„A to se s vama vsadím, o co chcete, že od nás, třeba tady od hospody, dojedu do Prahy dřív než vy.“
„Počkej, Radku, to jako myslíš, že tam dojedeš dřív na traktoru?“
„Jasně, že traktorem. Čím jiným?!“
„A závodit budeš proti čemu? Kombajnu nebo spíš parnímu válci, ne?“ řehoním se.
„Houby. Normálně proti osobáku. Klidně můžeš vyjet škodovkou oktávkou, co máš v garáži zároveň se mnou a stejně tam budu dřív!“
„Ty vole, to není možný. Za jak dlouho tam budeš?“ nechávám se unést Radkovou absurdností.
„Odtud je to do Prahy asi dvě stě padesát kiláků. Tak, řekněme, že tam budu za hodinu a půl.“
„Kravina! Totální kravina! Třeba za dvě hoďky tam nedojede ani Antkovo ferrari žihadlo. V běžném provozu ne! A navíc od nás směrem na Prahu není žádná dálnice. Ten tvůj zetor nedá víc jak padesát za hodinu. Takže nesmysl! Chlapi, řekněte něco.“ rozčiluju se.
„Radku, jasně, že je to blbost,“ přitakají mi štamgasti.
„No, za normálních okolností máte pravdu,“ říká vážně Radek, „ale já to dokážu stihnout. Já totiž znám zkratky,“ odrovnal nás.
Tak to je Radek. Takhle si z nás dělal šoufky. Ale už nebude. Minulý týden umřel. Ještě pár dní před tím jsem s ním vedl zase jednu z duchaplných debat:
„Radku, já ti poslední dobou nějak blbě spím. Myslíš, že je to tlakem?“
„Tož to já ti hochu neřeknu. Nejsu doktor. V kolik chodíš spát?“
„Normálně. V deset, o půl jedenácté, někdy později. Jak kdy. Ale kolem půl čtvrté se vzbudím a už nezaberu.“
„Vidíš a to já, já o půl čtvrté vstávám.“
„Prosím tě, a proč vstáváš? Dyť ty můžeš chrápat, do kolika chceš. Nic tě nehoní, nikam nespěcháš. Prosim tě, proč?“ nechápu.
„Tak to je jednoduchý,“ říká Radek. „Někde jsem se dočetl, že ve spánku se umírá nejčastěji mezi půl čtvrtou a pátou ráno. A víš co? Vím, že to není kec. Můj děda umřel ve čtyři ráno a otec o osm let později a jen deset minut po dědovi. Ve čtyři deset si pro něj přišla. Tak já s tou smrtkou vydrbávám. Já si natáhnu na půl čtvrtou budík, vstanu, něco podělám po baráku nebo jdu ven. Projdu se po dědině. Je krásně ticho, ještě skoro nic nejezdí. Řvou kohouti, to jo a kosi, když začne být světlo, ale jinak krásně ticho. A já se pokochám a v pět zase zalezu do peřiny a dospím se beze strachu, že si pro mě přijde zubatá. Chytrý, co?“ usmívá se Radek.
Nevěděl jsem, co na to mám říct. Možná si ze mě zase jen tak utahuje, myslel jsem si.
Ale neutahoval. Minulý týden skončil pod koly náklaďáku. Ten projížděl naší obcí ve 03. 48. Nejblbější letní viditelnost. Ani světlo ani tma. Radek ve svém klasickém ohozu, tmavé kalhoty, šedá větrovka, nepřehledná zatáčka mezi domy k tomu a bylo vymalováno…
Možná, že kdyby se vykašlal na budíka, mohl si ten závod do Prahy s někým střihnout, ale holt osud je osud…
