ARNOŠT
Jsou nepřehlédnutelné. Modro-stříbrný orientální ornament obepínající dřevěné špalíčky. Náušnice visí na kouzelně tvarovaných uších pod záplavou tmavých vlasů. Půvabný obličej je třešničkou na dortu dokonale modelovaného těla. Křivky až neskutečné.
„Bože, bože můj, to je nadělení,“ mumlám si pro sebe. Nositelka křivek se mnou čeká na zastávce autobusu.
„Ať jede se mnou, ať jede mým spojem,“ přeju si a moje přání je vyslyšeno. Kráska ladně nastoupí, a když zaslechnu, že její cílová stanice je totožná s mojí, úplně mě polije pot. Posadí se o řadu přede mnou na opačné straně blíže do uličky, po chvíli se otočí a mile se na mě usměje. Civím na ni a cesta mi ubíhá jako ve snách. Jestli se na mě někdo dívá, určitě vidí, že jsem jako v transu.
Před třemi měsíci jsem se vymanil z takového nemastného neslaného vztahu s Lenkou. Tedy, ta bezchuť na začátku nebyla, to ne, ale už po pár týdnech, jen co jsme se vzájemně trochu ochutnali, jsem zjistil, že sex je takový nijaký, jakoby bez radosti. Do toho pár hádek, dokonce hysterický výstup na veřejnosti a měl jsem jasno. Lenka kupodivu ani moc neprotestovala, když jsem jí řekl: „Končím.“
Žádnou další jsem nehledal, nějak jsem neměl zájem.
Tahle dnes mě ale probudila z letargie.
Sedím a zasněně pozoruji houpající se náušnice vyplouvající jako namodralé bárky zpoza temně kaštanových vlnitých vlasů. Rozostřený obraz před mýma očima najednou mizí.
„Kruci, málem jsem přejel,“ uvědomuji si, že autobus už hodnou chvíli stojí. Lepá dáma v přiléhavých džínách už je z něj venku. Vystřelím jako z praku. Lehce zakopnu o poslední schod, zavrávorám a nebýt její bujné hrudi, o kterou se pevně zachytím, složil bych se jí přímo u nohou.
Sedím a zasněně pozoruji houpající se náušnice vyplouvající jako namodralé bárky zpoza temně kaštanových vlnitých vlasů. Rozostřený obraz před mýma očima najednou mizí.
„Kruci, málem jsem přejel,“ uvědomuji si, že autobus už hodnou chvíli stojí. Lepá dáma v přiléhavých džínách už je z něj venku. Vystřelím jako z praku. Lehce zakopnu o poslední schod, zavrávorám a nebýt její bujné hrudi, o kterou se pevně zachytím, složil bych se jí přímo u nohou.
Spěšně se pouštím, zrudnu a koktavě se omlouvám: „Promiňte, promiňte, já nechtěl, tedy vlastně … nerad, jo nerad. Omlouvám se, to ten schod.“
Připadám si jako pitomec a čekám, zda se krasavice pohorší, naštve nebo mi rovnou dá pár facek. Znovu se podívám do míst, kam zrak mužů klouže u žen nejčastěji, a napadne mě, zda jsem jí tam tím stiskem neudělal modřinu. Pak zvednu oči výš a vidím, že se usmívá. Tím okouzlujícím způsobem, který dokáže podlamovat kolena, zapalovat srdce a zvedat hlavy do oblak.
Připadám si jako pitomec a čekám, zda se krasavice pohorší, naštve nebo mi rovnou dá pár facek. Znovu se podívám do míst, kam zrak mužů klouže u žen nejčastěji, a napadne mě, zda jsem jí tam tím stiskem neudělal modřinu. Pak zvednu oči výš a vidím, že se usmívá. Tím okouzlujícím způsobem, který dokáže podlamovat kolena, zapalovat srdce a zvedat hlavy do oblak.
„Promiňte, nepředstavil jsem se. Arnošt Kuba. Můžu vám pomoct?“ nabízím jí své služby a dříve, než odpoví, uchopím její objemné zavazadlo, což je kufr o číslo menší než skříň, a sám s krosnou na zádech zvolna vyrazím po jejím boku do mírného kopce.
ZLATKA
Stojím na zastávce autobusu a přemýšlím, zda ten můj ohromný kufr není příliš nápadný. Do menšího se ale všechno potřebné nevešlo. Kousek ode mě stojí muž v mém věku s krosnou na zádech a nepokrytě na mě zírá.
ZLATKA
Stojím na zastávce autobusu a přemýšlím, zda ten můj ohromný kufr není příliš nápadný. Do menšího se ale všechno potřebné nevešlo. Kousek ode mě stojí muž v mém věku s krosnou na zádech a nepokrytě na mě zírá.
Tvářím se, že si ho nevšímám, moc dobře jsem si ho ale prohlédla. Mohl by se mi hodit. Uvidíme.
Přijíždí autobus a řidič, jakmile zahlédne ten můj kufr, okamžitě vyběhne ven, aby ho uložil do zavazadlového prostoru. Odměním jeho ochotu výhledem na mé pozadí, když se ke kufru skloním, abych zkontrolovala, zda jsem ho zamkla.
Muž, který si mě na zastávce tak prohlížel, se posadí kousek ode mě a jede na stejné místo jako já.
„Skvělé, bude se mi hodit,“ pomyslím si, po chvíli se otočím jeho směrem a usměju se na něj.
Muž, který si mě na zastávce tak prohlížel, se posadí kousek ode mě a jede na stejné místo jako já.
„Skvělé, bude se mi hodit,“ pomyslím si, po chvíli se otočím jeho směrem a usměju se na něj.
Neujde mi, že na mě nepokrytě civí s mírně pootevřenou pusou. Dokonce málem zapomene vystoupit, a když z autobusu vyskočí na poslední chvíli jako zajíc, zakopne a pevně se chytí mého hrudníku.
Příroda mě hojně obdařila a já se svými dary umím zacházet. Nehnu ani brvou, chlapík rudne, koktavě se omlouvá a já nic, jen se usmívám.
Představí se mi a čapne můj kufr. To se mi hodí. Na chatu, kam jdu, je to dost daleko.
Jeho jméno k němu sedí: „Arnošt Kuba.“ Kuba to tak trochu asi bude.
Znovu se na něj usměju: „Děkuji. Já jsem Zlatka Malá. Kam máte namířeno? Vesnice je na druhou stranu, to si asi zajdete, ne?“
„Nezajdu. Náhodou jdu také tímto směrem,“ odpovídá a já vnímám, že má co dělat, aby mi necivěl na prsa.
„Snad ne na chatu Barča?“ pokračuji v konverzaci a dělám jakoby nic.
Chytí se: „A víte, že ano? Mám tam koupený celý víkend. Chci si vyrazit v sobotu do hor. Na pořádné túře už jsem nebyl ani nepamatuju a chybí mi to,“ otočí ke mně při chůzi hlavu a zase skončí pohledem na mých prsou.
„A to budete běhat po kopcích sám?“ nenápadně vyzvídám.
„Sám. Sám to mám nejraděj. Nemusím na nikoho čekat, nikomu se podřizovat. Můžu si udělat pauzu, kdy chci a vůbec…, prostě v kopcích jsem nejraděj sám. Miluju ticho, ale jinak…“ odmlčí se a trochu zrudne.
„Jinak co?“ snažím se ho povzbudit.
„Jinak mám samozřejmě společnost rád,“ vyhrkne najednou stejně rychle, jako vypadnul z toho autobusu.
Jeho jméno k němu sedí: „Arnošt Kuba.“ Kuba to tak trochu asi bude.
Znovu se na něj usměju: „Děkuji. Já jsem Zlatka Malá. Kam máte namířeno? Vesnice je na druhou stranu, to si asi zajdete, ne?“
„Nezajdu. Náhodou jdu také tímto směrem,“ odpovídá a já vnímám, že má co dělat, aby mi necivěl na prsa.
„Snad ne na chatu Barča?“ pokračuji v konverzaci a dělám jakoby nic.
Chytí se: „A víte, že ano? Mám tam koupený celý víkend. Chci si vyrazit v sobotu do hor. Na pořádné túře už jsem nebyl ani nepamatuju a chybí mi to,“ otočí ke mně při chůzi hlavu a zase skončí pohledem na mých prsou.
„A to budete běhat po kopcích sám?“ nenápadně vyzvídám.
„Sám. Sám to mám nejraděj. Nemusím na nikoho čekat, nikomu se podřizovat. Můžu si udělat pauzu, kdy chci a vůbec…, prostě v kopcích jsem nejraděj sám. Miluju ticho, ale jinak…“ odmlčí se a trochu zrudne.
„Jinak co?“ snažím se ho povzbudit.
„Jinak mám samozřejmě společnost rád,“ vyhrkne najednou stejně rychle, jako vypadnul z toho autobusu.
Je mi jasné, že už se chytil.
Chvíli vedle sebe jdeme mlčky, než dám najevo svůj zájem.
„Tak to bychom se mohli potkat u večeře, co říkáte, Arnošte?“ zastavím se a dívám se mu přímo do očí. Vnímám, jak pod tím mým pohledem celý narostl. Asi všude.
„Máte ráda pivo? Točí tam výborné,“ odpovídá mi, zrychlí krok a můj kufr nese jako pírko, jakoby mu během našeho rozhovoru narostly svaly.
„A vy, vy jedete na Barču za jakým účelem? Teda jestli to není tajné?“ osmělí se.
„Proč by to mělo být tajné?“ letmo se na něj podívám.
„No, taková moc pěkná dáma, a sama. To nebývá často,“ vyčkává, co odpovím.
Znovu se na něj usměju tak, aby věděl, že jsem jeho lichotku zaznamenala: „To máte pravdu. Nebudu sama. Málokdy jsem sama.“
„Tak to bychom se mohli potkat u večeře, co říkáte, Arnošte?“ zastavím se a dívám se mu přímo do očí. Vnímám, jak pod tím mým pohledem celý narostl. Asi všude.
„Máte ráda pivo? Točí tam výborné,“ odpovídá mi, zrychlí krok a můj kufr nese jako pírko, jakoby mu během našeho rozhovoru narostly svaly.
„A vy, vy jedete na Barču za jakým účelem? Teda jestli to není tajné?“ osmělí se.
„Proč by to mělo být tajné?“ letmo se na něj podívám.
„No, taková moc pěkná dáma, a sama. To nebývá často,“ vyčkává, co odpovím.
Znovu se na něj usměju tak, aby věděl, že jsem jeho lichotku zaznamenala: „To máte pravdu. Nebudu sama. Málokdy jsem sama.“
Jeho zklamání je téměř hmatatelné až do chvíle, kdy dodám: „Máme na Barče třídní sraz. Zítra. Vyjela jsem o den dřív. Já tomu tak nějak velím. Musím ještě dopoledne vyřešit nějaké organizační věci a tak. Mám ráda, když všechno jde, jak má, a nesnáším, když se něco honí na poslední chvíli.“
Vnímám, jak pookřál: „Co je to za sraz?“
„Vždyť říkám, třídní, z gymplu po deseti letech,“ nechce se mi zatím moc rozvíjet podrobnosti.
„Pane jo, to bude asi veliký, co? Kulatiny,“ zastaví se, aby si přehodil kufr do druhé ruky. „Barča už je tady kousek, už tam budeme,“ mávne rukou před sebe.
„Já doufám, že to bude veliký. Právě proto jsme si domluvili sraz na dva dny, aby nikdo v osm večer nezdrhal domů. To je nejhorší, když se parta rozpadne, aniž došlo k nejlepšímu. Rozumíte, že?“ nenápadně mlžím.
Vnímám, jak pookřál: „Co je to za sraz?“
„Vždyť říkám, třídní, z gymplu po deseti letech,“ nechce se mi zatím moc rozvíjet podrobnosti.
„Pane jo, to bude asi veliký, co? Kulatiny,“ zastaví se, aby si přehodil kufr do druhé ruky. „Barča už je tady kousek, už tam budeme,“ mávne rukou před sebe.
„Já doufám, že to bude veliký. Právě proto jsme si domluvili sraz na dva dny, aby nikdo v osm večer nezdrhal domů. To je nejhorší, když se parta rozpadne, aniž došlo k nejlepšímu. Rozumíte, že?“ nenápadně mlžím.
Vnímám, že usilovně přemýšlí, jak to myslím. Barča už je na dohled a zbytek cesty dojdeme mlčky.
„Děkuju,“ vezmu si od něj svůj kufr a zmizím na recepci.
„Děkuju,“ vezmu si od něj svůj kufr a zmizím na recepci.
ARNOŠT
Přesně nechápu, co v podání Zlatky je dojít k nejlepšímu, ale neptal jsem se dál. Věřím, že toho budu zítra svědkem. Tedy možná.
Barča, to je skoro můj druhý domov. Pravda, naposledy jsem zde byl, no někdy vloni, ale jinak každý rok víckrát. Zdejší kopce si svou podmanivostí mou přítomnost vyžadují. Ubytoval jsem se rychle. Opláchl si tváře, vylepšil se deo sprejem a za půl hodinky už sedím na terase přízemní útulné hospůdky. Pomalu si vychutnávám výtečnou jedenáctku. No vida! Ani Zlatka zřejmě s ubytovacím ceremoniálem nelenila. Ještě jsem se nedostal za půlku zrzavého moku a už se vlní mezi stolky.
„Můžu si přisednout?“ V životě jsem neslyšel zbytečnější otázku. A zase má ten neodolatelný úsměv. Objednala si zřejmě při příchodu u baru, protože jen dosedla, číšník jí už nese také pivo.
„Arnošte,“ obrací se ke mně nenuceně, „nebude vám vadit, když si budeme tykat?“
„Není nic, co by mi vadilo míň,“ říkám. „Tak na tykání,“ naše sklenice o sebe cinkly.
„Zlatko, jen tak pro pořádek… vdaná?“
„Vdaná. A to je něco proti něčemu?“ hlesla. „A ty? Ty někoho máš?“
„Ne.“
„Rozvedený?“
„Ne. Nejsem rozvedený. Nikdy jsem se neženil, ale bejvalka z nedávna, byla trošku víc než málo hysterka a šli jsme od sebe. Už je to pryč.“
Nemůžu si pomoct. Zlatku mi seslalo samo nebe. Bavíme se skvěle. Řeč klouže hned tam, hned jinam.
„Nedáme si víno?“ navrhuju po druhém pivku. „Mají zde pěkné sudové. Já si nejraději dávám ryzlink. Lehký, medově voňavý, trošku rybíz, trošku angrešt. Ráno hlava nebolí. Tedy alespoň mě ne.“
„Tak jo. Stejně bych si další pivo už nedala, Dvě na žízeň jsou až až.“
„Fajn. A dvě deci, nebo dáme rovnou džbánek?“
„Dáme džbánek. Je pěkně. Cítíš, jak vzduchem letí vůně květů akátů a líp? To se ještě nechodí spát, nebo spěcháš na kutě?“
Na kutě? Ale kdeže. Jen blázen by teď zvedal kotvu. Už dlouho jsem si s nikým tak báječně nepovídal. Hotové fluidum a voňavý večer k tomu je bonus navíc. Ještě před chvílí jsem byl trošku na pochybách a přiznávám, měl jsem obavu, že dopijeme a Zlatka mi dá dobrou noc. Ale víno zřejmě dělá svou práci skvěle.
„Víš, Zlatko, že jsi okouzlující? Moc. Jsi nejen pěkná, ale i fajn, fakt. Je mi s tebou dobře, jako už dlouho s nikým. Věříš?“
ZLATKA
„Nepůjdeme se projít?“ navrhuju. „Já bych teda ráda. Byl by hřích nejít.“
„Tak jo. Já zaplatím a můžeme,“ Arnoštovi můj návrh evidentně vyhovuje.“
„A já si ještě skočím pro něco na sebe,“ říkám.
Vymotali jsme se z parkoviště, necháváme Barču Barčou a pomalu, za neustálého hovoru, se blížíme k vesnici. Vzala jsem si na sebe slušivý pulovr. Arnošt zaujatě povídá něco o okolních kopcích. Celkem mě tohle téma moc nebere, ale poslouchá se dobře, to jo. Zdá se mi, že je málo odvážný. Něco zkusím. Jakoby samovolně se k němu přimykám bokem a chytám se kolem jeho pasu. Zabralo to. Arnošt mi pokládá svou paži kolem ramen. Ještě jsme nedošli k lampě osvětlující prostor kolem prvního domku a oba už víme, že to musí přijít. A taky to přišlo. Jakoby pokyn přišel pro nás oba naráz, otočili jsme se k sobě čelem a začali se líbat. Nejprve jen tak něžně, skoro nesměle, ale tohle nemělo dlouhého trvání. Z jiskry byl plamen a naše zasukované jazyky.
„Pojď, pojď tady kousek dál,“ vzdychám rozvášněně. „Tady je moc veliká tma.“
„Nepůjdeme se projít?“ navrhuju. „Já bych teda ráda. Byl by hřích nejít.“
„Tak jo. Já zaplatím a můžeme,“ Arnoštovi můj návrh evidentně vyhovuje.“
„A já si ještě skočím pro něco na sebe,“ říkám.
Vymotali jsme se z parkoviště, necháváme Barču Barčou a pomalu, za neustálého hovoru, se blížíme k vesnici. Vzala jsem si na sebe slušivý pulovr. Arnošt zaujatě povídá něco o okolních kopcích. Celkem mě tohle téma moc nebere, ale poslouchá se dobře, to jo. Zdá se mi, že je málo odvážný. Něco zkusím. Jakoby samovolně se k němu přimykám bokem a chytám se kolem jeho pasu. Zabralo to. Arnošt mi pokládá svou paži kolem ramen. Ještě jsme nedošli k lampě osvětlující prostor kolem prvního domku a oba už víme, že to musí přijít. A taky to přišlo. Jakoby pokyn přišel pro nás oba naráz, otočili jsme se k sobě čelem a začali se líbat. Nejprve jen tak něžně, skoro nesměle, ale tohle nemělo dlouhého trvání. Z jiskry byl plamen a naše zasukované jazyky.
„Pojď, pojď tady kousek dál,“ vzdychám rozvášněně. „Tady je moc veliká tma.“
Trošku jsem jej pošťouchla, ale pak už přebral iniciativu. Překročili jsme mělký příkop a ocitli se na zahradě cizího domu. Buď je dům prázdný, anebo už v něm všichni spí. Okna jsou temná. Lampa od silnice vrhá své sporé světlo na svěží čerstvou trávu. Leháme si do ní. Netušila jsem, jaký divoch se v Arnoštovi probudí. Zřejmě, z toho, co mi vyprávěl u vína, vyplývá, že je sexuálně vyhládlý. A já se nechávám strhnout. Uvědomuju si, že takhle, přesně takhle jsem to chtěla. Vše je spontánní a vášnivé a divoké. Pro cizí oči by pohled na nás byl velmi smyslnou podívanou. Tedy pokud by tam takové oči byly. Tedy doufám, že nebyly, ale i kdyby, tak co. I to by mě možná rajcovalo. Ale všude kolem vládne klid a mír páteční noci. Ta pokročila, ručička hodin se blíží k jedné po půlnoci a po té divočině vnímám, jak do trávy lehá chlad. Nahromaděná vášeň, vybuchlá jako sopka, odezněla. S lehce provinilým chichotáním se oblékáme a ruku v ruce spěcháme na chatu.
ARNOŠT
Směju se svým zeleným kolenům. To teda bylo něco! Dávám si pozdní sprchu, ráno hodlám vyrazit na plánovanou túru, a proto hned uléhám. Asi vím, o čem se mi bude zdát. Božská Zlatka, hmmm.
Budí mě naléhavé klepání.
„Arnošte! Arnošte, vstávej! Potřebuju nutně tvou pomoc,“ ozývá se z chodby Zlatka. To nevypadá na pomoc, jakou bych očekával já, říkám si a jdu otevřít.
„Arnošte, průser!“ vyhrkla Zlatka. „Já jsem v noci ztratila náušnici. Koupil mně je Honza a nejsou nijak drahé, ale prostě dárek, rozumíš? Zkrátka se tam musíme vrátit a najít ji. Určitě to bylo tam, kde jinde?“
„Kdo je Honza?“
„Ježíši a není to teď jedno? Manžel. Bude zuřit, až to zjistí. Děléj!!! Prosím, pojď už.“
To je teda budíček! Kvapně se oblékám a už spěcháme na místo činu.
„Pane jo, tady je teda tráva zválená. To jsme dělali tady a tady, ty brďo, to je, jako by tu stanoval turistický oddíl,“ obdivně glosuju terén.
„No, ale kde je, kde může být? Tys mě tak zuřivě, to…, i uši, to si nepamatuješ, jestli náhodou…?“
„Co myslíš? Jestli jsem ji nespolkl? To si piš, že ne. No v zubech jsem měl hlavně tvůj něžný lalůček, to jo, ale náušnici? To ne. Někde tady být musí.
Dveře stavení se otevřely a na zápraží vyšel pán, s ním asi jeho paní, hned za ní tři děti školního věku a huláká: „Co tam děláte? Víte, že jste na cizím pozemku? To, po čem dupete, je naše tráva zralá na sečení. To jste ji vy tak zváleli?“ Chlap se tváří rozzlobeně. Tohle nemusí dopadnout dobře, usuzuju a jdu za ním.
„Dobré ráno. Můžu, prosím, jen s váma, soukromě?“
„No prosím. Vo co de?“
„Víte, já byl včera v noci tam s tou, no a trošku jsme dováděli tady u vás na trávníku. Tak byla tma, rozumíte, já nevěděl, že leháme do cizí trávy na sečení. Tak promiňte.“
„Tak dobře, no. Ale co tu děláte teď?“
Přišlo mi blbé říkat, že hledáme obyčejnou dřevěnou náušnici a tak odpovídám: „Jak jsme byli v tom, tak dáma ztratila velkou zlatou náušnici. Prý nejmíň za deset tisíc. Drahou, to jo. Byla tma, tak až teď, rozumíte?“ Chlap vypadá, že rozumí. Vracím se ke Zlatce a polohlasně jí říkám, co jsem mu nakukal.
„Tady, tady je!“ úlevně hlesne Zlatka, když hledanou ozdobu objevuje mezi listy jitrocele. „A to mně chtěl koupit zelené. Ale nešly by mně k očím. Zelenou bysme nenašli.“
„Tak nic. Nenašli jsme nic!“ křičím směrem k rodince ve dveřích domu. „My už ale musíme jít. Už nemáme čas. Škoda, no. Tak se nezlobte za tu trávu a na shledanou,“ beru Zlatku pod křídlo a spěcháme silnicí k Barče.
Asi za dvě hodiny, už po pozdní snídani se vydávám na svou plánovanou túru. Vystupuju nad chatu a dalekohledem se dívám do údolí. Zaujala mě skupina pěti lidí intenzivně hledajících něco v trávě před domem. „Já jsem taková svině lhavá,“ usmívám se sám pro sebe a vykračuji do dne plného příslibů.
Podvečer mě zastihuje už zase zpět v útrobách chaty Barča. Čekám na objednané jídlo, popíjím pivo a snažím se dešifrovat veselý hluk linoucí se ze společenské místnosti, kde se už před několika hodinami rozjel výroční sraz. Zlatku jsem zatím ani nezahlédl. Koho ale jo je ten bodrý domorodec, majitel zválené trávy. I on mě uviděl a už si to ke mně rázuje.
„Tož co, stála aspoň za to?“ říká místo pozdravu a nečeká na odpověď. „Tys chtěl se mnou vydupat, s těma náušnicama, že? Žádná tam nebyla! Vodil jsi mě za nos. Ale já vím, co jste tam ve skutečnosti dělali, co jste hledali,“ říká chlápek významně a dívá se mi pichlavě do očí. „Pozval jsem kamoša. Má tu mašinku, hledačku. On furt někde rajzuje po polách a hledá poklady. Nic pořádného nikdy nenašel. A u mě našel. Ne náušnice, ale hliněné hrnec a v něm toto,“ zvyšuje hlas, ale hned jej polekaně tlumí. Rozhlíží se, kolem, u stolů nikdo, sáhl do kapsy a na stůl přede mě položil královský dukát Leopolda II. Zlatá mince pro Uhry z konce osmnáctého století. Já žádným super znalcem nejsem, ale vím, že taková mince by mohla mít cenu kolem dvaceti tisíc.
„Kolik…, kolik jich tam bylo?“ ptám se opatrně a navzdory pivu suše polykám.
„Tož dost na to, abych nebyl nasraný. Taky sem ti mohl přijít rozbít hubu. Nevím, jak jste věděli, že tam jsou. Na,“ znovu hrábl do kapsy a vysázel na stůl deset dukátů. A jestlis tam skutečně s tou babou byl jen na šukané, tak to ber tak, že jste si ty prachy vymilovali. Jo,“ poznamenal ještě na odchodu, „a držet hubu. Stejně bych všecko zapřel. Šak je to nakonec moja louka, tak co? Aj tak su vůl, že tě odměňuju, ale bez tebe bych měl prd. Nashle,“ uzavřel dobrodinec a mizí.
Sbírám opatrně nečekanou nadílku a myslím na ráno a na dnešní přísliby, a že na takové jsem tedy nemyslel. A taky jsem začal přemýšlet, jestli, až se uvidím se Zlatkou, podělím se s ní spravedlivě a taky jestli spravedlnost nastolí až poté, co projeví ona zase svou včerejší přítulnost. Mrkl jsem na hodinky. Jo, ještě si dám jedno a pak uvidíme.
…..
ARNOŠT
Směju se svým zeleným kolenům. To teda bylo něco! Dávám si pozdní sprchu, ráno hodlám vyrazit na plánovanou túru, a proto hned uléhám. Asi vím, o čem se mi bude zdát. Božská Zlatka, hmmm.
Budí mě naléhavé klepání.
„Arnošte! Arnošte, vstávej! Potřebuju nutně tvou pomoc,“ ozývá se z chodby Zlatka. To nevypadá na pomoc, jakou bych očekával já, říkám si a jdu otevřít.
„Arnošte, průser!“ vyhrkla Zlatka. „Já jsem v noci ztratila náušnici. Koupil mně je Honza a nejsou nijak drahé, ale prostě dárek, rozumíš? Zkrátka se tam musíme vrátit a najít ji. Určitě to bylo tam, kde jinde?“
„Kdo je Honza?“
„Ježíši a není to teď jedno? Manžel. Bude zuřit, až to zjistí. Děléj!!! Prosím, pojď už.“
To je teda budíček! Kvapně se oblékám a už spěcháme na místo činu.
„Pane jo, tady je teda tráva zválená. To jsme dělali tady a tady, ty brďo, to je, jako by tu stanoval turistický oddíl,“ obdivně glosuju terén.
„No, ale kde je, kde může být? Tys mě tak zuřivě, to…, i uši, to si nepamatuješ, jestli náhodou…?“
„Co myslíš? Jestli jsem ji nespolkl? To si piš, že ne. No v zubech jsem měl hlavně tvůj něžný lalůček, to jo, ale náušnici? To ne. Někde tady být musí.
Dveře stavení se otevřely a na zápraží vyšel pán, s ním asi jeho paní, hned za ní tři děti školního věku a huláká: „Co tam děláte? Víte, že jste na cizím pozemku? To, po čem dupete, je naše tráva zralá na sečení. To jste ji vy tak zváleli?“ Chlap se tváří rozzlobeně. Tohle nemusí dopadnout dobře, usuzuju a jdu za ním.
„Dobré ráno. Můžu, prosím, jen s váma, soukromě?“
„No prosím. Vo co de?“
„Víte, já byl včera v noci tam s tou, no a trošku jsme dováděli tady u vás na trávníku. Tak byla tma, rozumíte, já nevěděl, že leháme do cizí trávy na sečení. Tak promiňte.“
„Tak dobře, no. Ale co tu děláte teď?“
Přišlo mi blbé říkat, že hledáme obyčejnou dřevěnou náušnici a tak odpovídám: „Jak jsme byli v tom, tak dáma ztratila velkou zlatou náušnici. Prý nejmíň za deset tisíc. Drahou, to jo. Byla tma, tak až teď, rozumíte?“ Chlap vypadá, že rozumí. Vracím se ke Zlatce a polohlasně jí říkám, co jsem mu nakukal.
„Tady, tady je!“ úlevně hlesne Zlatka, když hledanou ozdobu objevuje mezi listy jitrocele. „A to mně chtěl koupit zelené. Ale nešly by mně k očím. Zelenou bysme nenašli.“
„Tak nic. Nenašli jsme nic!“ křičím směrem k rodince ve dveřích domu. „My už ale musíme jít. Už nemáme čas. Škoda, no. Tak se nezlobte za tu trávu a na shledanou,“ beru Zlatku pod křídlo a spěcháme silnicí k Barče.
Asi za dvě hodiny, už po pozdní snídani se vydávám na svou plánovanou túru. Vystupuju nad chatu a dalekohledem se dívám do údolí. Zaujala mě skupina pěti lidí intenzivně hledajících něco v trávě před domem. „Já jsem taková svině lhavá,“ usmívám se sám pro sebe a vykračuji do dne plného příslibů.
Podvečer mě zastihuje už zase zpět v útrobách chaty Barča. Čekám na objednané jídlo, popíjím pivo a snažím se dešifrovat veselý hluk linoucí se ze společenské místnosti, kde se už před několika hodinami rozjel výroční sraz. Zlatku jsem zatím ani nezahlédl. Koho ale jo je ten bodrý domorodec, majitel zválené trávy. I on mě uviděl a už si to ke mně rázuje.
„Tož co, stála aspoň za to?“ říká místo pozdravu a nečeká na odpověď. „Tys chtěl se mnou vydupat, s těma náušnicama, že? Žádná tam nebyla! Vodil jsi mě za nos. Ale já vím, co jste tam ve skutečnosti dělali, co jste hledali,“ říká chlápek významně a dívá se mi pichlavě do očí. „Pozval jsem kamoša. Má tu mašinku, hledačku. On furt někde rajzuje po polách a hledá poklady. Nic pořádného nikdy nenašel. A u mě našel. Ne náušnice, ale hliněné hrnec a v něm toto,“ zvyšuje hlas, ale hned jej polekaně tlumí. Rozhlíží se, kolem, u stolů nikdo, sáhl do kapsy a na stůl přede mě položil královský dukát Leopolda II. Zlatá mince pro Uhry z konce osmnáctého století. Já žádným super znalcem nejsem, ale vím, že taková mince by mohla mít cenu kolem dvaceti tisíc.
„Kolik…, kolik jich tam bylo?“ ptám se opatrně a navzdory pivu suše polykám.
„Tož dost na to, abych nebyl nasraný. Taky sem ti mohl přijít rozbít hubu. Nevím, jak jste věděli, že tam jsou. Na,“ znovu hrábl do kapsy a vysázel na stůl deset dukátů. A jestlis tam skutečně s tou babou byl jen na šukané, tak to ber tak, že jste si ty prachy vymilovali. Jo,“ poznamenal ještě na odchodu, „a držet hubu. Stejně bych všecko zapřel. Šak je to nakonec moja louka, tak co? Aj tak su vůl, že tě odměňuju, ale bez tebe bych měl prd. Nashle,“ uzavřel dobrodinec a mizí.
Sbírám opatrně nečekanou nadílku a myslím na ráno a na dnešní přísliby, a že na takové jsem tedy nemyslel. A taky jsem začal přemýšlet, jestli, až se uvidím se Zlatkou, podělím se s ní spravedlivě a taky jestli spravedlnost nastolí až poté, co projeví ona zase svou včerejší přítulnost. Mrkl jsem na hodinky. Jo, ještě si dám jedno a pak uvidíme.
…..
