Tento rok si zahrává počasí snad všude. Nevynechalo ani Saudskou Arábii. Střídají se tady písečné bouře s klasickými bouřkami, zcela netypické pro Arábii. Poslední dobou často prší. Nikdy to netrvá dlouho a všichni z toho mají obrovskou radost a poskakují mezi kapkami. Ve vzduchu se mísí pouštní prach s vodou a výsledkem je řídké bláto, které ulpívá na oknech a autech.
Kamarádka nás pozvala na předporodní párty do compoundu.
Už z pozvánky, kde stálo, doneste si jídlo, dárky a všechny muže nechejte doma, mi bylo zřejmé, že o velkou zábavu nepůjde. Myšlenka strávit volný čas mezi evropskou komunitou v compoundu, však zvítězila. Tam za zdí, která odděluje arabský svět, můžu chodit v šatech, nezahalená, je tam restaurace, bazén. Ne, nechci trávit volno v nemocničním bytě sama.
Když party začala, začalo i pršet. Ne nadarmo se tato akce příznačně jmenovala Baby Shower.
Vypadalo to velmi nadějně do té doby, než jsme se dostali do dopravní zácpy. Ta se postupně vytratila. Přeď námi už nebylo žádné auto, ale podjezd a v něm voda. Mahmud nás ubezpečuje, že je tam vody jen málo. Porozhlédla jsem se. Dva uvíznuté náklaďáky, jejichž kola byly zcela pod vodou, mě znejistily. Obličeje postávajících lidí kolem na nás s hrůzou koukali. Voda již sahala po okýnko auta a motor začal vynechávat.
Liják venku nepřestával.
Během chvíle se restaurace zaplnila vodou, která se valila z venku z přeplněného bazénu. Slabší povahy utekly, silnější povahy si daly nohy na sedačky a čekaly co bude.
Přišli číšníci se stěrkami na podlahu a začali nesmyslně rozhánět vodu sem a tam. Bosí v černých kalhotách a bílé košili s motýlkem tam pobíhali se stěrkami z rohu do rohu, což připomínalo národní tanec. Po hodině se jim podařilo nad vodou vyzrát. Nohy jsme měli v suchu, pro změnu nám začala voda kapat z prosakujícího stropu na hlavu. V Saudi nic netěsní, protože déšť se v těchto krajinách nepředpokládá.
„Přeci to nevzdáme,“ zvolal někdo z nás. Nic nás neodradilo pokračovat v oslavách. Začala jsem být nervózní. Zprávy, že mnoho lidí uvázlo na silnicích a nemůžou se dostat domů, se šířily velmi rychle. Palmy vyvrácené na cestách, vrtulníky zachraňující lidi z uváznutých aut, plno nehod, mě nenechávalo klidnou.
„Musím druhý den ráno do práce,“ prolítlo mi hlavou. V compoundu nám oznámili, že kvůli záplavám taxíky nejezdí. Nezbylo nic jiného, než zavolat Mahmuda, ať přijede s autem poháněným na čtyři kola.
Mahmud, pákistánský řidič, nám s ochotou řekl: „No problém, In shallah.“ (Není problém, dá-li bůh.) Toho jsem se začala obávat. Mahmud byl velmi ochotný, nevýhodou byl snížený intelekt, čímž se z něho stával velmi nebezpečný řidič. Jeho cíl byl splnit úkol za každou cenu. Běžně trvá cesta dvacet minut, ale uběhly už dvě hodiny a Mahmud nikde.
Mahmud, pákistánský řidič, nám s ochotou řekl: „No problém, In shallah.“ (Není problém, dá-li bůh.) Toho jsem se začala obávat. Mahmud byl velmi ochotný, nevýhodou byl snížený intelekt, čímž se z něho stával velmi nebezpečný řidič. Jeho cíl byl splnit úkol za každou cenu. Běžně trvá cesta dvacet minut, ale uběhly už dvě hodiny a Mahmud nikde.
Najednou se Mahmud objevil oblečen v bílém thóbu a žabkách na nohách. S hrůzou jsme zjistily, že přijel svým osobním taxíkem.
„Je to bezpečné?“
Nevinný úsměv na tváři nás přesvědčoval o bezpečnosti.
„Vezmu vás tam, kde voda ještě není.“
Vyrazili jsme na cestu. Nedalo se říct, že jsme jeli, ale spíše plachtili na vodě. V Rijádu není kanalizace. Sebemenší déšť zaplaví cesty, obzvláště v podjezdech. Tím dochází k totálnímu kolapsu dopravy.
Vypadalo to velmi nadějně do té doby, než jsme se dostali do dopravní zácpy. Ta se postupně vytratila. Přeď námi už nebylo žádné auto, ale podjezd a v něm voda. Mahmud nás ubezpečuje, že je tam vody jen málo. Porozhlédla jsem se. Dva uvíznuté náklaďáky, jejichž kola byly zcela pod vodou, mě znejistily. Obličeje postávajících lidí kolem na nás s hrůzou koukali. Voda již sahala po okýnko auta a motor začal vynechávat.
Brm,brm,brm.
Ač jsem nevěřící, začala jsem se modlit k Ježíši a panence Marii. Má kamarádka buddhistka k Buddhovi a řidič nahlas k Aláhovi. Minuty byly nekonečné. Voda se začala valit do auta. V tu chvíli mi proběhly hlavou všechny fyzikální zákony. Co udělat, abychom se zachránily? Nadechnout se, otevřít okýnka, nechat zatopit auto, vyrovnat tlak a pak vyplavat. Jak dlouho to bude trvat? Vystačí nám dech po celou dobu?
Dříve než jsem tuto myšlenku zpracovala, tři bohové spojili svoji sílu a my jsme zachráněni vyjížděli z vody ven. Zatímco jsme se vzpamatovávaly ze šoku, dav stojící kolem nám tleskal. Náš Mahmud s vítězoslavným úsměvem na tváři kynul davu.
