Floydi - napsal Martin Paruch

Všimli jste si někdy, že texty písní mění svůj význam s tím, jak jde život? Co rezonovalo ve dvaceti, zůstává dnes skryté. O čtvrt století později najdete v těch stejných slovech jiný příběh. Příběh aktuální tak, až z toho přeběhne mráz po zádech. Netuším, jak je to možné. Možná se do těch veršů člověk sám promítá a ony mu vracejí pocit důvěrného porozumění.
Pink Floyd a Wish You Were Here. Jak banální je překlad: „Přeju si, abys tu byl” nebo byla. Člověk, který ti chybí. Nebo jsi tam, kde nechceš být sám? Jsi v dálce, kterou jsi chtěl mít, ale teď se cítíš cizí? Možná je to všechno ještě trochu jinak…

Stojím na Grand Place v Bruselu. Je rok 1991. Vlasy mám po ramena, na zádech batoh a v kapse pár německých marek. Dech beroucí architektura, barevná a lehce rozmazaná světla luxusních restaurací. Belgické pivo, nesnesitelně vonící menu a spousta elegantních párů, které pozvolna krouží náměstím k volným stolkům. Připadám si jako desperado. „Až bud mít auto, taky budu brát stopaře,” řeknu si pro sebe, abych se odvděčil těm, kteří mi dneska na dálnici zastavili. Pocit, že sem nepatřím, to ale nesetře.

„Co je to? Vždyť to přece znám!” Z nároží se ozývají důvěrně známé tóny. “No jasně, jsou to Floydi, Wish You Were Here”. Zalykám se nadšením a směřuju ke klukovi s kytarou. Sedí na zemi, otevřený obal s drobnými před sebou. Hraje tak, že ze začátku nemůžu ani mluvit. Po pár chvílích už hulákám s ním:
Did they get you to trade Your heroes for ghosts?

(A už tě přinutili vyměnit idoly za přízraky?)

Z dlažby náměstí náměstí přijímám atmosféru města a připadá mi, že jsme se navzájem objali.

 
O spoustu let později. Zírám do notebooku. Zbytečně, myšlenky se rozbíhají. Mám krátké vlasy a žádné starosti s tím, jak zaplatit večeři v luxusní restauraci. Místo příchozích mailů vidím před očima krajinu, kterou v myšlenkách proplouvám.
„Zbláznil ses? Vždyť to máš přece super,” zní vnitřní hlas, který hodnotí “dal” a “má dáti”. 

„Tak to není, víš,” odpovídám. „I můj pes se teď jmenuje Floyd.” 

Pouštím si hudbu.

„Wish you were here.” 

Jak bych si přál tam být. Pastelově zelené pláně, sytě oranžové duny a jasně modrá obloha. Kolik času mám na splnění vlastních snů? Čas. To je ono. Neumíme ho vrátit. Umíme ho akorát litovat.
Did they get you to trade Your heroes for ghosts?

Je rozhodnuto. Dávám výpověď.

Úkol:
Hudební vzpomínka, která inspiruje k příběhu se týká probírané látky - PĚT ZPŮSOBŮ POSUNUTÍ DĚJE PODLE ARISTOTELA, referát k tématu zde. Jedním z těch způsobů je pak vzpomínka, kterou jsme si na lekci ještě zúžili na hudební vzpomínku.