpověděla: "Jistě. Zařídím se podle vašich pokynů."
Usmál se na ni s vědomím převahy: "Výborně. Začínáme si rozumět. V pátek v pět vás vyzvedne můj řidič."
Rychle vstala: "Předpokládám, že už můžu jít."
Než se vzpamatoval, byla pryč. 

Dveře za sebou zaklapla stejně tiše, jako odešla. V místnosti po ní zbyla jemná vůně. Podíval se z okna právě v okamžiku, kdy vyšla na chodník. Chvíli tam jen tak stála, několikrát potřásla hlavou, potom najednou z ničeho nic zvedla ruce a rozpustila si vlasy zapletené v drdolu. Spadly jí na ramena jako vodopád. Přivřel oči a představoval si, jak stojí za ní, rozepíná jí na zádech zip a pomalu jí šaty stahuje z ramen. 

Když se znovu podíval z okna, byla pryč. Usmál se sám pro sebe, začala ho zajímat ještě víc.

#Hřešímživotem