Do domu se pomalu trousili další lidé. Potemnělý vchod je spolkl, aby se pak jejich silueta vynořila za osvícenými okny. Scházeli se postupně stejně jako celý letošní rok. Scénář jejich setkání byl neměnný. S železnou pravidelností se opakovalo místo, čas i lidé.
První jako vždy přišel Jiří. Na recepci důležitě vyzvednul klíč, pomalu vystoupal po schodech, otočil jím v zámku, zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř místnosti způsobem, jakým šéf přichází na důležitou schůzku. Rozsvítil, rozhlédl se kolem sebe a začal pečlivě srovnávat židle do kruhu tak, aby mezery mezi nimi byly úplně stejné. Už na první pohled bylo zjevné, že jeho rozvážnost, na které si zakládal, není vnitřním nastavením, ale spíše omezením jeho objemného těla. Nadváha mu zkrátka neumožňovala rychlejší krok, okamžitě se zadýchával a potil. Naučil se tedy světem pohybovat pomalu tak, aby jeho dech unesl tělo, s výrazem člověka, který nemá kam spěchat. Chodil všude první, čímž se dokázal vyhnout situacím, které by mohly ohrozit pocit jeho vlastní důležitosti tím, že by se ukázalo, že na něj nikdo nečeká a že věci mohou běžet bez něj.
Ona i ta recepce domu vlastně žádnou recepcí nebyla, jen malou kanceláří, kde sedával vrátný a údržbář v jedné osobě. V době, kdy do domu přicházeli lidé, seděl za stolem, sledoval televizi a po každém zazvonění zmáčkl tlačítko, které otevíralo vchodové dveře. Na otázku Jiřího, zda si může vzít klíč, neodpovídal, jen pokynul hlavou směrem k místu, kde klíče od místností v domě visely spořádaně vedle sebe jako oběšenci, které zapomněli sundat ze šibenice. Vlastně ani nevěděl, jak Jiří vypadá. Tomu ale klíč v ruce dodával pocit důležitosti. Přišel první.
Dnes bylo ale něco jinak. Jiří se zavrtěl na židli, když do dveří vstoupil jako druhý Robert, a lehce nakrčil čelo. Takhle by to nemělo být. Druhý vždy chodil Karel. Postupně dorazili všichni, jako poslední samozřejmě Markéta. Stejně jako Jiří chodil první, ona přicházela poslední. Potřebovala publikum. Jiřího vedly nepřiznané obavy, že na něj nikdo čekat nebude, ji vedla až narcistní jistota, že bez ní nezačnou. Svůj vstup zahajovala už v přízemí, kdy se opakovaným razantním zvoněním snažila připoutat pozornost vrátného, aby ho pak poctila poněkud povýšeným pohledem a přiměla ho zamumlat něco jako omluvu. Tentokrát si jí sotva všimnul, protože mu právě zazvonil telefon, a jen mávnul rukou. Nespokojeně se ošila a nahoru vyšla rychleji, než pro ni bylo obvyklé.
Pravidelně opožděné antré doprovázela tradiční větou: „Nejdu pozdě, že ne?“ a s lehce koketním výrazem pak pohlédla směrem, kde sedával Karel. Dnes bylo jeho místo prázdné. Znejistilo ji to ještě víc než vrátného nezájem, svůj výstup ani nedohrála do konce a lehce zmateně se posadila na volnou židli. Všichni teď poněkud zaskočeně seděli v kruhu a tiše čekali. Občas se ozvalo zašoupání nohama, zakašlání nebo zaskřípění židle, jak se na ní někdo zhoupl. Bylo to divné. Deset minut po šesté a Karel nikde.
Nezvyklé ticho přerušilo zaskřípění dveří. Ti, kteří k nim seděli zády, se s výrazem úlevy na tváři otočili, aby Karla přivítali. Místo něj do místnosti šouravým krokem vstoupil člověk, kterého nikdo neznal. Jen Ondřej v něm poznal vrátného z přízemí a jeho léty vypěstovaný instinkt mu okamžitě napověděl, že to, co se jim chystá říct, nebude pěkné.
Muž si odkašlal a rozpačitě se rozhlédl kolem sebe: „Pan Novák nepřijde, v pondělí zemřel.“
První jako vždy přišel Jiří. Na recepci důležitě vyzvednul klíč, pomalu vystoupal po schodech, otočil jím v zámku, zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř místnosti způsobem, jakým šéf přichází na důležitou schůzku. Rozsvítil, rozhlédl se kolem sebe a začal pečlivě srovnávat židle do kruhu tak, aby mezery mezi nimi byly úplně stejné. Už na první pohled bylo zjevné, že jeho rozvážnost, na které si zakládal, není vnitřním nastavením, ale spíše omezením jeho objemného těla. Nadváha mu zkrátka neumožňovala rychlejší krok, okamžitě se zadýchával a potil. Naučil se tedy světem pohybovat pomalu tak, aby jeho dech unesl tělo, s výrazem člověka, který nemá kam spěchat. Chodil všude první, čímž se dokázal vyhnout situacím, které by mohly ohrozit pocit jeho vlastní důležitosti tím, že by se ukázalo, že na něj nikdo nečeká a že věci mohou běžet bez něj.
Ona i ta recepce domu vlastně žádnou recepcí nebyla, jen malou kanceláří, kde sedával vrátný a údržbář v jedné osobě. V době, kdy do domu přicházeli lidé, seděl za stolem, sledoval televizi a po každém zazvonění zmáčkl tlačítko, které otevíralo vchodové dveře. Na otázku Jiřího, zda si může vzít klíč, neodpovídal, jen pokynul hlavou směrem k místu, kde klíče od místností v domě visely spořádaně vedle sebe jako oběšenci, které zapomněli sundat ze šibenice. Vlastně ani nevěděl, jak Jiří vypadá. Tomu ale klíč v ruce dodával pocit důležitosti. Přišel první.
Dnes bylo ale něco jinak. Jiří se zavrtěl na židli, když do dveří vstoupil jako druhý Robert, a lehce nakrčil čelo. Takhle by to nemělo být. Druhý vždy chodil Karel. Postupně dorazili všichni, jako poslední samozřejmě Markéta. Stejně jako Jiří chodil první, ona přicházela poslední. Potřebovala publikum. Jiřího vedly nepřiznané obavy, že na něj nikdo čekat nebude, ji vedla až narcistní jistota, že bez ní nezačnou. Svůj vstup zahajovala už v přízemí, kdy se opakovaným razantním zvoněním snažila připoutat pozornost vrátného, aby ho pak poctila poněkud povýšeným pohledem a přiměla ho zamumlat něco jako omluvu. Tentokrát si jí sotva všimnul, protože mu právě zazvonil telefon, a jen mávnul rukou. Nespokojeně se ošila a nahoru vyšla rychleji, než pro ni bylo obvyklé.
Pravidelně opožděné antré doprovázela tradiční větou: „Nejdu pozdě, že ne?“ a s lehce koketním výrazem pak pohlédla směrem, kde sedával Karel. Dnes bylo jeho místo prázdné. Znejistilo ji to ještě víc než vrátného nezájem, svůj výstup ani nedohrála do konce a lehce zmateně se posadila na volnou židli. Všichni teď poněkud zaskočeně seděli v kruhu a tiše čekali. Občas se ozvalo zašoupání nohama, zakašlání nebo zaskřípění židle, jak se na ní někdo zhoupl. Bylo to divné. Deset minut po šesté a Karel nikde.
Nezvyklé ticho přerušilo zaskřípění dveří. Ti, kteří k nim seděli zády, se s výrazem úlevy na tváři otočili, aby Karla přivítali. Místo něj do místnosti šouravým krokem vstoupil člověk, kterého nikdo neznal. Jen Ondřej v něm poznal vrátného z přízemí a jeho léty vypěstovaný instinkt mu okamžitě napověděl, že to, co se jim chystá říct, nebude pěkné.
Muž si odkašlal a rozpačitě se rozhlédl kolem sebe: „Pan Novák nepřijde, v pondělí zemřel.“
Nastalo překvapené ticho. Než se kdokoliv stačil na něco dalšího zeptat, byl pryč.
Ticho přerušila Klára: „A co teď jako bude s naší terapií? To je jako konec?“
Markéta s nádechem hysterie v hlase prohlásila: „Já už si na dalšího terapeuta zvykat nebudu. Ne, na to už nemám.“ Teatrálně rozhodila rukama jako kdysi na jevišti, když ještě hrála hlavní role.
Vojtěch, který nemilosrdně postupující pleš zakrýval přehazovačkou, využil příležitosti, chytil ji za ruku a pokusil se ji konejšivým hlasem uklidnit: „No, snad nebude tak zle, Markétko.“
Vytrhla se mu a hystericky se rozesmála: „No, to máš pravdu. Náš terapeut je mrtvý, nic horšího se nám už nemůže stát.“
Patrik jí oponoval: „Domnívám se, že k takovému prohlášení nemáš dostatek vstupních dat.“
Alena se neudržela: „Ježiši, Patriku, tohle není operační systém napadený virem, tohle je terapeutická skupina, které umřel terapeut.“
Jiří se důležitě rozhlédl kolem sebe a prohlásil: „Měli bychom dát hlasovat.“
Robert protočil oči v sloup a s mírným despektem řekl: „Hlasuje se o návrzích. Nikdo žádný návrh nepodal, takže není o čem hlasovat. To dá rozum.“
Jiří vzdorovitě pokračoval: V tom případě navrhuji, že dáme hlasovat o návrhu, že budeme hlasovat.“ Jako bývalý vrchní úředník na magistrátu nebyl zvyklý, aby mu někdo otevřeně odporoval a zpochybňoval jeho důležitost.
Romana věcně prohlásila: „Jiří, nechci se tě dotknout, ale to je tak trochu pitomost.“
Robert se zasmál: „Kdyby trochu.“
Maruška se pokusila situaci smířlivě uhladit: „Ale no tak, tohle by se Karlovi vůbec nelíbilo.“
Markéta se neudržela a zavřískla: „Karel tady není, ale my jo. Klidně si umře a nás nechá napospas. To není fér. To prostě není fér,“ začala hystericky vzlykat.
Ondřej, který až do téhle chvíle mlčel, rozvážně pronesl: „Scházíme se už skoro rok a celou tu dobu si vlastně jenom povídáme. Karel tady s námi prakticky jen byl. Tak co kdybychom v tom pokračovali? Můžeme se scházet dál. Za ty peníze, které jsme mu platili, je určitě možné tenhle prostor pronajmout.“ Vyšetřovatel kriminálky v důchodu se v něm nezapřel.
Klára se ozvala: „To už ale nebude žádná terapeutická skupina. Bez terapeuta.“ Byla učitelka matematiky a měla ráda ve věcech pořádek.
Patrik okamžitě zareagoval: „Můžeme si říkat svépomocná skupina. To bude přesné pojmenování toho, co dělá terapeutická skupina bez terapeuta.“ Měl sice své osobnostní zvláštnosti, jeho analytický mozek ale fungoval rychle a bez emocí.
Klára se nedala: „A kdo to zařídí s těma penězma a tou smlouvou? Já tedy ne,“ jasně se vymezila.
Romana se nabídla: „Agendu kolem peněz můžu zařídit já. Jsem účetní.“
„Vážně?“ se zájmem ozval Vojtěch. „To jsi nikdy neřekla.“
Markéta, která vycítila konkurenci v boji o pozornost, pronesla kousavým hlasem: „Romana toho nikdy moc neříká. Sedí tady a poslouchá. Proč asi?“
„Ty toho řekneš dost za obě,“ nezvykle se Romany zastal Robert. Ta se na něj vděčně usmála. „Smlouvu můžu vyřídit já, jsem právník,“ pokračoval.
„Fakt?“ podivila se Maruška a se zájmem si prohlédla Robertovu vypracovanou postavu. „Vždycky jsem si myslela, že jsi trenér fitness nebo tak něco,“ pokrčila rameny. Maruška byla žena v domácnosti a nikdy by nepřiznala, že ten muž, který se čas od času objevuje v jejích snech, je právě on.
„Tak něco, Robert určitě je, že jo,“ pozvedl Jiří významně obočí, aby mu vrátil předchozí slovní přestřelku.
Robert se rozhodl jeho poznámku ignorovat a slova se opět ujal Ondřej: „Dobře. Využijeme návrhu Jiřího a dáme hlasovat. Kdo je pro, abychom pronajali tento prostor a scházeli se dál jako svépomocná terapeutická skupina bez terapeuta?“ Ruku zvedli všichni.
„Dobrá. A je někdo proti, aby Robert zjistil podmínky nájemní smlouvy a Romana si vzala na starost peníze?“ zeptal se znovu. Nikdo se neozval.
„Takže fajn. Vy dva se domluvte a příští týden se tady zase všichni sejdeme. Dneska toho asi bylo pro každého z nás dost. Pro mě tedy určitě,“ zvedl se Ondřej. Doma na něj sice nikdo nečekal, ale bylo jasné, že dnes nemá cenu pokračovat.“
„To je rozumné. Jdu taky domů. Jestli chceš, můžu tě odvézt,“ nabídla Ondřejovi Alena. Doma ji čekala lehce senilní matka, tři dospívající kluci a pravděpodobně i nějací jejich kamarádi, dvě kočky, pes a taky možná manžel, pokud tedy dnes vůbec přijde domů. Jo, a ještě rybičky, což byli jediní členové domácnosti, kteří si nenárokovali téměř žádný její čas. Alena se starala o všechny. O všechny kromě sebe. Do skupiny docházela právě proto, aby to dokázala změnit. Ondřej bydlel stejným směrem a z celé skupiny jí byl nejbližší. Přikývl a odešli spolu.
V místnosti nakonec zůstal jen Robert s Romanou. Se zájmem si ji prohlížel. Vlastně ji vždycky bral jen jako součást skupiny a nikdy nevnímal, že je taky žena. Markéta měla pravdu, Romana se ve skupině moc neprojevovala, nevěděl o ní téměř nic.
„Dáš mi telefon?“ požádal ji.
Překvapeně se na něj podívala. Neušlo jí, jak si ji předtím prohlížel.
„Kvůli té smlouvě, samozřejmě,“ snažil se uvést věc na pravou míru.
„Jo, jasně,“ tvářila se Romana, že o nic nejde, ale uvnitř byla pěkně nervózní. „Tak on je právník a ne gigolo,“ běželo jí hlavou.
„Proč se cítím jako puberťák?“ napadlo Roberta cestou domů. „Třeba proto, že už jsi s žádnou ženskou dlouho nebyl?“ zaryl do něj jeho vnitřní hlas.
Terapeutická místnost potemněla a ztichla. Karel tam s nimi nebyl a zároveň byl. Prášky, které spolykal a zapil alkoholem, sice definitivně uspaly jeho tělo, profesionální čest jeho duše terapeuta mu ale nedovolila nechat skupinu na holičkách. Potřeboval mít jistotu, že to tady bez něj zvládnou.
„Nu což, příští středu, uvidíme,“ rozplynul se v meziprostoru, kam odcházejí duše, které ještě nejsou připravené přejít na druhou stranu.
Z přízemí se ozval skřípavý zvuk. Vrátný zamkl dveře a šouravým krokem zmizel ve tmě parku. Jen dům tam stále stál tiše a nehybně.
Ticho přerušila Klára: „A co teď jako bude s naší terapií? To je jako konec?“
Markéta s nádechem hysterie v hlase prohlásila: „Já už si na dalšího terapeuta zvykat nebudu. Ne, na to už nemám.“ Teatrálně rozhodila rukama jako kdysi na jevišti, když ještě hrála hlavní role.
Vojtěch, který nemilosrdně postupující pleš zakrýval přehazovačkou, využil příležitosti, chytil ji za ruku a pokusil se ji konejšivým hlasem uklidnit: „No, snad nebude tak zle, Markétko.“
Vytrhla se mu a hystericky se rozesmála: „No, to máš pravdu. Náš terapeut je mrtvý, nic horšího se nám už nemůže stát.“
Patrik jí oponoval: „Domnívám se, že k takovému prohlášení nemáš dostatek vstupních dat.“
Alena se neudržela: „Ježiši, Patriku, tohle není operační systém napadený virem, tohle je terapeutická skupina, které umřel terapeut.“
Jiří se důležitě rozhlédl kolem sebe a prohlásil: „Měli bychom dát hlasovat.“
Robert protočil oči v sloup a s mírným despektem řekl: „Hlasuje se o návrzích. Nikdo žádný návrh nepodal, takže není o čem hlasovat. To dá rozum.“
Jiří vzdorovitě pokračoval: V tom případě navrhuji, že dáme hlasovat o návrhu, že budeme hlasovat.“ Jako bývalý vrchní úředník na magistrátu nebyl zvyklý, aby mu někdo otevřeně odporoval a zpochybňoval jeho důležitost.
Romana věcně prohlásila: „Jiří, nechci se tě dotknout, ale to je tak trochu pitomost.“
Robert se zasmál: „Kdyby trochu.“
Maruška se pokusila situaci smířlivě uhladit: „Ale no tak, tohle by se Karlovi vůbec nelíbilo.“
Markéta se neudržela a zavřískla: „Karel tady není, ale my jo. Klidně si umře a nás nechá napospas. To není fér. To prostě není fér,“ začala hystericky vzlykat.
Ondřej, který až do téhle chvíle mlčel, rozvážně pronesl: „Scházíme se už skoro rok a celou tu dobu si vlastně jenom povídáme. Karel tady s námi prakticky jen byl. Tak co kdybychom v tom pokračovali? Můžeme se scházet dál. Za ty peníze, které jsme mu platili, je určitě možné tenhle prostor pronajmout.“ Vyšetřovatel kriminálky v důchodu se v něm nezapřel.
Klára se ozvala: „To už ale nebude žádná terapeutická skupina. Bez terapeuta.“ Byla učitelka matematiky a měla ráda ve věcech pořádek.
Patrik okamžitě zareagoval: „Můžeme si říkat svépomocná skupina. To bude přesné pojmenování toho, co dělá terapeutická skupina bez terapeuta.“ Měl sice své osobnostní zvláštnosti, jeho analytický mozek ale fungoval rychle a bez emocí.
Klára se nedala: „A kdo to zařídí s těma penězma a tou smlouvou? Já tedy ne,“ jasně se vymezila.
Romana se nabídla: „Agendu kolem peněz můžu zařídit já. Jsem účetní.“
„Vážně?“ se zájmem ozval Vojtěch. „To jsi nikdy neřekla.“
Markéta, která vycítila konkurenci v boji o pozornost, pronesla kousavým hlasem: „Romana toho nikdy moc neříká. Sedí tady a poslouchá. Proč asi?“
„Ty toho řekneš dost za obě,“ nezvykle se Romany zastal Robert. Ta se na něj vděčně usmála. „Smlouvu můžu vyřídit já, jsem právník,“ pokračoval.
„Fakt?“ podivila se Maruška a se zájmem si prohlédla Robertovu vypracovanou postavu. „Vždycky jsem si myslela, že jsi trenér fitness nebo tak něco,“ pokrčila rameny. Maruška byla žena v domácnosti a nikdy by nepřiznala, že ten muž, který se čas od času objevuje v jejích snech, je právě on.
„Tak něco, Robert určitě je, že jo,“ pozvedl Jiří významně obočí, aby mu vrátil předchozí slovní přestřelku.
Robert se rozhodl jeho poznámku ignorovat a slova se opět ujal Ondřej: „Dobře. Využijeme návrhu Jiřího a dáme hlasovat. Kdo je pro, abychom pronajali tento prostor a scházeli se dál jako svépomocná terapeutická skupina bez terapeuta?“ Ruku zvedli všichni.
„Dobrá. A je někdo proti, aby Robert zjistil podmínky nájemní smlouvy a Romana si vzala na starost peníze?“ zeptal se znovu. Nikdo se neozval.
„Takže fajn. Vy dva se domluvte a příští týden se tady zase všichni sejdeme. Dneska toho asi bylo pro každého z nás dost. Pro mě tedy určitě,“ zvedl se Ondřej. Doma na něj sice nikdo nečekal, ale bylo jasné, že dnes nemá cenu pokračovat.“
„To je rozumné. Jdu taky domů. Jestli chceš, můžu tě odvézt,“ nabídla Ondřejovi Alena. Doma ji čekala lehce senilní matka, tři dospívající kluci a pravděpodobně i nějací jejich kamarádi, dvě kočky, pes a taky možná manžel, pokud tedy dnes vůbec přijde domů. Jo, a ještě rybičky, což byli jediní členové domácnosti, kteří si nenárokovali téměř žádný její čas. Alena se starala o všechny. O všechny kromě sebe. Do skupiny docházela právě proto, aby to dokázala změnit. Ondřej bydlel stejným směrem a z celé skupiny jí byl nejbližší. Přikývl a odešli spolu.
V místnosti nakonec zůstal jen Robert s Romanou. Se zájmem si ji prohlížel. Vlastně ji vždycky bral jen jako součást skupiny a nikdy nevnímal, že je taky žena. Markéta měla pravdu, Romana se ve skupině moc neprojevovala, nevěděl o ní téměř nic.
„Dáš mi telefon?“ požádal ji.
Překvapeně se na něj podívala. Neušlo jí, jak si ji předtím prohlížel.
„Kvůli té smlouvě, samozřejmě,“ snažil se uvést věc na pravou míru.
„Jo, jasně,“ tvářila se Romana, že o nic nejde, ale uvnitř byla pěkně nervózní. „Tak on je právník a ne gigolo,“ běželo jí hlavou.
„Proč se cítím jako puberťák?“ napadlo Roberta cestou domů. „Třeba proto, že už jsi s žádnou ženskou dlouho nebyl?“ zaryl do něj jeho vnitřní hlas.
Terapeutická místnost potemněla a ztichla. Karel tam s nimi nebyl a zároveň byl. Prášky, které spolykal a zapil alkoholem, sice definitivně uspaly jeho tělo, profesionální čest jeho duše terapeuta mu ale nedovolila nechat skupinu na holičkách. Potřeboval mít jistotu, že to tady bez něj zvládnou.
„Nu což, příští středu, uvidíme,“ rozplynul se v meziprostoru, kam odcházejí duše, které ještě nejsou připravené přejít na druhou stranu.
Z přízemí se ozval skřípavý zvuk. Vrátný zamkl dveře a šouravým krokem zmizel ve tmě parku. Jen dům tam stále stál tiše a nehybně.
