„Karolínko, víš, že se na tebe paní doktorka musí podívat.“ Odpoví mi maminka, když vystupujeme z auta před nemocnicí a pomalu kráčíme za velké, prosklené dveře.
„Když já se bojím, mami“ stěžuji si a smutně si povzdechnu. Maminka se zastavuje, dřepá si přede mě a hladí po tváři.
„Víš, že je paní doktorka hodná, jen na tebe koukne, pak dostaneš malou včeličku do ramínka a bude to!“ usměje se na mě.
Rezignovaně přikývnu a pomalým krokem se vydáme do čekárny.
Když se posadíme na židličky pod oknem, zaujme mě barva místnosti. Bála jsem se, že to bude taková ta děsivá bílá, ze kterých mám strach. Ale ne! Tahle místnost hrála snad všemi barvami duhy. Od růžové přes modrou až po fialovou a žlutou. Na spodku zdi se táhly tmavě modré vlnky připomínající moře. Sem tam z vody vyskočila rybička, která byla namalovaná nad vlnkou. Okna byla polepena různými zvířátky. Vypadalo to tu jako v ZOO. V koutku místnosti byl na červeném koberci postavený malý, plastový stoleček, a dvě židličky.
„Tady si děti můžou asi malovat.“ Pomyslím si a kouknu na maminku vedle mě. Ta se na mě usměje a naznačí mi, že si můžu jít hrát s další holčičkou, která právě do čekárny dorazila se svým tatínkem.
„Maminko? Myslíš, že můžu nakreslit obrázek paní doktorce?“ zeptám se, když usedám na plastovou židličku.
Maminka se uculí a řekne: „Určitě můžeš, myslím, že ji to udělá obrovskou radost.“
Když se dostaneme na řadu a paní doktorka mi opravdu tu včeličku do ramínka dá, dostane ode mě obrázek, který si hned vystaví na svůj psací stůl. A já, za to jak jsem statečná, a ani slzičku nepustím, dostanu plnou hrst sladkých a dobrých bonbónků…
