„Ondro! Seš doma? Uklízel jsi, jak sem ti řekla? Ozval se čekaný, nepříjemně panovačný manželčin hlas.
„Jo.“
„Můžeš na mě mluvit celou větou?“
„Zdeno, JO, je celá věta. Není dlouhá, ale je.“
„Podívej, já byla celý den v práci. Nemám náladu na tvoje slovní opičky. Ty jsi po noční od rána doma. A co jsi teda všechno udělal? Vysáls?“
„Jo.“
„Prach…“
„Jsem utřel.“
„Nádobí?“
„Taky. A před utřením jsem ho i umyl. A jestli se chceš ještě zeptat na záclony, tak ty jsem nepral, nevěšel a ani to už neudělám. Je pátek, je šest a po šesté, jako každý pátek, odcházím na pivo a na mariáš. To dobře víš.“
„No, tak to teda ne! Na to zapomeň! Zítra přijede maminka. Musím upéct, převléct spaní…
Já potřebuju, abys ještě… Jo, ten dětský pokoj jsi, předpokládám, dal do rychtiku, když
tam bude máma spát.“
„Ne, tam jsem ani nenakoukl. Proč taky? Je to tam tak, jako každý jiný den. Netknuté.
Možná jenom prach si utři…“
„No to neutřu. Ty ho poutíráš! Podívej, maminka přijede kolem deváté a to se to tady musí jen blýskat. Víš jak je na nepořádek háklivá.“
„Na tvoji matku jsem háklivý já. Nesnáším její přemoudřelé pindy. Furt samé narážky na mě. Jaký jsem babral, jak se těšila na vnoučata a …ne, ne. To já nemám zapotřebí poslouchat. Sama nejlíp víš, jak to je. Je to tvoje matka, tak se starej! Jak jsem řekl, jdu do hospody!“
„Ondro. Ondro!“ křičí marně Zdena do dveří, které právě rázně bouchly a vehnaly do bytu chlad.
„Do háje…“ ulevila si.
Žádná manželská idylka se neodehrává. Právě naopak. Po sedmi letech bezdětného manželství, panovačné ženy a příliš častých, jedovatých návštěv tchýně, měl Ondra všeho dost a notný důvod k přemýšlení, jak s dalším životem naložit.
Jeho rozmrzelost se před chvílí znásobila faktem nemilého zjištění. Totiž místní hostinec U Holubů jej dnes pořádně zklamal. Všem štamgastům a dalším potenciálním hostům oznámil tiskacími písmeny na venkovních dveřích:
DNES, V PÁTEK, ZAVŘENO-SANITÁRNÍ DEN.
V SOBOTU ZVĚŘINOVÉ HODY!!
Za jiných okolností by zvěřinovou sobotu jako satisfakci za dnešek bral, ale on v sobotu bude muset s úsměvem očekávat příjezd tchýně. Bude se muset celý den tvářit, jak je návštěvou potěšen, bude muset usrkávat kafíčko, chválit dovezenou bábovku a vyptávat se na věci, které jej vůbec, ale vůbec nezajímají. Neustále zvednuté Zdenino obočí, kradmé posunky jak má a co má dělat, říkat, kdy kývat. Na vojně to nebylo horší. Při každé návštěvě Zdeniny matky si na vojnu vzpomněl. K nevydržení! Přitom ruce už jej tak svrbí! Karty by hrál, až by plakal. Každotýdenní páteční mariášnické posezení u pár piv je jeho opravdovou vášní. Od pondělí se na páteční rituály, provázející každou hru, těšil. Teď se vrací jako z prohraného boje.
Cesta od nově postaveného hostince U Holubů postupně míjí místní obchod, školu, poštu, budovu bývalé hospody, kostel a za kostelem i nevelký hřbitov. U něj se cesta stáčí a pokračuje až kamsi k horizontu. Kostelík se hřbitovem tvoří nevysoký pahorek. Kolem je vysázena spousta lip, smutečních vrb, javorů a stříbrných smrků clonících svými dlouhými větvemi cihlovou hřbitovní zídku. Chůze tudy je příjemná a už jen pohled na přírodní scenérii s několika lavičkami podél zdi uklidňuje a vybízí k rozjímání.
Ondra zvolna kráčí do zákruty k lavičkám, jako by byl na celém světě sám. Důvodů k rozjímání by mohl mít spoustu, ale právě nastíněné okolnosti mu k nějakým uklidňujícím myšlenkám moc nenahrávají. Domů se mu nechce, ale zároveň jej nenapadá, co s načatým pátečním večerem. Pravidelné údery kostelního zvonu na chvíli odvádějí Ondrovu mysl jinam. V duchu si klinkání počítá. U hřbitovní zdi náhle zpozorněl. Slyší někoho mluvit. Rozhlíží se, nikoho nevidí. Po pár dalších krocích již zřetelně rozeznává mužské hlasy.
„Tak kde je?“
„Co já vím, ještě nikdy se nezdržel. A přitom karty má on! No, to si asi dneska nezahrajeme.“
„Že on se, Lojzek, vůl jeden, vydal ven na čumendu. Ale jestli jo, tak to je nadělení. Co budeme dělat?“
Ondra si uvědomuje, že hlasy přicházejí z druhé strany zdi. Ze hřbitova. Co to může být za morbidní partu, že chtějí hrát karty na, pro jakoukoliv hru, vskutku hodně nezvyklém místě. Komu by se chtělo? Tma, studený podzim, nepříjemné vlhko. Stoupá si na dřevěnou dubovou opěrku lavičky a nahlíží přes zídku. Vnitřní uspořádání zná z pravidelných návštěv k hrobu otce své manželky. Hřbitovní cestičky tonou ve tmě. Ještě nedávno se zde plápolavě svíjely stovky plamínků, jako břišní tanečnice a ozařovaly měkkým nažloutlým světlem celý hřbitůvek, ale teď už je více jak týden po všech svatých.
Svíčky na většině náhrobků dohořely. Mihotavé světélkování již tmou problikává jen ojediněle. Přímo u zdi, za kterou stojí Ondra, se záře svíčky mihotá. Plápolavý svit osvětluje matně okolí. Ondra vidí honosný mramorový náhrobek s masivní bohatě zdobenou mramorovou deskou. Ta leží jako sarkofág v místě, pod kterým jsou jistě uloženy nejedny ostatky. Svíce vrhá světlo hned sem hned tam. Ondru upoutal rozplizlý stín dvou postav sedících na obrubníku sarkofágu.
Ondra hrobku zná. Často kolem ní chodívá a obdivuje její majestátnost. Nikdo se k ní už roky nehlásí. Nebýt zdejších důchodkyň, zarůstala by trávou a plazivými keři. I nápisy na desce jsou nyní jen s obtížemi čitelné. Kdysi zlatem vyvedená jména s daty narození a úmrtí, ještě před zlacením vyryta kameníkem do mramorové desky, nyní s deskou téměř splývají a jen jemné žilkování drobným mechem ukazuje zvědavcům, kdo je zde pochován.
„A co hrajete, pánové? Můžu k vám? Jo, že jo? Jen co přelezu zeď.“ Ozval se škrábavý zvuk odírané omítky, žuchnutí a praskot větviček.
„Tak, a je to!“ řekl Ondra.
„Mariáš. My nic jiného nehrajeme.“
„Má pravdu. Nehrajeme.“
Ondra by se za jiných okolností, ostatně jako každý, vylekal. Mariášnický absťák je však silnější. Prohlíží si trošku nevěřícně ty dvě postavy a začíná tušit, že má nejspíš co do činění se záhrobím. Jeden, ten vyšší, je oblečený, jako by šel právě z plesu, nebo ze svatby, či, a to nejspíše, jako by šel z pohřbu. V černém, tmavá kravata, šedivá kůže, které zažloutlý nádech v obličeji dodává jen plápolající svit svíčky. Jeho kumpán je mnohem více s dnešní módou, tedy co se střihu týká, jen menší, plešatější a zavalitější, než jeho hubený parťák. Oba se teď postavili, aby se přivítali s nově příchozím.
„Heleďte, ale vy nejste ten, na kterého čekáme. Že jo?“
„Nejsem, ale mám karty, tady, hele! A chuť hrát mariáš mi taky nechybí. Tak co, budeme hrát?“
„Jasně, že budeme hrát. Jste jako smilování boží. Čekáme na třetího už takových nocí a on … No, páni, to jsou pěkný čertovy obrázky! Jako nový!“
„Jsou nový,“ odvětil Ondra.
„Panečku, to se bude hrát, to bude paráda,“ těší se ten jeden.
„Nežvaň a míchej!“ říká druhý.
„A o co hrajeme? Já v hospodě hrávám pravidelně korunový mariáš. Bez prachů to není vono. Když se daří, stejně nejde o víc než o pár stovek. Tak o co? O co?“
„Když to je těžký, tady s náma. My hrajeme pro radost, protože my už nemáme jinak o co hrát. Že jo?“ vysvětluje jeden.
„Jo. My si tady na obrubník děláme čárky. Kdo vyhraje hru, má čárku. A na konci je jasný, kdo byl dnes nejlepší. Prachy nemáme. Stejně nám na nic nejsou.“ Doplňuje druhý.
„Vám možná ne,“ říká Ondra, „ale mně ano. Já na čárky nejsem zvědavej. O něco přece hrát musíme, jinak to není žádný to – rajc, adrenalin. A vůbec, co vy dva jste vlastně zač?
Já jsem Ondra tady odtud ze vsi.“
„Svatoslav Hlas jméno mé. Bydlím tady - kousek.“
„Jó? Že tě neznám!" diví se Ondra.
„Já jsem taky tady odsud. Mně říkali Radku. Radek Kobylka. Moje žena je Kobylková Alice. Vdova.“ dozvídá se Ondra.
„Ty myslíš Alice Kobylková, co bydlí nad hospodou? Krásná baba… Ale dyť ona je už pár roků sama. Její chlap umřel. Nějakej záhadnej bacil, prej. Já ho neznal. Bylo po něm dřív, než jsem se sem přiženil. Tak jak můžeš bejt její muž?“
„No jak, jak asi? Vdovec naruby. Kobylka. Celej umrlej. To já umřel. Rozumíš?! Mě bacil nějakej bacil. Pětatřicet a najednou bác. Já ani nevím, co to tenkrát bylo.“
„Ty naděláš!“ říká Svatoslav. „Já jsem byl taky ženatý. A nechal jsem je tu moje děti. Třicet mi bylo, Verunce bylo o pět míň a Vašek už mluvil, Stázička taky - byli dvojčata. Jako obrázky. A Verunka šla přede mnou jen o pár týdnů dřív. Chřipka. A děcka? Šup kamsi do sirotčince. Teda asi…“
„A na co jste vlastně umřel?“ vyzvídá Ondra.
„Na chřipku. Nějakej pozdní dozvuk té španělské. Alespoň to tak tenkrát říkali. I když od té španělské už uběhla doba. Nejdřív šla Verunka, pak i já. Říká vám to něco?“
„Něco jo. To bylo hned po první světové válce, že? To prý bylo tenkrát horší než mor. Umřelo víc lidí než v zákopech. Hrozný! A kdy vás to skolilo?“
„V pětadvacátým. Pár let po válce. To už bylo dávno po hlavní vlně. Tenkrát jsem si myslel, že už bude jenom dobře. A ono prd. Za chvíli to bude sto let, co hraju karty. Líbal, co to koupil za války, náš parťák do trojky, dnes už zase nepřišel, víme?“
„Zato jsem tu já. Tak hrajeme! Ale než rozdám, o co teda hrajeme? Já o čárky na Náhrobku nehraju, aby bylo jasno!“
Zdánlivě mimo naléhavý Ondrův dotaz se Svatoslav rozpovídal: „A pěknej barák jsem měl. Prachy jsem tenkrát vydělal. V Americe jsem byl a pašoval chlast z Kanady do Detroitu.
Šéf gangster Chester Le Mare byl tenkrát můj bůh. Ten to uměl. Bože, tam se tenkrát Točilo pěknejch milionů dolarů. A pak šlo doslova denně vo kejhák. Konkurenční boj, ale boj, hoši, vostrejma, fakt. Tekla krev, hrůza. Nic pro mě. Ujel jsem, až když tam začalo být hodně horko. Mafie, policie, brr. Ale vyplatilo se. Vezl jsem výdělek, ovšem ve zlatě. Byl jsem tenkrát určitě nejbohatším pasažérem na lodi. Těšil jsem se zpátky domů. Jenže… prd jsem z toho měl. Umřel jsem dřív, než jsem to stihl těm svejm dát. Musel jsem opatrně, i tady byla fůra nepřejících. Jenom číhali na chvíli kdy a jak mě okrást. A najednou ta blbá nemoc. Ze dne na den a už jsem ani z postele nebyl schopnej vstát, no. Barák je už asi bůhví koho, ale já to zlato mám furt schovaný.“
„A kde? Na půdě?“ vypadlo zvědavě z Ondry.
„Jsu blbej? Tady, na hřbitově. Zlato jsem si sem zakopal už tenkrát, jen co jsem přijel. Támhle k té lípě. Metr hluboko. Ondro, když tady v mariáši vyhrajete, můžete si to prohibiční zlato vykopat a nechat.“
„A proč si to nevezmete a nevyužijete sám?“
„Vidíte tady někoho jiného, než nás? Nevidíte. A víte proč? Všichni, kteří tu šli do hlíny, měli možnost, alespoň po večerech a nocích. Podmínky znali. Jen tu, v hranicích hřbitova. Kdo zatoužil po rozletu, a překročil hranice tak frrr… a na ten šup byl fuč. Ani nevíme, jestli jsou někde nahoře nebo dole. V každém případě už se nikdy nikdo z těch odvážlivců zpátky nevrátil. Jen nás, co hrajeme mariáš, nic nikam netáhne. My jsme takoví místní zombíci, víte? My nemůžeme dál, než ke zdi hřbitova. Nikdy a nikdo. Tak co s tím… K čemu zlato?“
„Tak jo. Tomu rozumím. A co vy dáte do hry, Radku?“
„Tož já nic movitého nemám. Dám tu svou vdovu. Hned jsem uviděl, jak se tváříte mlsně, když se o ní mluvilo.“
Ondra, jehož žena se už rok po svatbě pro něj stala vším, jen ne příjemným partnerem na cestě životem, by rád uvítal změnu. Vlastně ani nevěděl, proč se k rozvodu dosud neodhodlal. Mladou a žádoucí vdovou by jistě nepohrdl a Alice Kobylková se mu zamlouvala dlouho. Myslil na ni vlastně vždy, když kolem jejího stavení kráčel do hospody nebo do práce. Domů se těšíval málokdy. Celá matka! Srovnával v mysli manželku s tchýní.
„A jak ty, teda pardon vy, mě můžete nabídnout svou vdovu? A vůbec, chlapi, pojďme si tykat, ne? Karty spolu budeme mastit, tož si potykejme. Tak ještě jednou, já jsem Ondra.“
„Svatoslav. Říkej mě Sváťo.“
„A já su Radek. Tak jo. Řeknu ti o Alici věci, které zabírají. Prozradím ti co má ráda, od témat k povídání, přes kytky, muziku, knížky, až po fajnovosti kolem sexu. Kde a jak to má ráda, co před tím, co potom… Není boha, aby to nezabralo. Podívej, ona Alice mimo to, že je krásná, tedy doufám, že je stále krásná?“
„Je,“ zasnil se Ondra. „A navíc si myslím, že od…, neber si to Radku nijak osobně, si myslím, že je ještě hezčí, než bývala. Trošku shodila, má blond přeliv. Chodí docela sexy oháklá až se divím, že nikoho nemá, že ji nikdo doposud nezbalil. Tedy alespoň si myslím, že ne.“
„No tak to je celá ona. Vybíravá. Ona by si jen tak s někým nezačala. Oblíkat se, to ona umí. Na to byla vždycky kádr. Jako manekýna. Ale v dobrým, rozumíš? Prostě chtěla vždycky vypadat líp, než ostatní ženský kolem. Ráda vynikala. Taky mě stála peněz. Co chvíli něco nového. Obrážela butiky, boty, kabelky… A já jí rád dopřál. A proč by ne. Hodná na mě byla, to zase jo. Víš, jak to myslím…Hlava ji skoro nikdy nebolela…“ Radek se zasněně, lehce chlípně zasmál. „A sečtělá. Pořád louskala knížky, časopisy. To bys nevěřil, jak rychle uměla číst. Ona měla nějakou metodu, to sem vždycky zíral. Knížka měla šest set stran, já bych ji četl měsíc a ona s ní byla hotová klidně za tři dny. Čte životopisné knížky a hlavně detektivky. Agáthu Christie nebo třeba Ed Mc Baina. Vůbec americkou drsnou školu miluje. A taky docela ráda vaří. A dobře. Člověče, takovou koprovku jakou ona umí uvařit…, máš rád koprovku? Někdo ji nesnese, já miluju. Ale, co koprovka, ale koláče nadýchané jako obláčky, ty se jen rozplývají na jazyku. Nikdo neodolá.“
„A co filmy, muzika a třeba tanec?“ doplňuje si informace Ondra.
„Jako většinu bab. Bere ji romantika. Samotář v Seattlu třeba, Jana Erová a tak… Nemusí operu, ale jinak je v muzice nevybíravá. Tancuje ráda, ovšem na diskotékové třeštění ji moc neužije. Spíš společenské tance. Jestli, Ondro, zvládneš valčík nebo tango, tak je tvoje natuty. To ji rozvášní, to můžu garantovat. A když už jsem u těch vášní, tak ona reaguje naprosto zaručeně na…
Trvalo ještě dobré půl hodiny, než Radkův vklad do hry nabyl pro Ondru naprosto
jasných a konkrétních obrysů, než si do paměti uložil všechny poznámky a pokyny.“
„Tak co, Ondro, bereš? Je to dostatečná sázka do hry?“
„Beru. Tož hrajem!“
Do toho skočil Sváťa: „No počkat, hrajem, hrajem. A co ty, Ondro, dáváš do hry?“
„Co bych tak mohl já dát vám? Žádnou věc, ani peníze, jak říkáte, nepotřebujete. Tak já dávám do hry závazek, že když prohraju, tak sem budu chodit za vámi hrát karty každý pátek večer. Platí?“
„Platí. Hrajme,“ pravili umrlci.
Uběhly dvě hodiny a série her byla takřka u konce…
„ žaludská desítka, žaludský eso, a trumfy, srdcová desítka, srdcový eso a sedma navrch! Tak, pánové, to by bylo… Hezká hra to byla dneska. Zima, ale jinak fajn. Těšilo mě. Tak snad abych si zašel pro hrobníkův krompáč a lopatu, co? Ukaž mě, Sváťo, přesně, kde mám kopat.“
Byla půlnoc a Ondra byl boháčem. Z jámy pod lípou vykopal bedničku čekající přes devadesát let na zužitkování. Hlava se mu zatočila. Takovou výhru v mariáši si jen těžko umí představit i borci hrající vrcholově poker, vířilo mu bláznivě hlavou. Myšlenky spojené s náhlým zbohatnutím se mísily se spoustou informací o překrásné vdovičce Alici. Ondra svou výhru, bedničku plnou zlatých šperků, schoval do psí boudy u domu. Bouda byla dost velká, aby se k ní vešel i jejich vlčák Bert. Za chvíli už stál Ondra doma v předsíni.
„Kdes byl?!“ přivítal jej Zdenin hlas.
„Dyť jsem ti říkal. Hrát karty. Jako každý pátek.“
„Lžeš!“
„“Nelžu. Proč bych lhal?“
„U Holubů je dnes zavřeno. Teda včera byla hospoda zavřená. Už je jedna ráno. A jak to vypadáš. Jseš špinavej jak prase! Kde ses válel? Tak kde jsi byl?“
„Jo, máš pravdu. Hospoda byla zavřená, ale karty jsem hrál.“
„Jak se jmenuje?“
„Kdo?“
„Ta, co jsi u ní hrál karty.“
„Prosím tě, jak tě může napadnout taková kravina! Mariáš jsem hrál a u žádné ženské jsem nebyl. A dej si pohov s tím výslechem. Co není, může být!“ rozčílil se Ondra.
Dyť se na sebe podívej! Nic jiného neděláš, než furt jenom sekýruješ, komanduješ a ….“
„Já komanduju? Já, jo? Celý večer sama, v šenku nejsi, já mám o tebe strach a já komanduju.“
„A jak bys to nazvala, co pořád děláš. Sleduješ se vůbec někdy? Horší seš jak tvoje matka a to už je něco!“
„Moji matku nech laskavě na pokoji. Můžeš být rád, že když táta umřel, tak nám nechala barák a sama se odstěhovala, aby nám nepřekážela.“
„Pche, nepřekážela? Dyť je u nás nakvartýrovaná skoro pořád! A jenom do mě rýpe. Už to vážně není k vydržení. A dneska to bude zase peklo.“
„Tak se rozveď! Klidně se se mnou rozveď! Podej ty papíry a já je s radostí podepíšu!“ Hádka se nebezpečně vyostřuje. „Vypochoduješ s holým zadkem. Barák je můj a tak to taky zůstane!“
„O barák se nestrachuj. Klidně si do něj nastěhuj svoji nemožnou matku a můžete si tu spolu notovat na furt. Já u toho nebudu.“
„Pořád to bude lepší než život s tebou… Kam jdeš?“
„Jdu si lehnout do děcáku. Tam je asi nejmíň dusno,“ rezignuje Ondra.
V sobotu Ondra manželce i tchýni sebevědomě řekl, co si o nich myslí a že hned v pondělí požádá u soudu o rozvod. O své podivné výhře pochopitelně neřekl ani slovo. Svůj slib také hned na začátku nového týdne splnil. Doma se odstěhoval do dětského pokoje, který po celou dobu jejich manželství zůstal prázdný. Manželce řekl, že je to jen dočasně, než si najde něco jiného. Vrátil se k pátečním mariášům U Holubů a začal sondovat, jak se to aktuálně má s vdovou Alicí Kobylkovou.
Radek měl pravdu. Nemusel vynaložit žádné náročné úsilí. Využil jeho rad a ty skvěle zabraly. Užíval si báječně, dokonce se stihl i bezhlavě zamilovat. Nedostatkem lásky vyhladověla vdova, byla také při chuti a tak jim oběma utíkaly dny v samých radovánkách. Ondra prodal prvních pár kousků zlatých šperků, a začal Alici snášet vše, co jí jen na očích viděl.
„Miláčku?“ mazlivě říká Alice.
„Ano lásko?“
„Kdy se rozvedeš?“
„Brzo. Neboj, dočkáme se. Papíry už jsou na cestě.“
„Jak to, že si mě můžeš tak pěkně rozmazlovat? Neříkal jsi, žes vyhrál ve sportce. A z práce? To jsi přece nemohl jako vedoucí ve skladě vydělat.“
„Skoro ses trefila. Vyhrál jsem. Ve sportce ne, ale v kartách. To ti bylo jako najít poklad.“
„Kecáš.“
„Nekecám. A kdybys ještě věděla nad kým! No, vlastně to raději ani nechtěj vědět!“
„To je jedno. Já ti věřím. Pusu! A - řekneš - mi - miláčku, - kde ho, - máš? Ten, poklad myslím!“
Zamilovaný Ondra v domnění, že jeho báječné, právě prožívané štěstí, je štěstím natrvalo, hned následující den truhlici Alici přinesl.
„Na, někde ji ulož a dávej na ni pozor! Budeme si báječně užívat. Spolu to máme na roky. Na roky, lásko!“
No to se ví, že Alice na zlato dávala pozor. A taky si dávala moc dobrý pozor na správné dávkování. Jed, který před časem zahubil Radka a který při ohledání mrtvého lékař neobjevil, už zase nalezl uplatnění. Náhlá zástava srdce. Nečekaný infarkt, to se přece stává. V příštích dnech se pečlivě dávkovaný jed začal objevovat v Ondřejově čaji, kávě, červeném merlotu i vymazlených řízečcích, které na talíři tolik zbožňoval.
Co návštěva u Alice, to kapka.
Netrvalo dlouho, když u branky Ondrova bydliště zvonila pošťačka s oznámením od soudu o termínu rozvodového stání, nepřišel otevřít. Manželka Zdena na něj volala, pak jej šla do dětského pokoje vzbudit, ale to se jí už nepovedlo. Prý infarkt.
Netrvalo dlouho, když u branky Ondrova bydliště zvonila pošťačka s oznámením od soudu o termínu rozvodového stání, nepřišel otevřít. Manželka Zdena na něj volala, pak jej šla do dětského pokoje vzbudit, ale to se jí už nepovedlo. Prý infarkt.
Na jeho parte stálo něco o náhlém a nečekaném úmrtí, milující manželce atd. Pohřeb byl, jak má být. Manželka, tchýně, pár nejbližších spolupracovníků, věnec od vedení. Od Holubů přišli všichni. Jejich věnec byl stylový, mezi chvojím bylo vetknuto všech třicet dva karetních obrázků. Alice chyběla…
„No konečně!“ Zajásal Svatoslav. „Ten vůl Líbal to nevydržel a odešel. Úplně. Radka i mě už svrbí ruce, že jo Radku? Kde ses flákal tak dlouho? Karty máš?!“
„Mám,“ hlesl Ondra.
„Tak ať to sviští!“ natěšeně říká Radek. „Co Alice? Klaplo to? Užil sis? A Ondro, co že jsi, to… jakože nafurt, tak rychle mezi námi?“
„Jo, jo, užil, Radku. Alice byla skvělá, fakt dík. Ale pak infarkt. Asi ten sám, co dostal tebe, Radku. Tak hrajem. U mě dobrý.“
MARIÁŠ
Ondřej se šoural od hospody domů. Místní hostinec jej dnes pořádně zklamal. Všem štamgastům a dalším potenciálním hostům oznámil tiskacími písmeny na venkovních dveřích:
DNES, V PÁTEK, ZAVŘENO.
V SOBOTU ZVĚŘINOVÉ HODY!!
Za jiných okolností by zvěřinovou sobotu jako satisfakci bral, ale on v sobotu musí s úsměvem očekávat příjezd tchýně. Bude se muset celý den tvářit, jak je návštěvou potěšen, bude muset usrkávat kafíčko, chválit dovezenou bábovku a vyptávat se na věci, které jej vůbec, ale vůbec nezajímají. Přitom ruce už jej tak svrbí! Karty by hrál, až by plakal. Každotýdenní páteční mariášnické posezení u pár piv je jeho opravdovou vášní. Od pondělí se na páteční rituály, provázející každou hru, těšil a teď se vrací jako z prohraného boje.
Jejich malý domek se zahrádkou je posledním v dlouhé ulici, do níž se protahuje oválná náves. Cesta od hospody postupně míjí místní obchod, školu, poštu, kostel a za kostelem i malý hřbitov. U něj se cesta stáčí a pokračuje až kamsi k horizontu. Kostelík se hřbitovem tvoří nevysokou kupoli. Kolem je vysázena spousta lip, smutečních vrb, javorů a stříbrných smrků, clonících svými dlouhými větvemi cihlovou hřbitovní zídku. Chůze tudy je příjemná a už jen pohled na přírodní scenérii s několika lavičkami podél zdi uklidňuje a vybízí k rozjímání.
Je ticho. Kdysi čas klekání, nyní čas televizních zpráv. Ondra zvolna kráčí do zákruty, jako by byl na celém světě sám. Z neveselých úvah o sobotní návštěvě jej vyrušily hlasy. Zastavil, rozhlédl se, ale nikde nikdo. Zakroutil hlavou a už chtěl znovu pokračovat v chůzi v domnění, že sem zřejmě zalétl hovor z pootevřeného okna některé z chalup, jež nechal za sebou. Náhle jeden z hlasů zazněl docela zřetelně a blízko: „Tak kde je?“
„Co já vím, ještě nikdy se nezdržel,“ odpovídá druhý, hlubší hlas a dodává „a přitom karty má on! No, to si asi dneska nezahrajeme.“
„To je nadělení, co budeme dělat?“ mumlá ten první.
Ondra si uvědomil, že hlasy přicházejí ze hřbitova. Co to může být za morbidní partu, že hrají karty na hřbitově. Komu by se chtělo? Tma, studený podzim, nepříjemné vlhko. Stoupl si na dřevěnou dubovou opěrku lavičky a nahlédl přes zídku. Vnitřní uspořádání znal z pravidelných návštěv k hrobu otce své manželky. Hřbitovní cestičky tonou ve tmě. Ještě nedávno se zde plápolavě svíjely stovky plamínků, jako břišní tanečnice a ozařovaly měkkým nažloutlým světlem celý hřbitůvek, ale teď už je více jak týden po všech svatých. Svíčky dohořely, jen na jednom hrobě se záře svíce mihotá. Uvnitř, kousek od hřbitovní zdi, hned vedle kupy čerstvě zetlelých věnců stojí honosný mramorový náhrobek s masivní bohatě zdobenou mramorovou deskou. Ta leží jako sarkofág v místě, pod kterým jsou jistě uloženy nejedny ostatky. Svíce vrhá světlo hned sem hned tam a patrný drobný rozplizlý stín dvou postav sedících na obrubníku sarkofágu.
Ondra hrobku zná. Často kolem ní chodívá a obdivuje její majestátnost. Nikdo se k ní už roky nehlásí. Nebýt zdejších důchodkyň, zarůstala by trávou a plazivými keři. I nápisy na desce jsou nyní jen s obtížemi čitelné. Kdysi zlatem vyvedená jména s daty narození a úmrtí, ještě před zlacením vyryta kameníkem do mramorové desky, nyní s deskou téměř splývají a jen jemné žilkování drobným mechem ukazuje zvědavcům, kdo je zde pochován.
„A co hrajete, pánové?“ Ondra se přehoupl přes zídku, měkce dopadl mezi staré věnce a smrkové chvojí a kráčí k hráčům, kterým chybí ke hře ten třetí.
„Mariáš. My nic jiného nehrajeme“, odpovídá pán, který je oblečený, jako by šel právě z plesu, nebo ze svatby, či, a to nejspíše, jako by šel z pohřbu. V černém, tmavá kravata, zažloutlou barvu obličeje dodává jen ta svíčka. Jeho kumpán byl mnohem více s dnešní módou, jen trošku menší, plešatější a zavalitější, než jeho hubený parťák. Oba se teď postavili, aby se přivítali s nově příchozím.
„Heleďte, ale vy nejste ten, na kterého čekáme. Že jo?“ otáčí se dlouhán k cvalíkovi.
„Nejsem, ale mám karty a chuť hrát mariáš mi taky nechybí. Tak co, budeme žvanit, nebo hrát?“ Ondra položil řečnickou otázku a než se oba pánové toporně usadili, míchal už netrpělivě čertovými obrázky. Holt, vášeň je vášeň. Určitě se po pár hrách ukáže, kdo je rozeným karbaníkem, kdo má navrch a kdo ne.
„A o co hrajeme?“ otázal se Ondra, zvyklý z hospody hrát korunový mariáš. I když se hodně dařilo, či nedařilo, nešlo nikdy o víc než pár stovek.
„My hrajeme pro radost, protože my už nemáme jinak o co hrát. Že jo?“ odpověděl hubeňour.
„Jo“, řekl dlouhán, „my si tady na obrubník děláme čárky. Kdo vyhraje hru, má čárku. A na konci je jasný, kdo byl dnes nejlepší. Peníze nám na nic nejsou.“
„Vám možná ne, ale mně ano. Já na čárky nejsem zvědavej. O něco přece hrát musíme, jinak to není žádný to - adrenalin.“ Rozmrzelý Ondrův hlas se nese ztichlým hřbitovem. „A vůbec, co vy dva jste vlastně zač?“ Teprve teď Ondrovi došlo, že ani neví, s kým na hřbitově hodlá mastit karty.
Dlouhán se postavil a napřáhl k Ondrovi hubenou bledou ruku: „Svatoslav Hlas jméno mé. Bydlím tady,“ mávl rukou, „kousek“.
„Jó? Že tě neznám!“ diví se Ondra.
„Já jsem taky tady odsud,“ povídá ten menší. „A mně říkali Radku. Radek Kobylka. Moje žena je Kobylková Alice. Vdova.“
„Ty myslíš Alice Kobylková, co bydlí nad hospodou? Krásná baba…“ zasnil se na chvíli Ondra. „Ale dyť ona je už několik roků sama. Její chlap umřel. Nějakej záhadnej bacil, prej. Já ho neznal. Bylo po něm dřív, než jsem se sem přiženil. Tak jak můžeš bejt její muž?“
„No jak, jak asi? Vdovec naruby. Celej umrlej. To já umřel. Mě bacil nějakej bacil“ pravilo posmutněle to „malé pivo“.
„Ty naděláš,“ ozval se Svatoslav. „Já jsem byl taky ženatý. A nechal jsem je tu moje děti. Třicet mi bylo, Verunce bylo o pět míň a Vašek už mluvil, Stázička taky - byli dvojčata. Jako obrázky. A Verunka šla předemnou jen o pár týdnů dřív. Chřipka. A děcka? Šup kamsi do sirotčince. Teda asi.“
„A na co jste vlastně umřel,“ ptá se dál Ondra.
„Španělská chřipka. Verunka i já. Říká vám to něco?“ ptal se.
„No jo. To prý bylo tenkrát horší než mor. A kdy vás to skolilo?“ zajímal se Ondra, jako by nebylo divné, že se baví s mrtvolami.
„V pětadvacátým. Pár let po válce. A to jsem si myslel, že už bude jenom dobře. A ono prd. Za chvíli to bude sto let, co hraju karty. A Líbal, co to koupil za války, náš parťák do trojky, dnes po prve nepřišel, víme?“
„Zato jsem tu já. Tak hrajeme! Ale než rozdám, o co teda hrajeme? Já o čárky na náhrobku nehraju, aby bylo jasno!“
„A pěknej barák jsem měl,“ jakoby nic povídá dál Svatoslav, „prachy jsem tenkrát vydělal. V Americe jsem byl a pašoval chlast z Kanady do Chicaga. Ujel jsem, až když tam začalo být horko. Mafie, policie, brr. Vezl jsem mraky prachů, ale ve zlatě. Byl jsem určitě nejbohatším pasažérem na lodi do Evropy. Umřel jsem dřív, než jsem to stihl těm svejm dát. Barák je už asi bůhví koho, ale já to mám furt schovaný.“
„A kde, na půdě?“ Ondra zahořel zvědavostí.
„Su blbý? Tady na hřbitově. Zlato jsem si sem zakopal už tenkrát. Támhle k té lípě. Metr hluboko. Když tady v mariáši vyhrajete, můžete si to prohibiční zlato nechat.“
„A proč si to nevezmete sám?“ podivil se Ondra.
„My nemůžeme dál, než ke zdi hřbitova. Nikdy a nikdo. Tak co s tím…“
„A co vy dáte do hry?“ obrátil se Ondřej na Radka.
„Tož já nic movitého nemám. Dám tu svou vdovu. Hned jsem uviděl, jak se tváříte mlsně, když se o ní mluvilo.“ Ondra, jehož žena se už rok po svatbě pro něj stala vším, jen ne příjemným partnerem na cestě životem, by rád uvítal změnu. Vlastně ani nevěděl, proč se k rozvodu dosud neodhodlal. Mladou a žádoucí vdovou by jistě nepohrdl a Alice Kobylková se mu zamlouvala dlouho. Myslil na ni vlastně vždy, když kolem jejího stavení kráčel do hospody nebo do práce. Domů se těšíval málokdy. Celá matka! Srovnával v mysli manželku s tchýní.
„A jak ty, teda pardon vy, mě můžete nabídnout svou vdovu? A vůbec, chlapi, pojďme si tykat, ne? Karty spolu budeme mastit, tož si potykejme.“ Všichni tři si podali ruce a znovu si řekli svá křestní jména.
„Řeknu ti o ní věci, které zabírají. Prozradím ti co má ráda, od témat k povídání, přes kytky, muziku, knížky, až po fajnovosti kolem sexu. Kde a jak to má ráda, co před tím, co potom… není boha, aby to nezabralo. Bereš?“
„Beru. Hrajem.“
„No počkat, hrajem, hrajem. A co ty, Ondro, dáváš do hry?“
„Co bych tak mohl já dát vám? Žádnou věc, ani peníze, jak říkáte, nepotřebujete. Tak já dávám do hry závazek, že sem budu chodit hrát karty každý pátek večer. Platí?“
„Platí. Hrajme.“
Byla půlnoc a Ondra byl boháčem. Ještě tu noc si hrobníkovým nářadím z otevřené márnice vykopal bedničku čekající desítky let na zužitkování. Taky měl v hlavě spoustu informací o překrásné vdovičce Alici.
V sobotu manželce i tchýni sebevědomě řekl, co si o nich myslí a že hned v pondělí požádá u soudu o rozvod. O své podivné výhře pochopitelně neřekl ani slovo. Svůj slib také hned na začátku nového týdne splnil. Doma se odstěhoval do prázdného dětského pokoje, který po celou dobu jejich manželství zůstal prázdný. Manželce řekl, že je to jen dočasně, než si najde něco jiného a že nemusí mít strach, domek, že jí nechá. Pak už začal šmejdit kolem stavení Alice Kobylkové.
Radek měl pravdu. Nemusel vynaložit žádné náročné úsilí a už byl pod sukní. Užíval si báječně, dokonce se stihl i bezhlavě zamilovat. Sám sexu doma moc nemíval a lačná, vyhladověla vdova byla také při chuti a tak jim oběma utíkaly dny v samých radovánkách. Ondra prodal prvních pár kousků zlatých šperků, a začal Alici snášet vše, co jí jen na očích viděl. Právě společně oddychovali, zpocení, nazí a sbírající sílu k dalšímu dovádění, když Alice vznesla dotaz: „Miláčku?“
„Ano lásko?“
„Jak to, že máš tolik prachů? To jsi přece nemohl jako vedoucí ve skladě vydělat.“
„Vyhrál jsem v kartách.“
„Kecáš.“
„Nekecám. A kdybys ještě k tomu věděla nad kým!“ Vtom se ale zarazil, neboť si uvědomil, že by musel, kdyby šel s pravdou ven, mluvit nejen o Svatoslavovi a jeho prohibičním jmění, ale i o jejím bývalém a že vlastně vyhrál také ji.
„To je vlastně jedno. Já ti věřím. Pusu!“ Alice se přesunula nad Ondru, krouživým pohybem svých kyčlí probudila odpočívající Ondrovu chloubu a začala vzdychat.
„A řekneš mi miláčku, kde ho, máš?“ A po chvíli vášnivého vzdychání: „Ten, poklad myslím!“
Zamilovaný Ondra, v domnění, že jeho báječné, právě prožívané štěstí, je štěstím natrvalo, hned následující den truhličku k Alici přinesl.
„Na, někde ji ulož a dávej na ni pozor,“ řekl Alici Ondra, který v ty chvíle hlavou rozhodně nemyslel.
Jed, který před časem zahubil Radka a který při hledání nikdo neobjevil a tak jeho náhlé úmrtí přiřkli neznámému viru, streptokoku nebo bacilu, se v příštích dnech začal objevovat v Ondřejově čaji, kávě i chutném stejku. Co návštěva u Alice, to kapka jedu.
Jednou ráno, když u branky zvonila pošťačka s oznámením od soudu o termínu rozvodového stání, nepřišel otevřít. Žena na něj volala, pak jej šla vzbudit, ale to se jí už nepovedlo. Prý nějaký bacil. Na jeho parte stálo něco o náhlém a nečekaném úmrtí, milující manželce atd.
Hned po pohřbu jej Radek i Svatoslav nadšeně přivítali.
„No konečně! Ten vůl Líbal přestal hrát úplně,“ říká Svatoslav. „Radka i mě už svrbí ruce, že jo Radku. Karty máš?!“
„Mám.“
„Tak ať to sviští. A Ondro, co že jsi tak rychle mezi námi?“
„Bacil. Asi ten sám, co dostal tebe Radku. U mě dobrý.“
„No konečně!“ Zajásal Svatoslav. „Ten vůl Líbal to nevydržel a odešel. Úplně. Radka i mě už svrbí ruce, že jo Radku? Kde ses flákal tak dlouho? Karty máš?!“
„Mám,“ hlesl Ondra.
„Tak ať to sviští!“ natěšeně říká Radek. „Co Alice? Klaplo to? Užil sis? A Ondro, co že jsi, to… jakože nafurt, tak rychle mezi námi?“
„Jo, jo, užil, Radku. Alice byla skvělá, fakt dík. Ale pak infarkt. Asi ten sám, co dostal tebe, Radku. Tak hrajem. U mě dobrý.“
Původní verze:
MARIÁŠ
Ondřej se šoural od hospody domů. Místní hostinec jej dnes pořádně zklamal. Všem štamgastům a dalším potenciálním hostům oznámil tiskacími písmeny na venkovních dveřích:
DNES, V PÁTEK, ZAVŘENO.
V SOBOTU ZVĚŘINOVÉ HODY!!
Za jiných okolností by zvěřinovou sobotu jako satisfakci bral, ale on v sobotu musí s úsměvem očekávat příjezd tchýně. Bude se muset celý den tvářit, jak je návštěvou potěšen, bude muset usrkávat kafíčko, chválit dovezenou bábovku a vyptávat se na věci, které jej vůbec, ale vůbec nezajímají. Přitom ruce už jej tak svrbí! Karty by hrál, až by plakal. Každotýdenní páteční mariášnické posezení u pár piv je jeho opravdovou vášní. Od pondělí se na páteční rituály, provázející každou hru, těšil a teď se vrací jako z prohraného boje.
Jejich malý domek se zahrádkou je posledním v dlouhé ulici, do níž se protahuje oválná náves. Cesta od hospody postupně míjí místní obchod, školu, poštu, kostel a za kostelem i malý hřbitov. U něj se cesta stáčí a pokračuje až kamsi k horizontu. Kostelík se hřbitovem tvoří nevysokou kupoli. Kolem je vysázena spousta lip, smutečních vrb, javorů a stříbrných smrků, clonících svými dlouhými větvemi cihlovou hřbitovní zídku. Chůze tudy je příjemná a už jen pohled na přírodní scenérii s několika lavičkami podél zdi uklidňuje a vybízí k rozjímání.
Je ticho. Kdysi čas klekání, nyní čas televizních zpráv. Ondra zvolna kráčí do zákruty, jako by byl na celém světě sám. Z neveselých úvah o sobotní návštěvě jej vyrušily hlasy. Zastavil, rozhlédl se, ale nikde nikdo. Zakroutil hlavou a už chtěl znovu pokračovat v chůzi v domnění, že sem zřejmě zalétl hovor z pootevřeného okna některé z chalup, jež nechal za sebou. Náhle jeden z hlasů zazněl docela zřetelně a blízko: „Tak kde je?“
„Co já vím, ještě nikdy se nezdržel,“ odpovídá druhý, hlubší hlas a dodává „a přitom karty má on! No, to si asi dneska nezahrajeme.“
„To je nadělení, co budeme dělat?“ mumlá ten první.
Ondra si uvědomil, že hlasy přicházejí ze hřbitova. Co to může být za morbidní partu, že hrají karty na hřbitově. Komu by se chtělo? Tma, studený podzim, nepříjemné vlhko. Stoupl si na dřevěnou dubovou opěrku lavičky a nahlédl přes zídku. Vnitřní uspořádání znal z pravidelných návštěv k hrobu otce své manželky. Hřbitovní cestičky tonou ve tmě. Ještě nedávno se zde plápolavě svíjely stovky plamínků, jako břišní tanečnice a ozařovaly měkkým nažloutlým světlem celý hřbitůvek, ale teď už je více jak týden po všech svatých. Svíčky dohořely, jen na jednom hrobě se záře svíce mihotá. Uvnitř, kousek od hřbitovní zdi, hned vedle kupy čerstvě zetlelých věnců stojí honosný mramorový náhrobek s masivní bohatě zdobenou mramorovou deskou. Ta leží jako sarkofág v místě, pod kterým jsou jistě uloženy nejedny ostatky. Svíce vrhá světlo hned sem hned tam a patrný drobný rozplizlý stín dvou postav sedících na obrubníku sarkofágu.
Ondra hrobku zná. Často kolem ní chodívá a obdivuje její majestátnost. Nikdo se k ní už roky nehlásí. Nebýt zdejších důchodkyň, zarůstala by trávou a plazivými keři. I nápisy na desce jsou nyní jen s obtížemi čitelné. Kdysi zlatem vyvedená jména s daty narození a úmrtí, ještě před zlacením vyryta kameníkem do mramorové desky, nyní s deskou téměř splývají a jen jemné žilkování drobným mechem ukazuje zvědavcům, kdo je zde pochován.
„A co hrajete, pánové?“ Ondra se přehoupl přes zídku, měkce dopadl mezi staré věnce a smrkové chvojí a kráčí k hráčům, kterým chybí ke hře ten třetí.
„Mariáš. My nic jiného nehrajeme“, odpovídá pán, který je oblečený, jako by šel právě z plesu, nebo ze svatby, či, a to nejspíše, jako by šel z pohřbu. V černém, tmavá kravata, zažloutlou barvu obličeje dodává jen ta svíčka. Jeho kumpán byl mnohem více s dnešní módou, jen trošku menší, plešatější a zavalitější, než jeho hubený parťák. Oba se teď postavili, aby se přivítali s nově příchozím.
„Heleďte, ale vy nejste ten, na kterého čekáme. Že jo?“ otáčí se dlouhán k cvalíkovi.
„Nejsem, ale mám karty a chuť hrát mariáš mi taky nechybí. Tak co, budeme žvanit, nebo hrát?“ Ondra položil řečnickou otázku a než se oba pánové toporně usadili, míchal už netrpělivě čertovými obrázky. Holt, vášeň je vášeň. Určitě se po pár hrách ukáže, kdo je rozeným karbaníkem, kdo má navrch a kdo ne.
„A o co hrajeme?“ otázal se Ondra, zvyklý z hospody hrát korunový mariáš. I když se hodně dařilo, či nedařilo, nešlo nikdy o víc než pár stovek.
„My hrajeme pro radost, protože my už nemáme jinak o co hrát. Že jo?“ odpověděl hubeňour.
„Jo“, řekl dlouhán, „my si tady na obrubník děláme čárky. Kdo vyhraje hru, má čárku. A na konci je jasný, kdo byl dnes nejlepší. Peníze nám na nic nejsou.“
„Vám možná ne, ale mně ano. Já na čárky nejsem zvědavej. O něco přece hrát musíme, jinak to není žádný to - adrenalin.“ Rozmrzelý Ondrův hlas se nese ztichlým hřbitovem. „A vůbec, co vy dva jste vlastně zač?“ Teprve teď Ondrovi došlo, že ani neví, s kým na hřbitově hodlá mastit karty.
Dlouhán se postavil a napřáhl k Ondrovi hubenou bledou ruku: „Svatoslav Hlas jméno mé. Bydlím tady,“ mávl rukou, „kousek“.
„Jó? Že tě neznám!“ diví se Ondra.
„Já jsem taky tady odsud,“ povídá ten menší. „A mně říkali Radku. Radek Kobylka. Moje žena je Kobylková Alice. Vdova.“
„Ty myslíš Alice Kobylková, co bydlí nad hospodou? Krásná baba…“ zasnil se na chvíli Ondra. „Ale dyť ona je už několik roků sama. Její chlap umřel. Nějakej záhadnej bacil, prej. Já ho neznal. Bylo po něm dřív, než jsem se sem přiženil. Tak jak můžeš bejt její muž?“
„No jak, jak asi? Vdovec naruby. Celej umrlej. To já umřel. Mě bacil nějakej bacil“ pravilo posmutněle to „malé pivo“.
„Ty naděláš,“ ozval se Svatoslav. „Já jsem byl taky ženatý. A nechal jsem je tu moje děti. Třicet mi bylo, Verunce bylo o pět míň a Vašek už mluvil, Stázička taky - byli dvojčata. Jako obrázky. A Verunka šla předemnou jen o pár týdnů dřív. Chřipka. A děcka? Šup kamsi do sirotčince. Teda asi.“
„A na co jste vlastně umřel,“ ptá se dál Ondra.
„Španělská chřipka. Verunka i já. Říká vám to něco?“ ptal se.
„No jo. To prý bylo tenkrát horší než mor. A kdy vás to skolilo?“ zajímal se Ondra, jako by nebylo divné, že se baví s mrtvolami.
„V pětadvacátým. Pár let po válce. A to jsem si myslel, že už bude jenom dobře. A ono prd. Za chvíli to bude sto let, co hraju karty. A Líbal, co to koupil za války, náš parťák do trojky, dnes po prve nepřišel, víme?“
„Zato jsem tu já. Tak hrajeme! Ale než rozdám, o co teda hrajeme? Já o čárky na náhrobku nehraju, aby bylo jasno!“
„A pěknej barák jsem měl,“ jakoby nic povídá dál Svatoslav, „prachy jsem tenkrát vydělal. V Americe jsem byl a pašoval chlast z Kanady do Chicaga. Ujel jsem, až když tam začalo být horko. Mafie, policie, brr. Vezl jsem mraky prachů, ale ve zlatě. Byl jsem určitě nejbohatším pasažérem na lodi do Evropy. Umřel jsem dřív, než jsem to stihl těm svejm dát. Barák je už asi bůhví koho, ale já to mám furt schovaný.“
„A kde, na půdě?“ Ondra zahořel zvědavostí.
„Su blbý? Tady na hřbitově. Zlato jsem si sem zakopal už tenkrát. Támhle k té lípě. Metr hluboko. Když tady v mariáši vyhrajete, můžete si to prohibiční zlato nechat.“
„A proč si to nevezmete sám?“ podivil se Ondra.
„My nemůžeme dál, než ke zdi hřbitova. Nikdy a nikdo. Tak co s tím…“
„A co vy dáte do hry?“ obrátil se Ondřej na Radka.
„Tož já nic movitého nemám. Dám tu svou vdovu. Hned jsem uviděl, jak se tváříte mlsně, když se o ní mluvilo.“ Ondra, jehož žena se už rok po svatbě pro něj stala vším, jen ne příjemným partnerem na cestě životem, by rád uvítal změnu. Vlastně ani nevěděl, proč se k rozvodu dosud neodhodlal. Mladou a žádoucí vdovou by jistě nepohrdl a Alice Kobylková se mu zamlouvala dlouho. Myslil na ni vlastně vždy, když kolem jejího stavení kráčel do hospody nebo do práce. Domů se těšíval málokdy. Celá matka! Srovnával v mysli manželku s tchýní.
„A jak ty, teda pardon vy, mě můžete nabídnout svou vdovu? A vůbec, chlapi, pojďme si tykat, ne? Karty spolu budeme mastit, tož si potykejme.“ Všichni tři si podali ruce a znovu si řekli svá křestní jména.
„Řeknu ti o ní věci, které zabírají. Prozradím ti co má ráda, od témat k povídání, přes kytky, muziku, knížky, až po fajnovosti kolem sexu. Kde a jak to má ráda, co před tím, co potom… není boha, aby to nezabralo. Bereš?“
„Beru. Hrajem.“
„No počkat, hrajem, hrajem. A co ty, Ondro, dáváš do hry?“
„Co bych tak mohl já dát vám? Žádnou věc, ani peníze, jak říkáte, nepotřebujete. Tak já dávám do hry závazek, že sem budu chodit hrát karty každý pátek večer. Platí?“
„Platí. Hrajme.“
Byla půlnoc a Ondra byl boháčem. Ještě tu noc si hrobníkovým nářadím z otevřené márnice vykopal bedničku čekající desítky let na zužitkování. Taky měl v hlavě spoustu informací o překrásné vdovičce Alici.
V sobotu manželce i tchýni sebevědomě řekl, co si o nich myslí a že hned v pondělí požádá u soudu o rozvod. O své podivné výhře pochopitelně neřekl ani slovo. Svůj slib také hned na začátku nového týdne splnil. Doma se odstěhoval do prázdného dětského pokoje, který po celou dobu jejich manželství zůstal prázdný. Manželce řekl, že je to jen dočasně, než si najde něco jiného a že nemusí mít strach, domek, že jí nechá. Pak už začal šmejdit kolem stavení Alice Kobylkové.
Radek měl pravdu. Nemusel vynaložit žádné náročné úsilí a už byl pod sukní. Užíval si báječně, dokonce se stihl i bezhlavě zamilovat. Sám sexu doma moc nemíval a lačná, vyhladověla vdova byla také při chuti a tak jim oběma utíkaly dny v samých radovánkách. Ondra prodal prvních pár kousků zlatých šperků, a začal Alici snášet vše, co jí jen na očích viděl. Právě společně oddychovali, zpocení, nazí a sbírající sílu k dalšímu dovádění, když Alice vznesla dotaz: „Miláčku?“
„Ano lásko?“
„Jak to, že máš tolik prachů? To jsi přece nemohl jako vedoucí ve skladě vydělat.“
„Vyhrál jsem v kartách.“
„Kecáš.“
„Nekecám. A kdybys ještě k tomu věděla nad kým!“ Vtom se ale zarazil, neboť si uvědomil, že by musel, kdyby šel s pravdou ven, mluvit nejen o Svatoslavovi a jeho prohibičním jmění, ale i o jejím bývalém a že vlastně vyhrál také ji.
„To je vlastně jedno. Já ti věřím. Pusu!“ Alice se přesunula nad Ondru, krouživým pohybem svých kyčlí probudila odpočívající Ondrovu chloubu a začala vzdychat.
„A řekneš mi miláčku, kde ho, máš?“ A po chvíli vášnivého vzdychání: „Ten, poklad myslím!“
Zamilovaný Ondra, v domnění, že jeho báječné, právě prožívané štěstí, je štěstím natrvalo, hned následující den truhličku k Alici přinesl.
„Na, někde ji ulož a dávej na ni pozor,“ řekl Alici Ondra, který v ty chvíle hlavou rozhodně nemyslel.
Jed, který před časem zahubil Radka a který při hledání nikdo neobjevil a tak jeho náhlé úmrtí přiřkli neznámému viru, streptokoku nebo bacilu, se v příštích dnech začal objevovat v Ondřejově čaji, kávě i chutném stejku. Co návštěva u Alice, to kapka jedu.
Jednou ráno, když u branky zvonila pošťačka s oznámením od soudu o termínu rozvodového stání, nepřišel otevřít. Žena na něj volala, pak jej šla vzbudit, ale to se jí už nepovedlo. Prý nějaký bacil. Na jeho parte stálo něco o náhlém a nečekaném úmrtí, milující manželce atd.
Hned po pohřbu jej Radek i Svatoslav nadšeně přivítali.
„No konečně! Ten vůl Líbal přestal hrát úplně,“ říká Svatoslav. „Radka i mě už svrbí ruce, že jo Radku. Karty máš?!“
„Mám.“
„Tak ať to sviští. A Ondro, co že jsi tak rychle mezi námi?“
„Bacil. Asi ten sám, co dostal tebe Radku. U mě dobrý.“
