 |
| Koláž: David Vávra |
„Prosím tebe, jakej já jsem mistr, leda tak komickej,“ povídá mi chlápek v modrém pleteném svetru, který mu tak nějak nepadne. Pod vysokým čelem s šedivými vlasy koukají úzká, přivřená očka. Z nich sálají žhavé jiskřičky potutelnosti. Sedí na baru divadla Dobeška a chystá se na naši první společnou hodinu tvořivého psaní.
„Dobrý den, Mistře,“ říkám. No, jak jinak byste pozdravili žijící legendu světové literatury napoprvé vy?
„Hele, bude voběd?“
Já čekám moudro v každé větě a jeho zajímá žvanec! Tak jsem mu slíbil o přestávce zabíjačkové hody s domácími jitrnicemi a on mi řekl: „Hele pocem, ty seš dobrej chlap!“
Pak povídal, že potřebuje do povídky nějaký ruský jméno a zrovna si nemůže na žádný trefný vzpomenout. Navrhl jsem tedy: „Co třeba Fjodor?“ A už mi to zůstalo.
„Dobrý psaní nesnese ohledy. Autor musí bejt odvážnej a napsat všecko, co cítí, co z něj potřebuje vyhřeznout ven. I když tím třeba naštve babičku nebo pana faráře,“ zdůrazňoval opakovaně. No tak dobrá, Mistře klasiku, máte to mít.
x x x
Arnošt Lustig umí žít. Asi proto, že tak málo chybělo, aby se nedočkal dospělosti, váží si každého dne, každé příhody, každého člověka. Já zažít co on, zavřu se někde v lesích a kromě hospodského a prostitutek bych nechtěl vidět živou tvář. On věří v člověka. Optimisticky a bez výhrad. A to i přes statistické výzkumy, které prokazují, že každý čtvrtý člověk je blbec.
Ano, Arnošt Lustig věří v člověka, ale ještě víc v ženskou - přinejmenším v některé její části. Vsadil bych se, že ctihodný pan profesor literatury ještě poměrně nedávno ojel všechno, co bylo po ruce. Je víc než evidentní, jak jeho očka mlsně okukují literární elévky se znepokojivě hlubokými dekolty. V minišatech a sukních sedí na hodinách literatury nohu přes nohu. Lačně čekají na každé Mistrovo slovo, aby mu hladově sebraly od úst malý kousek jeho duše, kterou mezi nás drobí. Ovšem nepochybuji, že on, kdyby mu to dovolily, by se zase pěkně chlípně nepopásl na každém kousku jejich těl. A troufám si tvrdit, že po Aristotelovi by při tom ani nevzdechl…
„Hele, jaký máš dneska kalhotky? Bílý?“ zeptal se jednou mé literární spolutovaryšky Markétky, která zrovna usilovně přemýšlela, jestli má její souvětí správnou konstrukci. Ten její výraz vidím dodnes!
x x x
Arnošt Lustig nám kázal číst Aristotelovu Poetiku, ale jedním dechem i Umění mrdati, Máchovy erotické deníky či Danteho Kundičky. Ačkoliv nás učil, že literatura má být vznešená a používat sprostá slova bychom měli v poměru jedno na tisíc slušných, nemohu si v tuto chvíli pomoci. Musím upřímně uvést, že Aristoteles mi do hlavy moc nelezl, zatímco Pojednání o kundě jsem pochopil hned napoprvé. A myslím, že také on Aristotela miloval až daleko, daleko za tím středobodem vesmíru, který dává smysl všemu mužskému pachtění.
„Já bejt tvůj fotr, tak tě řežu od rána do večera, ty děvko,“ řekl mi jednou, když jsem na hodinu nepřinesl domácí úkol.
Měl pravdu ten Arnošt. Hergot!
Za tyhle řádky si to zasloužím. Znectil jsem chodící památník českého písemnictví.
A přece před vámi, Arnošte, vy bejku, s díky a úctou smekám.
(Šokující příběh, bořící mýtus chodící legendy)
Ukázka z knihy Dany Emingerové Živel Lustig
(Šokující příběh, bořící mýtus chodící legendy)
Ukázka z knihy Dany Emingerové Živel Lustig
Pro spisovatele neexistuje žádné tabu. Vyberte si něco nedotknutelného a toho se "dotkněte". Ale ať to není samoúčelné, ale opravdu zajímavé a zábavné čtení.
Je to téma, které nám kdysi zadal Arnošt Lustig. Petr Holub zbořil svatozář kolem samého Arnošta.
