Adapťák - napsala Radana Vodičková

"Ahoj, tak co jaký to bylo?" vítám svého patnáctiletého syna, který se vrátil z adaptačního seznamovacího kurzu. Nastavuji tvář a dožaduju se polibku. Péťa nepříliš ochotně, a až příliš krátce mne obejme.
Jsem na něj tak pyšná. Právě nastoupil do prvního ročníku prestižního gymnázia.
"Tak co, jací jsou profesoři a spolužáci ? Už ses tam s někým skamarádil?"
"No jo, mami, normálka, dobrý," odbyde mne. Přitom se tak nějak připitoměle usmívá, jako by byl duchem ještě tam.Aby tak měl hned nějaký průšvih !?
"Všechno v pořádku?" ptám se horečně a musí mu být jasné, že jsem napnutá jako kšandy. Čekám, že se se mnou konečně podělí o své zážitky a dojmy tak jako pokaždé, když odněkud přijel domů.
"Hele, nebyl tam nějakej problém? Co alkohol a drogy?" snažím se ho vyprovokovat a chci zjistit důvod toho jeho trochu mimózního kukuče.
"Ale mami, prosím tě. Fakt, žádnej průšvih, dali jsme si s klukama jen asi dvě piva, nikdo si tam žádný drogy a ani žádnou trávu nelajsnul. Vždyť jsme na začátku v prváku." 

Trochu mne tím uklidní.
Synátor vytušil, že mu nedám pokoj, dokud mi nenechá nahlédnout do svého právě začínajícího studentského života. Tak se nadechne a s blahosklonným výrazem, že mi činí dobrodiní, spustí: "Docela mi sedli dva borci, jeden bydlí tady ve městě a jeden musí dojíždět 10 km z vedlejší vesnice, už má motorku. Ten první hraje hokej a je docela vazba. To já z tý atletiky takový ramena nemám, ale asi to nevadí."
"Hm, zajímavé, ještě o prázdninách zvedal činky a pil samé proteinové nápoje a teď mu to ani nevadí?" pomyslím si pro sebe. 

Co se to s ním děje ? 

"No a ten druhý," pokračuje ve vyprávění, "hraje na housle. Prý původně chtěl jít na konzervatoř, ale rodiče by ho nemohli držet v jiným městě. Jinak jsme hráli volejbal a takový ty ohraný seznamovací hry. Večer se povídalo a hrálo na kytaru u táboráku."
"No, tak to jsi válel a mohl ses ukázat, co v tobě je, ne?"

"Ale ani ne. Nebudu se přeci předvádět hned první dny. Hlavně hrál náš třídní profesor."
"Takže si myslíš, že třída bude fajn, že byste mohli být dobrá parta?"

"Ale jo, navíc tříďas vypadá jako že ho nic nerozhází."

"No, a zbytek třídy ? Co holky?" ptám se ho opatrně. Vytuším, že tohle může být v jeho věku ožehavé téma.
"Co …co holky? No, normálka. Normální buchty. Moc jsme se nebavili. Mami, vždyť jsme tam byli jen dva dny."
"No tak, snad můžeš říct, jestli jsou nějaký příjemný, jestli je tam nějaká hezká."

"Ale jo docela jedna nebo dvě, ale jinak průměr."
Asi nemůžu moc naléhat, třeba mi to poví později sám ...
"Tak si vybal, ať to hned vypereme," vyzývám ho k činu. 

No jo, Péťa obrátí kletr a vše hodí na hromadu před pračku. Bere si mobil a už zase s tím lehkým úsměvem a zářícíma očima píše jako o závod textovky.
Ze zvyku probírám kapsy tepláků a džín. Žvýkačky, použitý kapesníky, zavírací nůž, a jejda, vytahuji s velkým údivem a překvapením otevřenou krabičku od kondomů.
Co mám v takové chvíli jako rodič dělat? Mám dělat jakože nic, nebo to s ním probrat?
Volím druhou z variant, ale oklikou. 

"Péťo, máš tady věci z kapes, pojď si to uklidit."
Synek mezi dalšími svými blbostmi zaregistruje zapomenutou krabičku s označením eros. Tázavě se na něj podívám?

"Ale mami, co si hned myslíš, hráli jsme balónkovou. Nafoukneš je, napustíš vodou a házíš je po sobě." "Ale vždyť nemáš žádné oblečení mokré."
"Ale víš, jaké bylo horko, všechno do druhého dne uschlo," rázně ukončí debatu a zavírá se ve svém pokoji.