„A řekli ti aspoň důvod?“
„Poslali mi takovýto jejich neosobní „Děkujeme Vám za účast ve výběrovém řízení, ale na pozici byl vybrán jiný kandidát. Přejeme vám hodně úspěchů.“
„Veru, já už bych se jich na férovku zeptala, co za tím vězí,“ nabádá mě Val.
„To jsem párkrát zkusila a vždycky jsem se dozvěděla alibistickou naučenou frázi o tom, že někdo měl vhodnější praxi, umí líp anglicky nebo tak něco. Kdyby se mi to stalo párkrát, tak budiž, ale dvanáctkrát za poslední měsíc? Chodím na pohovor skoro obden a resumé je vždycky stejné.“
Valerie usrkne kávu, zakrojí malinové brownies a snaží se mě podpořit. „Já to prostě nechápu. Kdyby ti aspoň dali šanci ukázat, co v tobě je a nezalekli se hned rodičovské díry v životopisu…“
„Přitom já už dávno nehledám jen místo účetní, ale jakékoli místo, kde mi dají víc než dvacet tisíc, zaručí normální pracovní dobu, abych mohla ráno i odpoledne zajistit děti. Nemůžu za to, že jim tátu Karla zabil ožralej debil v natřískaný audině, když Alence bylo 14 měsíců a Vilda byl předškolák.“
„Děsně to letí. Ani bych neřekla, že už je to přes dva roky.“
„Jo jo a já jsem snad v čím dál větších sračkách. Úspory dávno došly, máma bydlí na druhým konci republiky a kdyby mi nepomáhala s nájmem, spíme asi pod mostem. Nárazové brigády ani zdaleka nepokrývají mé představy o slušném žití.“
Vali se na mě útrpně podívá a pokračuje ve zdolávání moučníku. „A v čem vlastně vidíš největší problém?“
„Celou dobu se pohovory odvíjí v příjemném duchu, odpovídám na stále stejné otázky, dávám si pozor, abych vždycky věděla základní informace o firmě, v jejíž zasedačce se právě nacházím, ale jakmile dojde řeč na to, jak jsem flexibilní, je zle. Přece jim nebudu lhát,“ pokračuji v monologu, „nebo se stydět za to, že mám děti. Mám jim začít vykládat srdceryvný příběh o tom, co mě potkalo?“
„Ale to bys možná mohla,“ vyhrkla Valerie. „Třeba by tě najednou nebrali jako jednu z mnoha problémistek, která bude určitě každou chvíli s dětmi na ošetřovance, ale vnímali by tě s větším pochopením.“
„Posílám životopisy v podstatě kamkoli. Třeba minulý týden jsem se účastnila assessment centra na pozici asistentky jednatele. Větší úlet jsem nezažila. Že bych neměla jen vařit kafe a kopírovat, to mi bylo jasný, ale že budu muset dokazovat své kvality tváří v tvář v konkurenci dalších několika uchazeček, jsem nečekala. Navíc – konkuruj dvactiletý prsatý blondýně s vosím pasem, nebo holčině, která zná půlku firmy, protože její tatínek pracuje na personálním a ona tu byla několikrát na brigádě.“
„Neříkej, že tam nebyl nikdo normální?“
„Jo, byla tam jedna paní ve středním věku. Když viděla naši sestavu, chtěla vzít do zaječích ještě před představováním.“
„A jak to tedy probíhalo?“
„Ujala se nás personalistka, která nejdřív vychválila firmu, hned vzápětí pana jednatele. Pak jsme se měly představit a říct něco o sobě.“
„A dál?“
„Blondýna plácala o tom, že by nechtěla, aby ji lidi posuzovali jen podle vzhledu, protože má i své profesní kvality, které prokazovala v minulém zaměstnání. Je organizačně zručná, reprezentativní a umí anglicky i německy.“
„A co protekční dceruška?“
„Hele, už se o tom nechci bavit, byly to tři ztracený hodiny, během nichž jsem vyplnila několik testů, jejichž výsledek se mi neobtěžovali ani říct, zato hned druhý den volali, že přednost dostal jiný uchazeč.“
„Verčo, já si tohle fakt neumím vůbec představit. Mně to s dětma baví pořád, navíc to nikdo moc nechce dělat, tak mi nějaký vyhazov snad nehrozí,“ přebírá otěže hovoru Valerie, která po absolvování střední pedagogické školy zakotvila v mateřské škole poblíž svého bydliště, kde je dosud. „Nemám sice moc peněz, ale volna mám dost, kolegyně skvělý, navíc se to dá krásně skloubit s vlastníma dětma. Někdy je to sice slepičinec, ale neměnila bych.“
„Já bych práci dobrovolně taky neměnila, kdyby naši účtárnu v době, na mateřské, nepřesunuly do Ostravy.“
„Kdy jdeš zase na pohovor?“ ptá se Val.
„Příští týden v úterý.“
„Na jakej tentoktát?“
„Asi na padesátej.“
„Hahaha. Myslela jsem, na jakou pozici?“
„Referent kontroly služeb se to jmenuje.“
„Co bys tam měla dělat?“
„Kompletní administrativu – vyřizování objednávek, řešení reklamací, zpracovávání statistik, zakládání smluv, správu příchozí a odchozí pošty a tak. Navíc psali, že mají flexibilní pracovní dobu s možností práce z domova, tak jsem zvědavá, kde bude ve skutečnosti zakopanej pes.“
„Nech toho, nemaluj zakopanýho psa na zeď. Náhodou to nezní vůbec špatně.“
„Právě – zdá se mi to až moc dobrý na to, aby to vyšlo. Ale jsem už v takový krizi, že jsem si řekla, že odpovím na každej sedmej inzerát na stránce a tenhle byl jedním z nich.“
„No vidíš, taková ulítlá odvaha se mi líbí. Uvidíš, že až se tady sejdeme za 14 dní, budeme slavit tvé přijetí.“
„Kéž by!“
…
Je úterý, Alenku odvážím do školky, Viléma do školy, rychle se přepudruji na školních toaletách a vyrážím vstříc dalšímu pohovorovému dobrodružství.
Vrátný z recepce mě dle pokynů odvádí k zasedačce číslo tři a představuje přítomným. „Vedu vám paní Veroniku Smilkovou.“
„Dobrý den,“ vypravím ze sebe.
„Dobrý den, Stela Horčičková, personalistka,“ představuje se usměvavá mladá dáma stojící naproti mně.
„Vítám Vás, Jakub Doležal, Váš možný budoucí kolega,“ dodává mile druhý přítomný a ujímá se vedení. „Posaďte se, dáte si vodu?“
„Ano, děkuji moc.“
„Přečetli jsem si Váš životopis i motivační dopis, podívala se na Váš Facebook a moc jste nás zaujala.“
„To mě moc těší.“
„Víte, my jsme poměrně malá firma, která si nehraje na nějaké velké oficiality, fungujeme spíše kamarádsky. Jde nám o to, abychom se tu všichni vzájemně cítili příjemně a mohli si věřit. Nebudeme se vás proto ptát na stokrát omílané příručkové otázky, ale chtěli bychom si s vámi jen tak příjemně popovídat a tím vás lépe poznat. Souhlasíte?“
„A… Ano, souhlasím,“ soukám ze sebe a připadám si jako Alenka v říši divů. Doufám, že se mi to jen nezdá.
„První a poslední oficiální otázka - Co vás zaujalo na našem inzerátu?“
„No, víte, abych byla upřímná, byla to náhoda. Mně už totiž asi nezbývá nic jiného než věřit na náhody. Odpovídám přes půl roku na všemožné inzeráty, většinou se mi ani neozvou. Přitom já chci opravdu pracovat, chci dělat něco, co má smysl,“ chrlím ze sebe. „A momentálně jsem v takové krizi, že jsem si řekla, že zkusím odpovídat na každý sedmý inzerát. A vaše firma byla právě sedmá.“
„Aha, tak to je hodně originální,“ pomrkává Jakub potutelně na Stelu, která plynule navazuje vlastními zkušenostmi a postřehy z firmy.
Po více než hodině nenuceného povídání padla poslední nečekaná otázka: „Co by vám teď udělalo největší radost?“
„Získat tuhle práci!“ vylítlo ze mě.
„Tak jo, tak my vám tu radost rádi uděláme, viď Kubo, my vám tu práci dáme. Kdy můžete nastoupit?“
„Prosím vás, štípněte mě, já tomu nemůžu uvěřit.“
„My také ne,“ doplňuje Jakub a vysvětluje: „My jsme se na vás totiž přišli podobnou náhodou jako vy na nás.“
„Prosím?“
„To víte, papír snese všechno, takže se nám během chvíle sešlo několik desítek životopisů. A tak jsme se rozhodli, že budeme uchazeče, které budeme zvát na pohovor, prostě losovat.
Jsem v šoku.
„Vždyť jsem říkal, že si nehrajeme na nějaké oficiality – jsme tak trochu punkoví,“ dodává s úsměvem. „Ta práce není těžká, zvládne se ji naučit opravdu každý. Právě proto klademe důraz na spolehlivost, důvěru v sebe navzájem a nadšení do práce samotné. A vy jste nás přesvědčila, že se jen tak něčeho nezaleknete,“ pokračuje Jakub.
„Děkuji, děkuji, děkuji.“
Jako opařená vycházím z budovy a posílám do nebe velkou vzdušnou pusu. „Chápeš to, Karle? O mém štěstí právě rozhodla vzájemná chemie znásobená dvojitou náhodou, jako tehdy u nás dvou, pamatuješ?“
Bohužel mi neodpovídá. Dneska je to přesně dva roky a tři měsíce, co nás opustil.
